Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
29. září 2006

Teda já vám povim,

že jestli tu školu brzo neskončim, tak mě vyhoděj. Celý léto žiju v tom, že uzavřu index a nazdar. Dopíšu si v klidu práci, složim levou zadní :D státnice a bude klid.
jo... to bych to nemohla bejt já.

Samozřejmě, že jsem si spoustu věcí nechala na poslední chvíli a nestihla je, že. Korunu jsem tomu nasadila dnes dopoledne. Vlastně jsem ji nasadila už před dvěma či třemi lety, ale zjistila jsem to až dnes.

Tehdy jsem totiž složila dějiny USA jedničku u paní Rakový. Byla jsem šťastná, jaký mám štěstí, protože už rok na to byla strašná aféra, když se zjistilo, že dává několik let ty stejný testy, ty jsou samozřejmě dostupný na internetu a jedna skupina se je opečlivě naučila a měli všichni plnej počet bodů :). Nevim, jak se to tehdy dořešilo, nicméně paní Raková byla pěkně namíchnutá a testy napříště změnila, zpřísnila nebo tak něco.

Dnes ráno (někdy po desáté dopolední) jsem projížděla index a jen tak pro formu jsem se poslední zápisový den ujišťovala, že mám všechno splněno.
Eh... kde jsou dějiny USA jedna?
Kurva... tak kde jsou?

Listovala jsem indexem několikrát zepředu dozadu zleva doprava a zdola nahoru, ale nenašla jsem je.
Shit.

Co z toho plyne? Jednoduše jsem si je tehdy zapomněla nechat zapsat. Nezapsala jsem si je do indexu, nezapsala jsem si je tudíž ani do zápisového listu, studijní oddělení tím pádem nemá žádný záznam o tom, že jsem zápočet, klasák nebo zkoušku (kýho ďasa, co to vlastně bylo) udělala.

Co teď?
Jsou dvě možnosti. Buď je paní Raková nad míru pečlivá žena a záznamy o výkonech svých studentů si několik let archivuje, nebo (a to spíš) si je nearchivuje a já budu muset USA udělat podruhý.

Mno... mohlo bejt hůř, moh to bejt nějakej horší předmět. Ale nenaštvalo by vás to? Mě to přímo sere (ano mluvím sprostě).

Ale díkybohu jsou nasrané emoce z nezapsaného zápočtu, klasáku nebo zkoušky přebité pozitivními emocemi z toho, že jsem stihla s jazykem na vestě, čůrkem potu mezi očima a prsama a rozcuchem na hlavě doběhnout k zápisu deset minut po tom, co oficiálně skončil, a paní studijní referentka mě počastovala pouze káravým pohledem a zapsala mě.
Díky ti bože, ty víš, že v něco věřím!
23. září 2006

Co mi škola dala

Včera jsem poprvé zažila skvělý pocit z toho, že mi škola byla skutečně k něčemu užitečná.

"ježíš... no podívej se na to" ukazoval mi =M= článek v Respektu.
"to musim hned napsat adbarovi"

"tyjo... to je docela hustý" reagovala na to vycházející noviářská hvězdička.

"a co se ti vlastně nelíbí?" zeptala jsem se =M=a.
"no, koukni na to! přece nemůžou psát Bosňáci a bosňáčtí. Když slovo, od kterýho se ta pojmenování odvozujou končí na A..." a pan skoroučitel češtiny mi udělal několikaminutovou přednášku o tom, kterak se mají správně tvořit podobná slovíčka.
"hm..." v tom mě ale cosi osvítilo "jenže víš... ono Bosňan a Bosňák není uplně to samý. Ono se to nějak liší"

Zamyslela jsem se a kdesi v tmavých zákoutích archivu svého mozku jsem vylovila požadovanou informaci.

"Oni totiž Bosňani jsou jako všichni obyvatelé Bosny, kdežto Bosňáci jsou jen některý... nějaký muslimové nebo tak"

za pravdu mi dala i Wikipedie a jakýsi časopis Navýchod.

Ani nevím, odkud to přesně vím. Mám takové tušení, že nám to řikal nějaký poslanec nebo vyslanec, který měl co do činění právě s Balkánem, a měli jsem ho asi na dvě přednášky v rámsi České a československé zahraniční politiky. Ale na tom vlastně ani nesejde. Cítila jsem se v tu chvíli jako hvězda :).
21. září 2006

V ústavu

Kurnik, jsem po dlouhý době delší dobu ve škole a už mě to tu zase štve. Lidi načančaný, jeden aby se bál s nima prohodit slovo. Micinky ve vypasovanejch kalhotách špulej prdelky i kozičky. Kluci v kvádru :-o boha jeho...
Ten s vestičkou dokonce řikal, že od října povede seminář k německým dějinám.

"Co máš teď v plánu?"
"Teď mám v plánu Karolinum a pak domů se připravovat. Od října učim."

Je o dva roky starší než já.

Nevim, možná mě to sere proto, že já taková nejsem. Nejsem ani micinka s vyšpulenejma kozičkama, ani úspěšná doktorandka, který by někdo nabíd přednášky a vedení semináře. Ale stojim o to?

Fakt nevim, jestli mě takový lidi víc serou proto, že já taková nikdy nebudu, protože na to prostě nemám, nebo proto, že to opravdu jsou namachrovaný pitomečci, který nevědi nic o životě, choděj si v nažehlenejch šatečkách a jsou chudší na duchu.

Kua, třeba to jsou jenom mladí úspěšní lidé a já loser [čti loser]. A to mě štve. Že moje ambice zůstaly trčet kdesi v letním semestru prvního ročníku.

Asi je to jedno s druhym :(

Den bez aut

Zatímco já ho ani nezaregistrovala (nemám ani řidičák, natož auto), některým pil krev a to dost značně. Přečetla jsem si u ziny, že četla u D-FENSe o dni bez aut.
Teda vážení, já nevim... Pod článkem skoro tři sta komentářů a po přečtení první stránky jsem narazila na jediný nesouhlasný. Zdálo se to jenom mně, nebo spousta lidí byla strašně rozčílená, když se Bush odmítl připojit ke Kjótskému protokolu? Nenadával kdekdo, jaký jsou američani sobci? A teď se najde jedinej hlas, kterej si dovolí říct, že den bez aut je fajn nebo tak něco.
I já si myslim, že auta by se mohly omezit. Myslim si to každý ráno, když se přes zácpu prodírám se psama na nábřeží, myslim si to pokaždý, když tramvaje nemůžou projet kvůli tomu, že jsou silnice zaplněné auty, přičemž v každém jede jeden (!!!) člověk.

Ach jo :(
19. září 2006

Divný sen

Poslední dobou se mi zdají podivné věci. Když opomenu ten dnešní sen o tom, jak mi opadal fikus benjamín a já jsem mu nůžkama stříhala větve a změklý kmínek, přesto zůstává jeden, se kterým se musím svěřit.

Byl to sen ze současnosti a byl poměrně děsivej. Šla jsem po nějakým náměstí s kostelem. Mohlo by to být 14. října, ovšem ten kostel byl světlej. To náměstí ale vypadalo celkem divně. Bylo rozkopaný a plný příkopů/zákopů. V některejch těch zákopech ležely mrtvoly, přes jiný vedly mosty, aby po nich lidi mohli přejít.
Ty mosty měly konstrukci ze dřeva a byly potažený pletivem. Po jednom z těch mostů jsem nad jedním z těch příkopů přecházela a za mnou šla modrooká blonďatá holčička tak kolem devíti let stará.
Najednou jsem se zarazila. Konstrukce mostu už dál nebyla pevná. Věděla jsem, že lidi některý ty mosty schválně stavěj tak, aby se nedalo přejít až na konec a přecházející spadli dolů mezi mrtvoly.
"Počkej tady, já to přejdu a pak skočíš. Chytím tě" řekla jsem holčičce a šla jsem dál po hraně mostu přidržujíce se zábradlí, protože pletivo, který tvořilo cestu, bylo uvolněný. Když jsem došla na konec, otočila jsem se a pokynula holčičce. Ta ale místo aby se odrazila a skočila, šla normálně dál a pletivo se pod ní propadlo a ona spadla do příkopu mezi mrtvé. Dopadla na obě nohy a koukala nahoru. Chtěla jsem jí vytáhnout. Sklonila jsem se nad příkop a podávala jí ruku. NEdosáhla jsem na ní ale. Řekla jsem jí, ať zkusí vyšplhat po takové tyči, co tam čouhala ze stěny příkopu. Chytila se a zkusila to, ale podklouzly jí nohy. Spadla mezi mrtvoly na záda. Postavila se a zkoušela to znova.
Já jsem se ale zarazila a narovnala jsem se. Věděla jsem, že mrtví zemřeli na mor. Dokud se jich nedotkla, měla ještě šanci. Teď ale spadla mezi ně a dotknout se jí znamenalo nebezpečí i pro mě. Zavřela jsem oči, otočila se a spěchala pryč. Ona na mě volala, ať jí pomůžu a pak začala křičet a brečet. Ale já jsem šla co nejrychleji pryč, abych jí neslyšela.


O čem to vypovídá?

Co všechno je důležité pro dobrý prožitek?


Ano, opět si tu z toho dělám bulvár, ale nemůžu si pomoct. Včera jsme s =M= měli super sex. Dovedlo mě to k zamyšlení nad tím, čím to vlastně bylo.
Člověk dělá furt to samý. Leží nebo se po tom druhým všemožně plazí. Někdy je to průměr, někdy si řeknem, že to nemá cenu, a někdy je to prostě bomba.

Přemýšlela jsem a nic světobornýho jsem nevymyslela. Včera v tom hrály roli:

-> touha
-> vášeň

a pak je dobrý to něčim okořenit, takže:

-> něco, co jste dlouho/nikdy nezkoušeli


Pak může i taková nevinná věta, jako je "Madlenko... pojď spát" vyprovokovat více než půhodinový maraton zakončený slovy, která by neměla opustit stěny ložnice.

Přeju dobrou noc :)




16. září 2006

Na úřadě

Občas (pravda, je to docela často a poslední dobou dokonce mnohem častěji, než by bylo vhodné) si připadám neschopná. A neschopná asi jsem. Ničemu nerozumim, nic nevím, na všechno se musim stokrát ptát a sama se o sebe asi neumim postarat. Teď si nestěžuju, ani neskuhrám. Jen konstatuju fakta.

Dneska jsem zase zjistila, že být na to sama, vykašlu se na kdeco. Co je příčinou tohoto rozjímání?
Jednoduché – dnešní návštěva finančního úřadu. Nikde mě nechtěj!

Přes upozornění na dveřích, že úřední hodiny jsou jen v pondělí a ve středu, jsem se odhodlala vstoupit dovnitř – kurnik, když už jsem jednou tady, tak se zase neotočim na podpatku.
Nikde nikdo! :-o
A přece – mile vypadající paní.
„Já bych se chtěla zaregistrovat jako plátce daně, ale asi jdu ve špatnej den, co?“
„Já vám dám aspoň formulář.“ usmála se na mě. Vida, dobré duše ještě nevymřely.
„ A mohla bych ho vyplnit a nechat vám ho tady?“
„No... kdybyste mohla přijít v pondělí, bylo by to lepší“
smutný voči
„Tak mi ho tu teda nechte“


„Vy jste jako redaktorka?“
„No dalo by se to tak říct“
„Ale to my vás asi nemůžeme zaregistrovat... my bysme potřebovali živnostenský list“

Márjápanno... Od čerta k ďáblu, nikde nevědi, co se mnou, nabízejí jediné řešení, které ovšem šéf nechápe, nebo mu nevyhovuje.
„Vždyť vy byste měla dostat smlouvu na základě autorského zákona. Na co vám jsou faktury?“
no právě
I vysvětlím ji mojí situaci.
„Hmmmm... když vy totiž nejste podnikatelka, víte? Ale tak počkejte“ a volá paní vedoucí.
„Paní vedoucí říká, že by to možná šlo, ale měla byste radši trvat na té smlouvě“
„Na té trvám už skoro měsíc“
„tak se stavte za 14 dní, nebo si zkuste zavolat, abyste nečekala zbytečně“

Takže tak. Ještěže jsem musela i Peďkatý pro prášky, jinak by mě asi mrzelo, že tahle mise byla skoro zbytečná. Ovšem, co z toho plyne? -> že neuvidim peníze ještě minimálně čtrnáct dní. Kurnik, vždyť já už nemám ani na tu palačinku. Kapesný mi dal =M=, že prej mě nemůže poslat na výlet bez peněz. Smutné, že? :(
Da bin ich aber neugierig, wie man diese Krise lösen wird.

A propos, je ta věta správně? Musim se pochlubit, že jsem v pondělí dostala dvojku ze zkoušky z němčiny :), tak abych jí nemusela vracet :D (ale já samozřejmě vim, že si jí nezasloužim).
15. září 2006

Spisovatelská pohoda

Momentálně mám o svojí kariéře zcela jasno. Sedím v kavárně, hraje až podivně příjemná hudba, dávám si laté a čekám na palačinku.
Co z toho plyne?
Budu spisovatelkou!

Notebook už na to mám, brýle jsem si právě nasadila, oblíbený podnik je také k mání, takže co jako? Pravda, chybí téma, čas, zájem médií – ten není nezbytný, nicméně motivující. Nechce mě někdo popíchnout k činnosti? :)

Právě tahle chvilka je jednou z těch, které mě přesvědčují, že být intelektuálkou by mě nejen bavilo, ale snad by mi to i šlo.

Palačinka přistála přede mnou a já jsem přesvědčena, že stát se tu štamgastem by mi šlo. Je tu sice nový pán obsluhující, přes celé léto jsme ho tu s =M= ani jednou nepotkali, nicméně je moc příjemný.
„Budete se koukat do lístku, nebo víte, co si dáte?“
„Nevěděl jsem, jestli si dáte šlehačku, když jste chtěla bez zmrzliny, ale můžu jí tam doplnit“
„Tak si nechcte chutnat“

Někteří lidé holt vědí, že pohoda zákazníků nezávisí jenom na dobrém jídle, které by mělo být samozřejmostí podobně jako příjemné prostředí. Pohoda do velké míry závisí i na míře příjemnosti obsluhujícího personálu.

Dříve mi příchod léta vždycky oznamovali Beatles. Víte jak? Jednoduše. Začali se mi líbit a měla jsem chuť jejich písničky poslouchat. Sedím tu, hrajou Beatles, a já zjišťuju, že letos léto přišlo poněkud poději, než jiné roky. A zjišťuju, že loni nepřišlo vůbec. Smutné, že?

Ale hlavně, že je pohoda. Káva výborná, palačinka skvělá stejně jako šlehačka ze spreje a ta pohoda... Ta pohoda!

co mě dneska zase nasralo

nová rubrika ›››


Dneska jsem už ráno vstala s pocitem nasranosti. Večer jsem se shodli s fandorem, že je něco ve vzduchu, protože jsme fakt celej den nasraný.

Nevim, co za problém má on. A co nasralo mě?

Ráno už jsem do toho vstala, ani nevim jak. Asi to bylo tim, že jsem věděla, že bych se měla pustit do práce, do který se mi ale vůbec nechce.

Kolem poledne mě v obchodě nasralo, že už nemáme na konci účetního měsíce moc peněz a pak mě nasralo, že je půlka září a já od července nedostala žádnou výplatu. No ano... je to ovšem i moje chyba. To ale ještě neznamená, že mě to nemůže srát.

Odpoledne mě nasralo, že mám udělat něco, k čemu nemám podklady, nevim, jak do toho a ... shit!

Šla jsem radši uklízet, ale nasralo mě, že máme zacuckovatělý polštáře od sedačky, tak jsem se to jala pečlivě oluxovávat, a sralo mě, že to nejde.

Mezitim jsem vařila psí rejži a nasralo mě, že jsem na ní zapomněla a připálila jí.

Pak mě nasralo, že nemám co na sebe. Šla jsem se psama a pospíchala, abych se ještě vykoupala, než vyrazíme na kafe. Nasralo mě, že jsem to nestihla a šla s pocitem upocenosti.

Nasralo mě, že si v autobuse sednul =M= vedle fandora a vedle mě se nacpali nějaký malý děti. Sralo mě, že jedem na pitomou ladronku, kde nic neni, ale všechno je drahý.

Nasralo mě, že vystupujem o zastávku dřív a dem kus pěšky, přičemž mě dřou obě paty a zbytek těla mě svědí.

Sralo mě, že se spolu bavěj a na mě kašlou. Tak proč se mi =M= teda řikal, ať du s nima? shit...

Nasralo mě, že nemaj žádný zákusky. A hrála tam šílená skupina dvou borců s elektronickejma klávesama. Musim řikat, že mě to celkem sralo?

Šli jsem si spravit chuť do lemona. Neměli houbičky na houbičkovej salát :/

A k dovršení všeho prima dneska zrušila invazi.

Jděte někam!!!

Jo... a tak jsem chtěla psát na blog respektu, ale nasralo mě, že nejsem dostatečně intelektuální, aby někdo moje zápisky čet.


9. září 2006

Čipolína

Tak dlouho nám vrtalo hlavou, proč je pizzerka na rohu pořád prázdná, až jsme tam včera zašli.
Musim říct, že žádná změna. Vrtá nám to hlavou dál.

Pizzerie Cipollini je vcelku v pohodě záležitost. Tak proč tam sakra nikdo nechodí? A proč je tam pořád prázdno?
Pravda, nedali jsme si pizzu ale špenátové penne. Pravda, malou vadou na kráse bylo, že místo listového špenátu v nich byl protlak, ale na chuti to nijak neubrali a koneckonců — stěžujte si na jídlo za 99,- Kč. Obsluha milá. Ceny příjemné.

Neobjevili jsme NIC, co by mohlo být příčinou tak fatálního nezájmu kolemjdoucích. Objevili jsme však to, že tam beze strachu můžem zajít i příště. Dospět k tomu nám trvalo dlouho. Čipolína je tady na rohu a my se do ní odhodláváme zajít už rok a půl.

Inu nic není horší reklamou, než prázdné židle bez spokojených konzumentů.
8. září 2006

Zatracený nevychovaný chlapi!!!

ja bych te nesnes v jedny domacnosti. nesnasim kdyz nekdo dlouhodobe provozuje domaci prace...kdyz tomu musim bejt pritomnej.

Toto je bez dovolení převzatý komentář z jednoho blogu, jehož autorka psala mimojiné o tom, jak doma vysmýčila, vyprala a vyžehlila.

Já musím říct, že já zase nesnášim tyhlety frajírky, který neuměj hnout prstem. Jak jako musim tomu bejt přítomnej??? Měl by rovnou sám hnout zadkem lempl jeden. To jsou takový ty, co za ně všechno odjakživa dělá maminka, popřípadě sestry a bude to za ně v budoucnu dělat manželka, popřípadě dcery.
Páni!!!

Jsem rozohněná. Proto jsem se radši rozhodla napsat příspěvět, než reagovat na tenhle stupidní komentář.

A věřte, že vim, o čem mluvím. Přesně takový je totiž můj bratr. Celý roky doma akorát tak vynes koš a sem tam utřel nádobí, když jsme ho moc a moc prosili. Když jsem se odstěhovala, měl by najednou i utírat prach, vytřít, umýt nádobí a podobně. Ale proč by to měl chuděrka dělat? Ať to dělá máma, která přijde po celým dnu z práce, no ne? Vždyť on přece musí dřepět u počítače!
Nejhorší na tom, je, že moje matka, místo aby ho posadila do latě, jde a tu práci za něj udělá. A pak z takovejch kluků roste to, co z nich roste.

Vybavuje se mi jeden díl výměny manželek — ten, jak tam měla maminka s kupou dětí vyvěšenej rozpis na lednici , co kdo kdy udělá.
V upoutávkách byla představená jako totální magor a generál, kterej komanduje celou rodinu. Zpětně ale msím říct, že to měla moc dobře vymyšlené a zorganizované a já to u sebe doma jednou udělám taky!
Vyměněná byla s ženskou, která měla doma dva nebo tři syny. Ta ženská jí po výměně řekla, že u ní to možná funguje, ale ona by to po svý rodině nemohal chtít, protože kluci na to přeci nejsou (nebo něco v tom smyslu). Klucci na to doprčic nejsou právě a jedině kvůli takovejmhle matkám!

Ať budu mít jednou kluka nebo holku, doma pomáhat budou. A budou pomáhat rovným dílem. Rozhodně nebudu dělat z holky služku. Můj bratr si vedvaceti letech neumí ani uvařit brambory! Proč? Že je vaření ženská práce? Kdo řek takovou blbost? I chlap by se o sebe měl umět postarat, no ne?

Hrozně mě štve, když vidim, slyšim, nebo čtu o tom, jak maj ženský další smenu doma po práci, jelikož je čeká domácnost. Kdo tohle vymyslel? Když je ženská doma, jasně, ať se stará. Přece chlap nepřijde domů z práce a ještě aby jí obskakoval. Pokud nemá jinou práci, měla by být jejím úkolem starost o domácnost. Stejně tak by to mělo být i úkolem manžela, pokud vydělává manželka. Pokud ale chodí do práce oba, tak se mají i oba podílet na domácnosti.

Než do toho zabřednu, tak radši skončím. A skončím apelem na všechny matky:
Vychovávejte proboha svoje syny tak, aby z nich vyrostli samostatné a chápající bytosti, které svojí budoucí ženě budou oporou a pomocí a ne přítěží a dalším dítětem, o které se musí starat!
4. září 2006

Panebože

Vážená obci,

přečti si prosím toto:

Policisté rozhodli: za pád na kole až 50 tisíc pokuta

A pak mi to někdo vysvětlete.
Je skutečně nějaký pádný a logický důvod k tomu, aby cyklista platil za pád pokutu až 50k? Nebo je to fakt kravina, jak tady vykřikuju od tý doby, co jsem to četla?

1. září 2006

Okamih

opálený ›››


Venku na lavičce:

=M= se ke mně nahýbá a odhrnuje mi nejdříve levou a pak pravou část bundy z hrudníku a upravuje cípy tak, aby byly vidět prsa. Pak dodá:

"Aby ses opálila.."


Úchyla... :)


  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz