Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
24. prosince 2005

po roce vánoce, vánoce...


přišly.



"my už sme jak rodiče s dětma" řikala sem =M= v pátek, když sme táhli proutěnej koš z jednoho zatáčkovskýho obchodu (rozuměj singrův novej pelíšek).
"jakto?"
"no, ty taky sebe odbydou jednim dvěma dárkama a všechno cpou do dětí. my zase všechno cpeme do psa :)"

ano. nejbohatšího ježíška bude mít bezesporu náš tripod:
obojek, sušenky, mlsky, kostičku z bůvolí kůže, myšky na hraní (umělý) a novej pelech.

ale on si to zaslouží!

já:

z dárků sem, nevim proč, maximálně nadšená. sice sem nedostala peugeot 206 jako sousedka, ani hyundai accent jako anemická kopřiva, ale i tak..

pár knížek, oblíbenej ale celkem drahej sprcháč, zajímavě vonící šampon s kondicionérem, suprovej vánoční držák na ubrousky, kapesníky :), twist kartu... mmmmmm to je asi všechno. nicméně nesmím zapomenout připočíst telku od našich, co máme s =M= už pár tejdnů a taky nový šperk za pár tisíc -> huráááá, moje červené brýle :)

vánoce byly fajn.

14. prosince 2005

sem nejkrásnější

dva knoflíčky ›››


znáte to. dete po ulici a všichni se po vás dívaj.

sakra, co to se mnou je? řikáte si a hledáte, jaká podivnost na vás ostatní zaujala. ryhle kontrolujete poklopec, uhlazujete vlasy, otíráte z tváře fiktivní smítka.

někdy vám prostě nezbyde nic jinýho, než se smířit s faktem, že vám to jednoduše sekne a rozdávat úsměvy na všechny strany.

dneska sem takhle rozdávala úsměvy v kárfůru.

samozřejmě. jako na potvoru. poprvý, když se přestanete podceňovat a bát se, že pohledy ostatních sou spíš pobavené než obdivné, na to dojedete.

já na to dojela, když sem se sehnula pro instatní hrachovku. při narovnání mi došlo, proč na mě všichni tak čučej.
nekoukali totiž na mě, ale na moje břicho a kus podprsenky, kteréžto odhalovaly dva rozepnutý knoflíčky od košile.

ach jo. trapas!

největší bžundu z toho určitě měli ty security mani, který seděj někde tam nahoře. dneska sem si totiž vykračovala obzvláště sebevědomě!
8. prosince 2005

pracovní kolotoč

normální a ze života ›››


milá moje čtenářská obci... co říct? poslední dobou žiju jenom od postele k posteli. přes den se mátožně potácím a v noci se mi nedaří ulehnout dřív než v půl dvanáctý.

pořád se to kolem mě točí -> škola, práce, angličtina...
pořád si dokola opakuju, že musim vyhrát těch 77 milionů, protože nejsem stvořená pro pracovní proces. nedokážu vstávat denně v sedm (i když podobné moje povzdechy považuje moje maminka — a jistě nejen ona — za výsměch, neboť ona vstává už v půl pátý :/).

vstanu, vykoupu se, jedu učit aj, pak do školy, na nákup, domů pracovat, vařit večeři, a pak už je nejlíp jedenáct hodin. a mezitim vyvenčim psa, umeju nádobí, občas zametu nebo vytřu nebo převleču peřiny, v obzvlášť dobrých dnech i vyžehlim.

a do toho mi příde mail od šefika.
mátožně zasedám k ntb, bych si konečně připravila oponenturu k líviinu expozé, a už na mě křičí thunderbird jane doe má 1 nový mail

"dobré odpoledne jane,
máš nějaké vysvětlení pro pokles linků na nás vedoucích?
dík, šéfik"

panebože! "máš nějaké vysvětlení?" křičí na mě? má ironii v hlase? první konflikt! co budu dělat? dyť já sakra nevim, jak se to stalo! já nic neudělala...
no možná právě proto, že sem nic neudělala...
beru psa na nábřeží a nořím se do chmurných úvah o svém hrozném přečinu a v duchu se loučím se staticíci, které sem mohla vydělávat /ironie/.
musím počkat na =M=, až se vrátí z práce. ten jistě bude vědět, co mám dělat.
do doby než příde, si připadám jako totální nula a neschopa a jen pořád dokola projíždím tabulku a hledám, kde se stala chyba.

nj, nakonec mě osvítil duch svatej a příčinu problému sem odhalila.

thunderbird zase pípá a šéfik mi děkuje za rychlou a uspokojivou reakci a... směje se na mě... uf :)

pracovní stres má ovšem něco do sebe...
v mojem případě ho provází nechutenství!

nebudu lhát, že by se mi to nehodilo dlouhobě! :)
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz