Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
31. srpna 2006

Dárek pro hodné čtenáře (audiopříspěvek)

možná u toho brečim smíchy, protože jsem dětinská, nebo proto, že se slyšim a připadám si jako pako...
Každopádně se se svou milovanou čtenářskou obcí pozdělím o nahrávku jedné z typických konverzací, které mezi mnou a =M= probíhají.

=M= si chtěl hrát a zkusit, jak se dá nahrávat ze Skypu. tak jsme seděli asi dvam metry od sebe (dobře, on seděl, já ležela) a telefonovali jsme si :)

Výsledek posuďte. Škoda, že =M= tu nejvtipnější část utnul :(

Jak vznikla Mady

aneb slovní průjem pokračuje ›››
Jojo... je to jak za starých dobrých časů, kdy jsem se, jsa přesvědčena, že blognout se smí jen jednou denně, těšila na druhý den, až zase něco napíšu.

Tak jsem si řikala, že o tom, jak jsme se s =M= seznámili, už jsem psala několikrát, ale ještě nikdy jsem nepsala, proč mi řiká Mady. Lidi si normálně myslej, že se tak jmenuju :-o. Jeho známý mi tak normálně řikaj :-o. A já už na to normálně slyšim :-O.


To máte tak. Ne, že bych se jmenovala Magda, jak si někdo myslí. Nebo Magdalena, jak si myslí ti ostatní. Jmenuju se Petra, jak jsem tu ostatně několikrát naznačovala, hlavně loni kolem 17. srpna, když jsem chtěla, aby mi všichni popřáli k svátku :D. Když jsme spolu s =M= ještě chodili, tak jsme slezli kde co. A =M= se mnou hrál takovou hru.

"Tak si vyber. Doleva, nebo doprava?"
"No přece tak, abysme došli tam, kam potřebujeme :-o"
"Však jo :). Ale klidně si vyber, ono je to jedno. Tak kudymady?"

Takže asi takhle...

"A kudymady pudeme teď?"

Kudymady, Kudymady, KudyMady, kudy Mady...

"Mady, a kudy teď?"

A už to bylo.


Dlouho jsem se tomu bránila. Protože když se řekne Mady, vybavim si, ani nevim proč, kostku bláta. Odporně rozslizlou. Bluf!
Pak jsem ale pochopila, že s nim nehnu.

"Pochop... Petro je takový divný, tak ti přece nemůžu řikat. Péťo ti taky řikat nemůžu. To bych si vždycky vybavil bráchu."
Jo... tak o to jsem fakt taky nestála.
"A Petruško? mmmmm... to taky nejde"
Proč ne? :(

Takže Mady.
Nakonec jsem se smířila. Když mi teď řekne Petro, ptám se automaticky, co jsem provedla. Většinou jsem ale Madlenka. A to se mi líbí :).


PS: Víte, co je legrace? Táta mi řiká Madlo. Prej, že když jsem byla malá, byla jsem krásná malá holčička s kudrnatejma blonďatejma vláskama. V televizi zrovna běžela včelka Mája, a tak mi táta řikal Májo. Ale teď jsem Madla. Protože jsem z tý krásy a roztomilosti vyrostla.


"Ale vždyť to neni pravda, Madlenko." usmívá se na mě =M=, když už mu o tom po stopadestitisící vyprávim.



A zazvonil zvonec a pohádky je konec a teď jdu koťátku uvařit nějakou dobrou večeři. Ono mu totiž neni dobře a tak spí. Ale v osm prej bude vstávat :).

Jak na pracovníky z telemarketingu

Ano, uznávám, dneska mám trochu blogovací průjem. Ale o tohle se prostě musim podělit :)

Situace:

Pána už obtěžovalo věčné telefonování telemarketerů a jejich nekonečné nabídky a otázky a tak. Rozhodl se jim to trochu oživit :)
na smyčku nahrál věty jako třeba

ó, to je zajímavá nabídka, řekněte mi o tom něco víc
hmmm, to mě vážně zajímá
můžete mi říct, jak to přesně funguje
ehm ehm (kašel), pardon

a tak. prostě docela logicky navazující věty. jakmile zazvoní telefon a ppán zjistí, že na druhém konci je opět telemarketingový operátor, přepne prostě na smyčku a jde pryč.

Rozhovory si díkybohu nahrává a tak se kromě něj můžeme pobavit i my ostatní :)

Zkuste si, jak porozumíte angličtině :)

Co nas mě tak mystifikujete?

Jo... :)))
tuhle momentku chci zvěčnit už dlouho, ačkoli mi =M= řikal, že jsem zlá, když si dělám legraci ze svojeho bratra, a ačkoli se trochu bojim, že jí nedokážu zapsat tak, aby se i čtenář pobavil tak jako já pokaždý, když si na to vzpomenu.

Vlastně o nic nešlo. V období zatáčkovského hlídání maminčiny fauny jsme se takhle jednou sešli s bráchou v obýváku. Já koukala ne telku a on žral. Bratr totiž skutečně nejí. Žere. Funí, mlaská, říhá... je to dost nechutný.
Když ohryzával nějakou kost, kouknul dolu na blbídy (Peďkis a Tripod) a pronesl větu, kterou mě trochu zarazil.

"Co na mě tak mystifikujete, co?"

Hehééé

"Vašku to není jeho pravé jméno, ale řikáme mu tak podle Vaška — detektiva Colomba z Vytrhni velrybě stoličku, víš vůbec, co to slovo znamená?"
Odpověděl naprosto bez uzardění a ležérně -> "Ani ne. Někde sem ho slyšel a líbí se mi."

Nevysmívám se mu, to ne... Ale doteď mě děsně rozchechtá, když na =M=a občas zálibně hledím a on smrtelně vážně pronese "Nemystifikuj na mě!" :D


nojo... pointa se ztratila. Něco se nedá napsat. musí se to zažít!

Nesouvisle

Člověk rychle zapomíná na to horší, když je to lepší. Chápete?
Šéf byl dneska na schůzce tím nejmilejším stvořením na světě. Kdosi řekl, jestli si nečetl můj deníček. Já si myslím, že na to nemá čas ani myšlenky a že si už ani nepamatuje, že nějakej mám.
Vstal pravou nohou. Kéž by to bylo častěji.

Zajímavý je, že poslední dobou mi hlavou často běhaj témata, o kterých chhci psát, ale jakmile se přede mnou zjeví stránka redakčního systému bloguje, všechno někam odplyne a... nevzpomínám si.
Takže heslovitě:

Pedi hrozně prdí. A psí prdy strašně smrdí. Prdí často :(

V noci jsem nemohla spát. Pedi hrozně chrápala. Když přestala, tak zas =M= dýchal hrozně nahlas.

Cestou ze schůzky jsme šli s =M= pěšky. Z Ouky Douky až na Malostranskou. Chtěli jsme fotit. Na Malostranský došly baterky. =M= se šel vyčurat do metra a pak jsme koupili nový baterky ve stánku. Foťák ale stále nefungoval.

Jsem užvaněná. Dneska jsem mlela celou cestu z Ouky až domů. A to jsme jeli přes Jinonice.

=M=a bolí hlava. hehe... možná to má souvislost

V pondělí 11. mám zkoušku z němčiny. Jestli jí neudělám, tak adié vysokoškolský titule. =M= tvrdí, že si požádám o.... o cokoli. Já doufám, že nebude třeba, ale trochu se bojim.

V pondělí 11. mám zkoušku z dějin USA. A taky musim sedmýho na pokec s angličtinářem a přes víkend napsat komparaci o deseti stranách.

Rozhodla jsem se komparovat Poslední srpnové výstřely od B. Tuchmannové a Zeppeliny útočí od nevim koho. Obojí je o první světové válce, obojí je napsáno neobvyklým stylem. Výstřely jsem řetla před pěti lety, Zeppeliny vůbec.

Chci si koupit něco na sebe. Příští dva roky ale nebudu mít žádný peníze. Musim vsadit Sportku.

K obědu jsem koupila půlku kuřete. Čtvrtku pro sebe a čtvrtku pro psy. Asi jsem to snědla celý sama.

Když večer nemůžu spát, poslouchám ticho a tmu. Místo ticha a tmy ale slyšim =M=a, jak dýchá. Něco mě nutí dýchat stejně jako on. On ale dýchá hrozně pomalu. To mě překvapilo, protože čím menší organismus, tím má dýchat rychleji. Je to tim, že spí, nebo tim, že je jinej...?

Vím, co chci dělat. Chci se živit jako Julia Roberts ve filmu Svatba mého nejlepšího přítele!

Merlin nepochopil hierarchii v naší rodině. Myslí si, že jsou s =M= hlavní samci a já jsem jejich samička. Občas se to projevuje zajímavě... Utěšuje mě ale, že mě merlin šíleně miluje!



30. srpna 2006

Výzva psychologům a jejich pacientům

Upozornění: tento příspěvek nebude vtipný ›››


Milí přátelé, kamarádi a ostatní čtenáři. Nalaďme se trochu na vážnější notu.
Už delší dobu pociťuju, že mám problém při komunikaci s cizími lidmi. V posledních letech se mi už aspoň podařilo dokázat se zeptat rozěchvělým hlasem, zda by bylo možné ukrojit mi půlku požadovaného chleba nebo doplnit chybějící pytlíky na pečivo. Komunikační problém však dozrál jinde a do větších rozměrů.

Dokážu si už tak nějak sama odůvodnit, že v obchodě, v restauraci apod. jsem já pánem a ostatní jsou ti, kdo mi poskytují nějakou službu. S menšími či většími obtížemi jsem tedy schopná s takovými lidmi komunikovat. Problém ovšem nastává ve styku s byť jen domnělou autoritou. Prostě to nezvládám. Odkládám to co nejvíc to jde a když to nejde, mám z toho trauma a... no těžko to popisovat.

Brouzdáním na netu jsem zjistila, že je to sociální fóbie. Mám 99% příznaků, některé se projevují velmi silně a značně mi snižují kvalitu života. Lidi, co mě znají, by tomu nevěřili. Naši i spousta kamarádů maj za to, že jsem výřečná pohodová osoba, která nemá problém cokoli okecat. Jo, možná před nima,který znám už spoustu let a cítím se mezi nima jako ryba ve vodě. Ale ne před nikým cizím. Tam zmlknu a jsem jako oukropeček. Nejhorší je to ve škole. Za čtyři roky jsem ještě nikdy nebyla na konzultaci a moje neschopnost mluvit s cizími popř. s autoritami vedla i k tomu, kže jsem schůzku s vedoucím práce odkládala tak dlouho, až už bylo pozdě. Něco si zařídit, někam dojít... je to pro mě nepřekonatelný problém. Mám světlejší dny, ale je jich poskrovnu.

Vrcholu to dosáhlo minulý týden. Mám komunikační krizi s momentálním šéfem a v úterý jsem se už totálně zhroutila. Že nepřeháním by mohl potvrdit =M=, který to se mnou protrpěl. Sám navrhl už dřív, než to nabralo takových obrátek, že bych mohla zkusit psychologa. Člověk by se s tím měl nějak poprat.


Proč to píšu?
Jednak si chci trochu urovnat myšlenky, druhak si říkám — tím teď žiju, takže proč ne, a třeťak... nechci kupovat zajíce v pytli. Chci jít k někomu, kdo mi opravdu bude schopent pomoct. Třeba se mezi vámi najde někdo, kdo někoho zná, kdo k někomu chodí, kdo zná někoho, kdo k někomu chodí... prostě bych komukoli poděkovala, kdyby mi do komentářů nebo do vzkazů klidně anonymně napsal nějaký tip a kontakt na schopného pana doktora.
No a pokud možno... držme se při zemi, co se týká financí. Přecijen jsem nepříliš výdělečná studentka. 700/h by měl být strop.

Díky :)


PS: nemusíte mi psát, že to neni tak hrozný a že kdesi cosi. já vím, že to hrozný je, protože já s tim žiju. a jestli si to moc beru (jakože beru, ale to je právě to), tak to chci slyšet od člověka, kterej tomu rozumí.

Nad bývalými vztahy

=M=ovo zamyšlení nad mými bývalými:
policistou, učitelem, podnikatelem a starým pánem


"No... ale starší než ty jsem! Skoro ze mě byl učitel! ...taky tak trochu podnikám. a... a můj brácha je policajt!"
29. srpna 2006

=M= má narozeniny (videopříspěvek)

jak probíhal rozhovor o dárku dnešní ráno vám přiblíží následující video:









chachá :) zkuste si to taky!
28. srpna 2006

Partnerské soužití

Jeden by řek, že když už si s partnerem vzájemně vyholíte kde co a děláte i mnohem horší věci, je vztah skutečně hluboký. Já však nepřestávám žasnout, vedle koho to žiju. =M= mě udivuje dnes a denně.

Naposledy mě víc zarmoutil minulý týden. Já vim, že umim bejt dost otravná. Ale prostě jsem neměla období. Padala jsem do ošklivé depresivní melancholie a on, místo aby mě utěšil, mi jen vyčetl, že kňourám a že už ho seru.
Kurnik, kdyby mi hned řek, že se nemám ničeho bát, že nějak bude a že to zvládnem, ať se nestresuju, tak by mi to pomohlo! Místo toho jsem se dočkala jen okřikování :(.

A dneska ráno... v sedm vstanu do roboty, pak strávim půl dopoledne v Albertovi, abych donesla čerstvé a obzvláště vypečené houstičky k snídani. V půl jedenáctý najdu psy nadrženný jako koroptve a =M=a v posteli. Když na otázku "nechceš jít se mnou se psama" jen cosi zavrčel, vyvenčila jsem je sama. Po příchodu domů jsem se jen chtěla přitulit a třeba i usnout.
Řekl mi:
"Mady, ty mě tak sereš, že mě nenecháš vyspat... Probouzim se unavenej a celej den pak stojí za hovno."

Ano, i takovouhle mluvu koťátko ovládá.

Chvíli jsem přemejšlela, jestli mu mám něco odseknout, dát mu na zadek nebo se urazit, odejít do obýváku, bouchnout dveřma a tam začít řvát. Nakonec jsem jen odešla. Když mě on ráno nadrženě oblejzá, tak já jsem kolikrát ještě ráda. Ach jo...

Ale jinak se máme rádi. Jen je prostě nevrlej, když je nevyspalej. Po dvaceti letech manželství mu to ale dám sežrat. A za klobouk si to nestrčí!

Vstup do nového dne

"no moment, ten jogurt stál 12.90 a ne 14.50"

Tak zněla věta, která mě dnes ráno stála přinejmenším dvacet minut života.
Nechci rozdmýchávat sociální nepokoje, ale kurnik vážně jsem na tom tak špatně, že se budu pomalu půl hodiny hádat o korunu šedesát?


Potřebovali jsme nějaký pečivo, jelikož doma nebyla už ani skýva. Vydala jsem se ráno do Alberta. Nepřekvapilo mě, že jim jedou jen tři pokladny. Zaprvý tam jedou skoro vždycky jen tři a zadruhý jich dokonce ani nebylo víc potřeba. Nakoupila jsem si a šla jsem si stoupnout do fronty. Ani u jedné ze tří pokladen netvořil frotnu víc než jeden člověk. Ale ouha...

Hned u první pokladny problém — paní si nakoupila, chce zaplatit stravenkama, ale neoznámila to včas a v nákupu má něco, co se stravenkama platit nesmí. Nemá ale dost peněz, aby to zaplatila kešem = problém a volání hlavní pokladní.

U druhý pokladny se v mezičase vytvořila fronta o dvou lidech. Paní se rozhodla platit nákup pětitisícovkou. Holt nemá drobný, to se stane. Pokladní ale nemá nazpátek, ani kdyby jí měla dát všechno, co v pokladně po ránu je = problém a pokladní ho odběhla řešit kamsi do pryč.

Jdu tedy ke třetí pokladně, vyrovnám si zboží z košíku na pás a už se nadechuju, že řeknu, že housek je šest, když tu zazní osudová věta. Nastává problém. Starší paní silně napačokovaná jakýmsi pánským pičifukem nevalné vůně trvá na tom, že Hollandia bílý 500g je za 12,90kč a nikoli za 14,50, jak vyjelo na displeji po oskenování kódu. A trvá na tom důrazně. A stále. Pokladní se s níchvíli dohaduje a pak zavolá do mlékařského úseku. Navoněná paní má prý pravdu, jogurt je skutečně za 12,90. Pokladní dostává nový kód.
Problém.
Pokladní potřebuje stornovat původní cenu a naťukat novou.
Volá hlavní pokladní, která se dosud nedostavila na pokladnu, kde probíhá problém se stravenkami.
Navoněná paní se táže, jestli může dostat ten jogurt.
Pokladní odvětí, že nikoli, že čeká na storno a na hlavní pokladní.
Navoněná je ráda, že měla pravdu.
Příchází hlavní a vypráví si s pokladní první pokladny o tom, jak je dobrý nějaký přípravek od Avonu. Mezitím řeší stravenkový problém.
Hlavní se dostává i k naší pokladně. Stornuje jogurt.
Pokladní naťukává nový kód jogurtu. Cena je stále 14,50.
"to je peklo" dí Navoněná.
"já vám tu korunu šedesát dám" nadechuju se, jelikož bych se ráda pohla z místa.
Pokladní ale trvá na tom, že se to musí vyřešit a hlasitě vykřikuje, že "blbě změnili kóda".
Nakonec vypočítává, že by paní měla vrátit 50,50kč. Vrací paní 52kč. Hurá.
Přichází hlavní. Křičí přes celou prodejnu "ale ta holandija je za 14,50!!!"
Pokladní obrací oči vsloup a řiká, že už Navoněné vrátila o kurunu šede víc "aby se to někam hlo"
Zdá se, že v tom ryku zaniklo moje několikeré opakování faktu, že mám šest housek a pokladní pytlík stále převrací v rukou.
"Šest" řikám po sté.
"Máte jich sedm" setře mě pokladní.
Vypadám jako zlodějka. Chtěla jsem ji okrást o další korunu šedesát.
Odcházím.
27. srpna 2006

Ještě pár obrázků

Nedalo mi to :)

Naše špidliky miluju natolik, že se o ně musim podělit. Hlavně jsem teda chtěla ukázat, jaká je peďkis i ve třinácti letech štramanda. Nejdřív jsem si ale nezapla blesk,
pedkis na podlaze

a pak jí to přestalo bavit a šla se schovat do pelíšku.
pedkis v pelisku


Chtěla jsem si teda spravit chuť na merlíněti, ale tak se mu to moc nepozdávalo.
spidlik na gauci

Už maj prostě půlnoc a chtěj spát. Tak zase někdy :)

Fotky šmudlíků

Chtěla jsem sem konečně dát fotky z Drážďan. Po té, co jsem =M= konečně donutila, aby mi ukázal, jak fotku zmenšit na požadovanný rozměr, jsem si s tim dvě hodiny hrála, obrázky otáčela a vkládala na bloguje.

Výsledkem je, že jsem neskutečně nasraná. Skutečně nejde použít jiné slovo, které by chodně vyjadřovalo moje rozhořčení. Nenávidím všechny stupidní udělátka!!! Proč neexistuje program pro blbý? Program pro lidi, který nejsou a nikdy nebudou žádný experti? Prostě program, kterej fotku normálně zmenší, ukáže člověku, jak velká bude (copak já vim, jak je velkej pixel?) a kterej fotku otočí tak, aby byla skutečně otočená???
Otočila jsem snad sto fotek, snad skoro stejnej počet jsem jich vložila do bloguje, abych pak zjistila, že si je počítač otočil jen tak sám pro sebe, kdežto ve skutečnosti jsou furt naležato. Klela bych, až by se hory zelenaly.

Nakonec vám ukážu aspoň fotky našich blbídů. Při otočení v podivným prográmku se nějak zesračkovatěly, ale co už...

tady jsou blbíci spolu
smudlinata spolu

udělala jsem ten den několik fotek. když jsem viděla, jak je peďkatá rozvrkočená a po té, co mi jeden bezdomovec řek, že to je divnej pejsek "určitě ne čistej, že ne" (myslel tim čistokrevnej, protože čistá peďkis docela je), tak jsem se rozhodla, e jí ostříhám a zkulturním těch pár chlupů, co jí ještě způstaly.

takže tady už je ostříhaná. i s tripodem, samozřejmě.
smudlici u stromu

jak vidno, chlupů jí skutečně moc nezůstalo. už měsíc bere chemoterapický prášky a já =M=a přesvědčuju, že už vidim, jak jí rašej nový vlásky.

a nakonec náš rozmazlenec.
smudlik hledi do dali

mo mu to sluší, když má uši nastražený dopředu. asi se ale bál, jak jsem tim aparátem kolem něj cvakala, takže na všech fotkách vypadá poněkud zplihle. no... ještě to budu zkoušet. třeba se poštěstí.

23. srpna 2006

Ze zatáčky

Zdá se, že mám trochu čas zhodnotit události minulých dvou týdnů. Modří vědí, že jsme s =M= trávili čas v zatáčce, kde jsme hlídali bujnou a početnou faunu mé matky.
Teda přátelé, řeknu vám, že mě to vyléčilo z jakékoli byť jen minimální a hlubokozasuté touhy mít kočičku. Už ráno jsem vstávala s nechutí a co nejpozději mi to milá zvířena dovolila. Ke každodennímu rannímu rituálu patřilo vybírání hovínek z kočičích mís. Jedním slovem eklhaft. Pak narovnání ubrusu na konferenčním stolku a posbírání všeho, co kočky přes noc shodily. Pak ranní krmení. Booooože, tak sofistikovanou činnost aby jeden pohledal.
Naše kočky jedi tři druhy sušenek. Jedněch hodně, jedněch míň a jedněch úplně nejmíň. A pak maj tak speciální bonbonky proti zubnímu kameni, na lepší zažívání, na lepší srst, na voňavou stolici a pro jiskru v oku. A Bílá s Vendulkou papkaj svojí konzervičku. A Sísa musí každej den kávovou lžičku nějaký hnusný pasty. Ale jí to sama. Dobrovolně.
To jo... pěkný kulový jí sama! Během těch čtrnácti dní se určitě víc pasty ocitlo na mejch rukou, na lince, na dvířkách, na zemi a na koberci než v žaludku tý bestie!

A když jsem se konečně dostala z toho kolotoče kolem koček, čekalo mě něco podobnýho s kytkama na balkóně. Tahle se zalejvá denně, takhle dvakrát denně, takhle jenom v pondělí a ve středu, takhle každej čtvrtek, tahle v lichý dny... Co jsem komu udělala??? A nezapomeň na to a na to a na tamto a taky... DOST! Nikdy nebudu otrokem svojí domácnosti! Říkám si a se zadostiučiněním pozoruju chuchvalec prachu plující kolem mě po zemi.

Žádný kytky, žádný kočky, žádná sterilní domácnost! Jsem já vůbec dcera své matky?
22. srpna 2006

Pisátka

Na různý lidi dělaj dojmy různý věci. Na někoho funguje know-how, na někoho oblečení, na někoho...

Tuhle na schůzce s pánem, co si ještě nevysloužil hezkou přezdívku, nikdo neměl pořádnou tužku. Respektive nikdo neměl žádnou tužku a pán měl barevný gelovky, který nefungovaly.
Když jsem viděla slečnnu S., jak se snaží načárat něco tím nefunkčním pisátkem, zželelo se mi jí. Vytáhl jsem z tašky svojí momentálně oblíbenou propisku — reprezentativní to kousek, který jsem si odnesla z výnoční oslavy =M=ovy velkofirmy.

Slečna S. jí potěžkala v ruce, důkladně si jí prohlédla a udělala na mě uznalý obličej.

Ano — na někoho udělají dojem pisátka.
A to je dobře!
10. srpna 2006

První vlakový zápisek

Když jede člověk sám, cesta vlakem ubíhá žalostně pomalu. Záviděla jsem včera těm dvěma paním u dvěří, že se znají a že si můžou povídat.

"A kolik je tomu vašemu klukovi?"
"Šestnáct."
"Tak to už máte doma velkýho chlapa!"

Jo. Jednou jsem byla tak moc nevypovídaná, že jsem oslovila průvodčí. Já- plachá osoba — jsem sejí prostě zeptala, jestli si nechce popovídat.

"A docela jo! :) Ale pojďte se mnou do služebního oddílu."

A tak jsem šla a dozvěděla se spoustu zajímavých věcí. Třeba, že paní je vlakvedoucí a že musí před cestou přepočítávat váhu vlaku a nastavit nějaký udělátka tak, aby vlak dobře brzdil, že na každý zastávce zaznamenává, kolik nastoupilo lidí. To kvůli statistikám. A taky že má malou chytrou holčičku a že když umím jakzyky, měla bych jít dě,at průvodčí do mezinárodních vlaků, tam by po mně chňapli všema deseti.
Zasmála jsem se. Každý holt vidí svět svojí optikou.

"To byste se divila, ale tam berou slušný peníze!"

Dneska tu ale průvodčí nebyl/nebyla a spolucestující nevypadají moc komunikativně. Aspoň ale vzniknul tenhle zápisek :)

PS: Tohle je docela anonymní, co říkáš? :)
8. srpna 2006

První zatáčkovské ráno

Dnešní ráno sice nebylo uplně první, za to bylo první, kdy jsem se vydala do ulic maloměsta. Vyšla jsem za účelem zakoupení něčeho snídatelného. Musim říct, že zatáčkovský lidi jsou divný...

Je mi blbý o nich mluvit, jako kdybych nebyla jednou z nich. Ale TOHLE jsem nikdy nedělala. Možná mi ten rok odstupu dodal patřičný nadhled, abych si byla schopná lecčeho všimnout.

Začalo to, jakmile jsem se přiblížila k nákupnímu středisku. Najednou kde se vzala, tu se vzala, proběhla kolem mě paní a vběhla do útrob krámu. TO jsem si ještě myslela, že pospíchá. Tolerovala jsem i to, když se přede mnou vecpala do dveří i maminka s kočárkem. I jsem jí podržela dveře. Když už to vypadalo, že se mi povede vstoupit, přiřítila se další maminka s malým cyklistou, který mě ode dveří přímo odstrčil a jeho matka mi šlápla na nohu. Než jsem se napotřetí pokusila dostat se do sámošky, radši jsem se rozhlídla. Vypadalo to bezpečně.

Další tlačenka nastala před "kolotočem" kterým se prochází do prodejny. Najednou tam všichni chtěli bejt první. Trpělivě jsem se nechala všema předběhnout. Já přece nikam nepospíchám...

O co jde, jsem pochopila, když mě obtloustlá matrona vytlačila od regálu s houskama. Bylo jich tam pomálu. Všicchni chtěj k snídani křupavoučký houstičky a vědi, že když jdou po osmý, tak už jde o poslední kousky. Ta ženština se dokonce neštítila brát mi housky přímo pod rukou. Fuj!

Ovšem boj probíhal nejen u regálu s houskama, ale i u pultu s uzeninou. A to jsem si nevšimla, že by jim něco docházelo. Poklidnou chůzí jsem se přibližovala a pohledem vybírala. V tu přiběhla podivně čiperně postarší pani a dupla mi na nohu (dneska už podruhé).
"Ježíš promiňte... já se tu tak roztahuju, žejo... " řekla mi a já jí odpověděla, že "to nic". A nechala jí, ať si těch svejch deset deka šunky koupí.

Poslední boj proběhl u pokladny. Od pultu se salámama jsou tam dva kroky. Přesto mě stihli předběhnout tři lidi.

Ach jo... A á si stěžuju na kárfůr... Proti zatáčkovský sámošce je to oáza klidu a míru!
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz