Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
30. listopadu 2006

Je rais vaucrayé

kdo přeloží nadpis, vyhrává čokoládu, bonbošku, nebo pusu na čelo — dle vlastního výběru a možností :)

A teď k věci.
Už delší dobu se chystám do pizza ambiente. Když jsem si uvědomila, že není vhodné jít tam s nějakou kamarádkou (určitě by vzdala boj s chutnou krmí dřív než já a mně by bylo trapné pokračovat osamocena), došli jsme si tam s =M=.

Hned na začátku musím říct, že když jsme nechali litr za večer v lemonu, byla jsem nadšená a těšila se, až si o příště zopakuju. Když jsme nechali litr za večer tady, byla jsem nas*aná tak, že ještě teď mě to pořádně nepřešlo.

Miluju pizzu, miluju těstoviny na všechny způsoby (kromě nudlí s mákem, ořechy a podobných zrůdností). Kam tedy jinam vyrazit za skutečný požitkem, než na pizza&pasta formou all you can eat. Cena 228kč za jednoho mi nepřišla tak hrozivá. Proto jsme si hned na začátek pojistili večerní zážitek fresh džusem za osm pětek. No tě noha...

Ad interiér
V Pizza Nuovo se mi moc líbilo. Fakt. Dýchalo to na mě atmosférou osmdesátých let, což asi způsobovalo především osvětlení. Zemité tóny použíté v interiéru dodávaly pocit útulnosti... prostě na jedničku.

Ad obsluha
mno... V ambiente jsem nikdy nebyla, nevím, jak to tam chodí, ale byla jsem navnaděná recenzí na Gurmetklub.cz. Čekala jsem tedy, kdy k nám někdo přijde a vysvětlí nám, co máme dělat. Přinejmenším by se nás mohl přijít zeptat, co si dáme k jídlu. Po chvíli skutečně někdo přišel a my si objednali ony džusy a vodu. Byl nám vysvětlen systém. Byli jsme sice rozhodnutý, že se chceme přejídat, ale asi nám bylo trapný to říct rovnou nebo co, nebo ten chlápek odcupital a nenechal nás domluvit, už nevim.

Nicméně jsme na džusy čekali pekelně dlouho, což mě štvalo, protože plno tam rozhodně nebylo. Taky jsme nevěděli, co teda máme udělat, abysme mohli začít ochutnávat. Zatrhnuli jsme cosi na jakémsi papíru a čekali. Otočili jsme kolečko zelenou nahoru a čekali dál. Když konečně přišel chlapík s pitivem, objednali jsme si a dál čekali. Číšníci a číšnice, kteří nám měli bleskurychle servírovat jednu mňamku za druhou kolem nás chodili a naše zelená kolečka s nápisem "mangiare" jakoby přehlížei. Sakra... co máme ještě dělat?

konečně! se nás někdo ujal a už ani nevím, co mi n talíři přistálo jako první. Detaily teď nebudu rozmazávat, aby se tento zápisek nechutně nerozpliznul, což se asi už nejspíš stalo.
Prostě — pizza byla dobrá. Ale standardně dobrá. Nic, co by mě oslnilo. Myslím, že až budu chtít příště na dobrou pizzu, pojedu opět do Metra na Palmovce, nebo zajdu do Modré zahrady. Jediná výhoda byla ta, že jsem ochutnala i to, co bych si jinak nikdy nedala — třeba pizzu s ančovičkou, pizzu s parmskou šunkou, pizzu bianca jen se sýry. A teda... aspooň vim, že jsem o nic nepřicházela a že i do budoucna můžu zůstat u své nudné jjistoty — Capriciosy s ananasem.
Abych nekřivdila — Marinara byla vynikající. Ba přímo fenomenální. Obyčejná placka se sugem, česnekem a lístky bazalky byla nejlkepším zážitkem večera (=M=a už ale tolik nenadchla — dokonce to byla jediná, kterou ani nedojedl).

Těstoviny jsou kapitolou samy pro sebe. Nebyly vůbec dobré. Všechny zajíjmavé chutě přebila mastnota, která z nich doslova kapala. Asi je to mastný proto, aby lidi brzo nemohli, nebo já nevim proč. Navíc, kdyby to byl normální olej, nebo olivový olej... ale to snad bylo sádlo, proboha! Taková hutná mastnota s podivnou pachutí... pořád jsem nemohla kápnout na to, co to je, až =M=a napadlo to sádlo a to je jediné možné vysvětlení. Jedna číšnice nám sice vysvětlila, že sádlo vůbec nepoužívají (a koukala se na nás přitom jako na totální pitomce a primitivy — to ale nevadí, mně taky nebyla sympatická) a snažila se nás přesvědčit, že tu zvláštní chuť způsobuje oarmezán, který přidávají do všech těstovin. No nevim... chuť parmezánu poznám. Takovej primitiv zase nejsem!

Rizoto jsme ochutnali jenom jedno — a díky bohu. Stačilo. Bylo vyloženě hnusné, jinak se to nedá říct. Tvrdá rýže podivného typu, hříbky kde nic tu nic a mdlou chuť vylepšovalo.... zase to sádlo.


Podtrženo sečteno — gurmánský zážitek se nekonal, naopak, byla to jedna z nejhorších večeří, jakou jsem kdy absolvovala. Pizza Nuova mě tak zklamala, že se budu muset ještě dlouho odhodlávat, abych dala šanci aspoň studenému Antipasti bufetu. A kdoví jestli se tak vůbec někdy stane.

Nevím, jestli jsme extrémně rozmazlení, nebo neumíme ocenit tu "pravou" chuť, nebo jestli jsme narazili na špatnou směnu, špatný olej a špatný den, nicméně já s klidným srdcem Pizzu Nuovo doporučit nemohu ani omylem.

pokud jste tam dosud nebyli a těšili jste se, že tam jednou zajdete, přečtěte si radši onen už zmiňovaný Gurmetklub.
29. listopadu 2006

Chýlí se to, chýlí :)

Tak kvůli tomuhle cáru papíru se stresuju už dva měsíce.

rak


Přitom stačilo tak málo...



Přes velkou nechuť jsem dneska vyrazila do školy pro potvrzení kvůli známce z úvodu do společenských věd. Několikrát jsem měla sto chutí otočit se na patě a nechat to na "někdy jindy". Jenže na někdy jindy to nechávám už dva měsíce a před měsícem jsem si řekla, že do prosince to musim mít zařízený. Inu co...

Pan Rak měl konzultačky od jedenácti. Když ani po deseti minutách nebyl v kabinetě, chtěla jsem jít. Přišlo mi to jako fajn důvod se na to vykvajznout. Já tam přece byla. On ne!
Vydržela jsem ale a on přišel.

"Dobrý den, já jsem vám v září odevzdávala tu komparaci knih od Tuchmanové a Gilberta. Domlouvali jsme se, že mi napíšete, ale vy jste na mě asi zapomněl." usmívala jsem se omluvně.
"No ano, připomínat se musí," zazubil se Rak, "tak teda pojďte dál," máchnul rukou a kráčel dlouhými kroky ke svému krcálku. Pak se náhle zarazil, až jsem do něj setrvačností málem vrazila, "jestli vám teda nebude vadit, že na vás budu vypouštět jedy!" dodal a už štrachal cigaretu po kapsách.

Ujistila jsem ho, že nebude, on řek, že moje komparace dopadla výborně, a sesmolil asi na třetí pokus onen cár.

"to už je ale pomalu z neolitických dob, kdy já jsem učil úvod," položil mi otázku bez otazníku.
"No, to skoro je. Taky už jsem tu pátým rokem," pokývala jsem smutně hlavou, poděkovala za cár a nadšena svým úspěchem běžela na metro.

Juchů!!!
První krok k zapsání mojí poslední známky tedy učiněn. Teď ještě sebrat odvahu a dojít zítra za Šafaříkem. Seběvědomí mi dodává vyhláška, kterou jsem našla na nástěnce, a sice, že známky z již splněných předmětů se do Tajemníka zapisují až do poloviny prosince (no vida, ještě to budu mít v předstihu) a pak taky pani studijní referentka, která mi řekla,
"víte co, já na vašem místě se Tajemníkem ani nezaobírám. Hlavně je donuťte, ať to máte v indexu, ten se vám stejně podle Tajemníka uzavírat nebude."

Tak tedy zítra.
Držte mi palce!
27. listopadu 2006

Špidlíny

Šmudliprd dvakrát jinak

jako zajíc-vtěrka

spidlik

jako ušoun

spidlik2

Dneska se to povedlo!

Od doby, co jsem se odstěhovala ze zatáčky, jsem nesportovala. Pravda... možná dýl. A, taky pravda, za to nemoihla jen změna poměrů, ale taky moje pohodlnost.

Ale dneska...! Dneska se to konečně stalo a snad tak začala nová kapitola mého nudného života. V pátek jsem si nakoupila sportovní kalhoty (pěkné, šedé s růžovými pruhy a růžovou pumou a blědě modré), v neděli vypucovala boty, v pondělí (dnes) sbalila všechno do batohu a vyrazila.

"Já tomu furt nevěřim," opakovala Monika stále dokola, i když už jsme stály na kurtu a práskaly míčkem o zeď. A přesně vystihovala moje pocity.
Teď, když už začínám pěkně cejtit natažený prdelní svaly, už tomu věřim.

Ale bylo to bezvadný. Myslim, že děláme něco špatně, protože když jsem hrávala s filosofem, po dvaceti minutách jsem byla vyplivaná a žadonila jsem o přestávku. A to jsem byla vcelku natrénovaná. Dneska bych pauzu nepotřebovala jedinou a jen jsem litovala, že ta hodina tak rychle utekla. Klidně bych si dala rovnou další.
Ale co... to se vychytá. Dneska jsem se rozehrávaly, takže jsme absolutně nerespektovaly pravidla, moc nedobíhaly míčky, což jsem od filosofa neměla dovoleno, musela jsem vybírat všechno, a tím to bude. To se ale dopiluje. Třeba hned příští pondělí, kdy máme domluvenou další hodinu. Huráááá!
22. listopadu 2006

Plánujeme

"Prosimtě už mě štveš. To ti to má řikat stokrát?" obořil se na mě =M=, když jsem se ho ptala, co bude dělat zítra.
Já se ho teda neptala dneska. Ptala jsem se ho někdy jindy, takže nejde přímo o zítřek, ale o nějakej jinej den, kterej už vlastně dávno byl, no... chápete?
Prostě chci vědět, jestli bude doma nebo ne, abych mohla plánovat, co budu dělat a tak. Pravdou ale je, že to v hlavě moc dlouho neudržim, pokud to neni zásadní. =M= se tudíž naštval a přikázal mi naučit e pracovat s macovskou záludnou aplikací iCal. Mně to teda připadá jak název pro počítačovej telefon "I call!!!", ale je to kalendář. Mám tam nainstalován =M=ův pracovní kalendář, domácí kalendář a ještě jeden kalendář — asi konferenční nebo co a mám tudíž mít přehled, co milovaný právě kdy dělá, dělal a dělat bude.

Super.

"A ty si tam taky zapisuj, co budeš dělat. Můžem se do toho vzájemně koukat a budem vědět! když budeš chtít jít do kina, napíšeš mi tam kino na nějaký volný místo a bude. Nebo napíšeš třeba překvapení pro =M=," reagoval na moje nedávné stesky, že mi v našem vztahu chybí překvapení.

Bezva, budu se objednávat i na kino...

Ale co, na druhou stranu by to nemuselo bejt špatný a až se mnou někdo bude chtít někam jít, tak řeknu "počkej, podívám se do svého elektronického diáře na mém skvělém iBooku 12", kdy mám volno". To bude báječné!

Aby všechno šlapalo tak, jak má, zapsala jsem si do diáře hned v pondělí další dohodnutou schůzku s Monikou. Středa 10.00.

Včera večer jsem se jako správná plánovačka podívala do svého kalendáře, co že za zásadní akce mě čeká druhý den. jasně, že jsem věděla, že nic. Monika přeci přijde až ve čtvrtek. Ale co kdyby.

"Ježíš... zejtra přijde Monika!!! Jsem myslela, že až ve čtvrtek! A já jsem chtěla spát... :/," zhrozila jsem se při pohledu na ten skvělý plánovač. Inu co...

Ráno jsem vstala, uklidila, všechno připravila, nakoupila esíčka a aby to nevypadlo, že čekám, sedla jsem si ke svému improvizovanému kalvíru a jala se preludovat. Tak to šlo až do půl jedenácté, kdy mi došlo, že dnska Monika skutečně nepřijde.

Ach jo!



Jasně, že v tomhle případě selhal člověk, který aplikaci neumí použít. Ale sakra, dokud jsem si takový věci měla jen pamatovat, tak jsem si je pamatovala! Teď jsem se spolehla na to, že to mám napsaný a ouha :(. No co... aspoň nemusim uklízet, nakupovat a připravovat se zejtra.

Zdravý život

Už několik týdnů se odhodlávám najt na zdravý způsob života. Vydatně spát (to jediné mi zatím jde). přesto však vstávat v rozumnou hodinu, zdravě se nasnídat, zdravě poobědvat i povečeřet, do toho nějakou tu svačinku. Bavíme se samozřejmě o potravinách nízké kalorické hodnoty, nejlépe v biokvalitě.

Pár vlaštovek už přilétlo — jako tuhle bezvadná sýrová večeře, kterou jsme ovšem zazdili lahví vína, nebo tuhle papriky po indicku (vlastní recept), které jsme ovšem pro změnu zazdili asi tak trojnásobnými porcemi.
Dneska se chystá pokus další — filé na zeleninovém hnízdečku (taktéž vlastní recept).

Protože vás mám, milí čtenáři, opravdu ráda, o recepty se s vámi podělím. Teda zatim jen o ty papriky, jelikož filé se teprve chystá zezlátnout v troubě a není tudíž ozkoušeno.

Papriky jsou ovšem plnohodnotnou náhradou. =M= se nad nima rozplýval a šel si třikrát přidat.

co potřebujete?
Přiměřený počet lusků bílé nebo slovenské papriky (i když červená, žlutá nebo oranžová by tomu mohla dát další rozměr)
Přiměřenou porci mletého masa (nekupujte ho v superhypermetelesku jako my, vyberte si hezký libový kousek u řezníka a nechte si ho namlít — tím bude nejvyšší kvalita pokrmu zaručeně zaručena)
konzervu loupaných rajčat (radši dvě)
cibulku (do omáčky i do masové směsi)
vajíčko
pepř (lépe čerstvě mletý — na tom teď ujíždim a melu ho do všeho)
sůl
bazalku (stačí sušená, čerstvá by v tom asi udělala větší chu'tovou paseku)
tymián (taktéž sušený)
gram masalu (hodně)
rýži obyč (do masové směsi)
rýži basmati (jako přílohu)

jak na to?
krok první — masová směs
nejdřív byste si měli dát osmahnout cibulku a vařit přiměřené množství rýže, v mezičase ňahnějte směs a dejte do ní všechno zmíněné koření včetně soli. Gram masalu — čím více, tím lépe, ale pozor na kritický bod! K tomu vajíčko. Do toho pak přidejte rýži a část cibulky — vše dobře promíchejte, naplňte do paprik a zbytek vytvarujte do úhledných koupí. Dejte péct (tak 200° a 40 minut)

krok druhý — omáčka
jednoduchá! Plechovku rajča kydněte na zbytek cibulky, kterou jste si nechali v pánvi. Přidejte všechno výše zmíněné koření (až na gram masalu, i když trochu by jí možná nezaškodilo). Odvážní mohou přidat i chilli, ovšem přiměřeně, pokud nechtějí šlehat plameny. Pokrmu by se měla dát jen jemná ostrost.
Až se směs trochu povaří, odeberte tak sběračku a zalijte jí papriky a maskoule v pekáčku v troubě.
A pak už jen vařit a vařit a redukovat a redukovat, až z toho zbyde něco, čemu by se dalo říkat řidší omáčka.

Jo... taky nezapoměňte hodit na sporák přílohovou rýži, pokud nejste spořiví a neuvařili jste si jí už spolu s rýží do masové směsi.

Výsledek vypadá moc hezky. Na první pohled jako papriky s rajskou omáčkou (kupovidu!). Ale chuťově je to úplně jinde a je to skvělá záležitost!

Fotku sice mám, ale nijak valná kvalita. Navíc pouhý zbytek na špinavém talíři. Musím se ještě moc učit!
21. listopadu 2006

Rande naslepo

Byla to vcelku rána za čistýho nebe.

"Tak se sejdem v půl jedenáctý na rohu u Výtoně u tý kubistický vilky"

Informace byly kusé, ale aspoň něco.

"Budu mít černou bundu, zelený nebo tak něco kalhoty a modronějakej batůžek"

Hm... vzala jsem do tescotašky pár drobtů pro labutě, ale už předem jsem tak nějak tušila, že ty touhle dobou dávno spěj.
Za pět půl jedenáctý na Palačáku mi to bylo jasný. Vidim ho! Vysokej vousatej intelektuál s brejličkama. Bunda, kalhoty i batoh sedí. No... reklamního kreativce bych si sice představovala jinak, ale budiž. Ale co teď? Mám se k němu vrhnout? Kua, co mám dělat? A proč mě přehlíží?

Do sedmnáctky jsme nastoupili společně.
Vůbec se na mě nekouká!!! No co... taky se na něj nbudu koukat. Ale nějakej signál by vyslat moh... Na Výtoni dělám, jako že vůbec vystoupit nechci. Ale nakonec jdu, žejo. Koneckonců jsme domluvený. Nenápadně házim okem kolem sebe.
Cože?
Ten týpek zůstal v tramvaji a strašně nenápadně se kouká úplně na druhou stranu, než jsem já.
Tramvaj odjíždí. Typan nevystoupil.

No dopr... Co je na mně tak hroznýho? To nemoh aspoň říct "Hele sorry, ale představoval jsem si to/tě jinak? Parchant...

Noco...
Jen tak pro formu se loudám na roh tý vilky. Koukám přes řeku a přemejšlim, jestli budu mít odvahu přejít železniční most a dojít po pláži a po nábřeží domů pěšky. Shit! Příště prdim na všechny internetový srazy. Stejně je to vždycky naprd!

Márja... to bude trapas... U tý vilky někdo postává. Jsem tam chtěla chvilku počkat, kdyby si to to trdlo rozmyslelo :/.
Ten někdo se ke mně docela hrne. Panebože! Pak napřahuje ruku a řiká "L, těší mě" a usmívá se. "Petra" potřesu si s nim a pomalu mi dochází, že to trdlo z tramvaje mělo nejspíš rande s někým uplně jiným :).
17. listopadu 2006

Akce akvárium

Jak jsem v předcchozím spotu naznačila, v restauraci Lehká hlava mě uchvátilo akvárko. No, spíš Akvárium s velkým A. Akvárka se mi vždycky líbily, jenže u nás doma to bylo neprůchodné. S kočkama by to nešlo, navíc maminka trpí věčnou fóbií z vytopení sousedů.

Včera jsem ale začala uvažovat v reálných obrysech, v čemž mi hodně pomohl Webskýho bratr — díky mu — sám nadšený akvarista. Šokoval mě hned na úvod pořizovací cenou 10 000. Při celodenním studování různých materiálů a návštěve zverimexu v kárfůru se mi sice podařilo cenu podstatně srazit, stále se ale obávám, že se pod pět tisíc nemůžu dostat (akvárko se vším všudy včetně vhodného podstavce, ať už to bude komoda, nebo speciální skříňka).

Věřím, že je mezi čtenáři někdo, kdo se v tom vyzná! Pročetla jsem kde co a zjistila, že je k akvaření potřeba spousta serepetišek. Jako nejschůdnější se mi zdá varianta akvarijního setu, kde je všechno nutné pro start a předpokládám, že o je výhodnější, než kdyby si to člověk kupoval zvlášť. Ale... nevím vůbec, jak mám vlastně postupovat. Všechny rady začínaj pořiďte si akvárium. Ale JAKÝ???

Jak velký?
padesátilitrový se mi zdá malý. Jak pro ryby, tak pro mě — chci z toho mít taky požitek, že... Uvažuju minimálně o osmdesáti litrech. Ale netuším kde to mám shánět, jestli jsou sety opravdu výhodné, co ta zpropadená skříňka? Nebo tomu říkejme podstavec... Co si mám sakra pořídit, aby to udrželo stokilovou krávu? Mám investovat do setu i se skříňou? Na to mi ale ani pět tisíc stačit nebude. Mám se smířit s tim, že akvaristika není levný koníček a začít spořit do prasátka?

Ideálně bych to viděla do tří tisíc. Ale je to možné? Koukala jsem i na inzeráty a na bazary... ale nenabízí se tam nic, co by mi vyhovovalo. Buď je to malé, nebo velké, nebo drahé :(. Je mezi vámi alespoň tak zkušený akvarista, který by mi poradil vyjasnit některé mé otázky?

Díky předem na stotisíckrát!

Totální food orgasmus

jsem zažila včera při návštěvě vegetariánské restaurace Lehká hlava, o které mi dala echo Bibi.
Milá moje čtenářská obci, musím říct, že bych tam chodila denně! Zajímavé a neotřelé prostředí, milá obsluha a hlavně vynikající jídla!

Zašli jsme tam s =M= včera lehce po páté hodině. Pán se nás s ustaraným výrazem ve vtáři ptal, jestli máme rezervačku. Když jsme zavrtěli hlavou, odběhl, a když přiběhl pravil, že jestli to stihneme do sedmi spořádat, tak by pro nás stolek měl. Nadšeně jsme kývli a nechali se uvést do místnosti, kde podle Bibi svítí stoly. Já to viděla jen na fotkách, jelikož prý byl v restauraci zrovna včera nějaký pan elektrikář a kvůli zkratům jsou teď stoly dočasně nesvítící. Ani mi to nevadilo.

Seděli jsme u malého stolku pod oknem, na kterém byly v dřevěným květináčích drobnolisté fíkusy. Ty se mi natolik zalíbily, že jsem si hned dneska jeden pořídila domů. Je krásný :). Celkově dávám vzhledu za jedna, jelikož na mě dýchala atmosféra, bylo tam příjemně, žádné hašiš doupě, útulno a tak vůbec. Mají tam i velké akvárko, což byla další věc, která mi učarovala a tak jsem dnes vytáhla =M= do zverimexu. O tom ještě později.

Pán nám hned nabídnul jídlo dne — musaku za velmi příjemných 95 korun. =M= neváhal a objednal si jí, já ještě hloubala nad jídelním lístkem, protože se na něm skví jeden klenot vedle druhého. Nakonec jsem se rozhodla pro grilované špízy z marinované zeleniny s bramborami s divným názvem a salát s limetkovo-medovým dresinkem za 135 korun.
Ještě jsem =M= přesvědčila k předkrmu — dali jsme si dohromady humus (který tady mají zapsaný jako hommos) a k tomu nachos za 75 kč.

Není tu tedy ani nijak draho, když si nedáte předkrm a nějaké speciální čaje (jako jsme to udělali my), není tu o nic dráž než v průměrné pražské restauraci. Ten zážitek je ale k nezaplacení! A doporučuju si aspoň na první výpravu vyšetřit pár stokorun navíc, protože to vážně stojí zato. Už se těším, až to vyzkoušíme příště, budeme mít víc času a dáme si tady i dezert a nějaký ten tapas.

Během návštěvy Lehké hlavy jsem několikrát trpce litovala, že jsem byla pár metrů od bytu líná se vrátit a vzít s sebou foťák. Jednak — kouzelná lokalita, jednak krásné vevnitř, jednak skvostná jídla!

Musím říct, že chuťově to bylo naprosto fenomenální! Nic lepšího jsem snad nikdy nejedla! Na mých špízech byla cuketka, lilek, paprika, žampiony a mrkev, která byla snad ze všeho nejlepší, ačkoli jsem její první sousto chutnala s nedůvěrou. Salát s limetkovomedovým dresinkem byl naprosto orgastickým zážitkem, jen brambory trochu pokulhávaly chuťovou nevýrazností, ale co... nakonec to přeci byla příloha, která svojí jemnou chutí (dobré tedy byly!) skvěle doplňovala ten chuťový koncert.
Jo! A abych nezapomněla, dostala jsem k tomu i pěknou porci vynikající jemně ostré salsy.

=M=ova musaka byla taky naprosto skvělá. Děkovala jsem bohu, že je přejedený ještě od oběda a pořád jsem mu ujídala. Nerozluštili jsme, z čeho byla udělaná. Myslím, že to byl kuskus nebo rýže, v tom nějaká zelenina a hlavně spousta gram masaly. K tomu bohatá zeleninová obloha zalitá limetkovomedovým dresikem, smetana a salsa. Mňamissimo!

A málem bych zapomněla na humus! Vzhledem k tomu, že jsem ochutnala humus od Libanonců v Safíru, musím říct, že jeho chutě to nedosahovalo. Bylo použito asi jiné koření či co. Ale vůbec to neznamená, že byl špatný. Jen jiný, než bych očekávala. O jeho kvalitě ostatně může svědčit i to, že jsme se s =M= málem poprali o poslední nachos lupínek, abysme vytřeli zbytky kaše a pak bojovali s pokušením vylízat misku dočista dočista :).

Inu, byl to totální orgastický zážitek a doufám, že ho v nejbližší době zopakuju. Rozhodla jsem se postupně ochutnat všechny položky menu. Čeká mě ještě dlouhá cesta! :)
16. listopadu 2006

Na piču

"Sem z toho uplně na piču! Hrozně se mi po ní stejská, chápeš?" řekl dneska jeden kluk do telefonu. Plakal při tom.

Škoda, že je láska tak často ne tak mocně opětovaná, nebo že si to člověk tak často sám pokazí.
13. listopadu 2006

Dar

Svátek sice slavil =M=, ale největší dar jsem asi dostala já. I když jen půjčený.

Už delší dobu se s velkým bratrem dohadujeme, kdo, kdy a jak si vezme od našich piano. V rámci dohody mi byl nabídnut úplatek, který jsem včera přijala, a tak jsme se s =M= z Modřan až do andělskýho bytu vláčeli snad s dvacetikilovou krávou! Teda většinu cesty jsem se s tim vláčela sama, protože to bylo fakt těžký a nechtěla jsem, aby =M= dělal hrdinu, jak to unese sám.

Pak jsme doma trochu zašoupali nábytkem a flórou, v důsledku čehož nám teď obří zděděná dyfmbachie (nebo jak se to píše) stíní půlku okna. budem to muset ještě promyslet...
Hlavní ale je, že mám zapůjčené funkční klávesy Yamaha se stojanem a pedálem, co hrajou skoro jako pravý piáno, maj milion zvuků, z nichž někerý jsou ještě lepší, než klavír sám (třeba hloubkový sonar nebo bouračka). Dokonce můžu i nahrávat do počítače, ale to bych si musela přečíst manuál a na to jsem moc líná.

Hurá! Konečně můžu hrát, kdykoli se mi zachce! Sousedi, třeste se!

Kdoj si co mi volal

Epizoda III

NEVIM JAK SE JMENUJES NAPISMI CEKAM FELIX

přišlo mi na mobil dnes v půl jedenáctý.

Cože? Jakej Felix, proboha? Co mi chce? Kde vzal moje číslo? Zkouší mě snad =M=? Mám se nachytat? Je to recese?

KDOJ SI CO MI VOLAL NA CISLO XXX XXX XXX NAPISMI NA CISLO XXX XXX XXX A CO SI POTREBOVAL ME ZNAS JANE PROTOZE NE MAMTE ULOZENYHO V MOBILU

Kua... sledujou mě, vědi o mně! Paranoia!!!
Klid... ten FELIX má jen prolém s češtinou, s mobilem, nebo s obojím...

Epizoda II — prequel

=M= mluví s kamarádem, co má přijít na náš vínovosýrový večírek.
"Cože? Že ti ukradli mobil? A já se ti snažim dovolat už jakou dobu!... aha... hm, tak já si to číslo mažu ze seznamu..."

Epizoda I

"Mady, já mám vybitej telefon... napíšu od tebe Radkovi, aby ti zavolal, jo?"


Přečtěte si
10. listopadu 2006

Miss Senior

Včera jsem četla článek o miss senior.

Čím to je, že maj ženský potřebu producírovat se a soutěžit o korunku krásy v jakýmkoli věku?

Ale proč to píšu... pobavilo mě to. Celou dobu jsem si při čtení řikala, jestli taky babči nutili k promenádě v plavkách.
Kdepak! Vrcholem miss senior je promenáda v MASKÁCH!
Inu, je ten život někdy cynickej, co? :)



Dnešní bonusové počtení je velmi zajímavé. Tomáš Šváb, t.č. ve Vancouveru, zachytil narození svojí dcery skutečně od počátku a realisticky. Spolu s jeho citem pro fotografii je to docela zajímavý pokoukání.
Takže, aby to bylo dnes vyvážené —
přečtěte si.
9. listopadu 2006

Chcete vědět, jak vypadám?

Byla jsem dneska s Míšou vybírat boty. Musim teda říct, že jsem ráda, že to byla ona, kdo vybíral, ale bylo to tristní. Děsim se, co nastane, až si příští týden nebo tak nějak budu vybírat já...

Prošly jsme snad veškerý existující obuvi v okruhu 500m od Václaváku (na všechny strany), zajely jsme i na Anděl, ale výsledek 0. N-U-L-A, chápete to? Prostě neexistujou normální k světu vypadající boty, aniž by přitom byly milion světelných let vzdáleny cenově příznivé relaci (rozuměj do 2 000,-Kč).

Jediný, který mně osobně se líbily, byly ve vagabondu za 3 400 a to je přecijen trochu mimo přijatelnou cenovou hladinu. Jo... pak se mi ještě líbily jedny ve Spálený za čtyři stovky. Jenže to byl takovej pofidérní krámek a v ty já nemám moc důvěru. Ačkoli je fakt, že když se člověku po pár měsících rozpadnou boty za pár stovek, tak to nemrzí tolik, jako když jsou za pár tisíc.

Jo... a ty, co se mi líbily na Andělu v OCčku měli maximálně ve velikosti 38...

"Mě občas stačí i 41..." uklidňovala jsem prodavačku, když na velikost 42 vykulila oči.

Zajímavý zážitek jsem si ale přesto dnes odnesla.

"Dobrý den," ozvalo se za mnou přesně v tom krámě, kde prodávaj ty pidiboty.
"Dobrý den," odpověděla jsem prodavači s roztomilým rozcuchem, který, kdyby ke mně nevzhlížel, by měl parádní výhled akorát na moje prsa.
"Já tu po vás koukám od doby, co jste přišla..." sdělil mi důvěrným tónem.

Proboha... mám rozepnutej poklopec? Páře se mi něco? Rozmazaná řasenka?

"Já vám musím něco říct..."

Džísys...

"Víte vy, komu jste strašně podobná?" položil mi ruku na předloktí.

"Ježiš..." ulevilo se mi, "komu? doufám, že to bue lichotivý!" usmála jsem se s ulehčením.
"Evě Urbanový, fakt strašně moc" řekla ta osůbka, o jejíž čtyřprocentní orientaci se nedalo moc pochybovat.
"Pánajána... to jste mě teda potěšil," řekla jsem asi ne moc nadšeně.
"Prooooč?" zamával ten chlapec rukou, "vždyť to je krásná ženská!"

Jo, to jistě je. Ale je taková..... impozantní. Řikala jsem si v duchu. Navíc jí je o padesát let víc ne mně :( (a to jí nechci křivdit)
Nakonec to Míša rozsekla.

"Nejsi jí podobná... vždyť ta má uplně jiný vlasy!"


VLASY!!! Chápete to? Vlasy... to by bylo to poslední, co by mi vadilo, že má stejný.
Ach jo...

evaurbanova


Přečtěte si
8. listopadu 2006

Uvázala jsem tisíc kravatových uzlů

Včera šel =M= přednášet na konferenci a tak se rozhod oprášit svůj šik proužkovaný oblek a růžovou košili, která mu mimochodem strašně sluší. aby si u fanynek zaručil úspěch, rozhod se i pro kravatu.

"Mady, mohla bys mi uvázat ten velkej uzel?"

No chápejte... před časem jsme experimentovali s uzlama a přišli jsme na to, že ten obyčejnej nám prostě nestačí. Hlavně mně se líbí mnohem víc pořádnej velkej uzel!

"Podívej se mi do delicious, mám to tam někde uložený...," nabádal mě a já marně hledala, jakej že to uzel teda budu vázat. Rozhodla jsem se pro windsorský.

Teda řeknu vám, že tolik vzrůša už jsem dlouho nezažila.

"Počkej, tady se to nějak rozjíždí..."
"To musíš uvázat takhle..."
"Tady se to přehazuje doleva, ne doprava!"
"Je to nějak nakřivo..."

No vázala jsem to snad stopadesátkrát a nikdy to nebylo ono. =M= se už pomalu vzdával včasného příchodu a posléze už bylo ochoten vzdát se i kravaty.

"Prostě se na kravatu vykašlu, rozepnu si poslední knoflíček u krku a bude!"

Nemínila jsem se vzdát bez boje.

"Ale dyť mi kurnik pořád vážeme jinej uzel... Přece jsme posledně vázali ten, jak je tam ta kravata obráceně..."

=M= na mě nechápavě koukal, ale já se nevzdala a hledala a našla.

Víte jakej uzel si važte?
Tenhle:

Pratt knott

Je jednoduchej, velkej, hezkej, poved se nám hned napoprvý!
Návod najdete tady.

Hodně zábavy na dlouhé zimní večery ;)



Přečtěte si
7. listopadu 2006

Popadla mě trochu nostalgie

když jsem si teď pročítala svoje starší zápisky. Musím sebekriticky uznat, že to není, co to bývávalo. Dřív to bylo s lehkostí, vtipné, milé, teď v tom cítím křeč a pesimismus. Nojo... přecijenom se člověk zaprvé vyvíjí a zadruhé se na něm podepisují okolní vlivy.
Vykročení z rodného hnízda do víru velkoměsta má za následek i moje vystřízlivění z představy, že bez rodičů mi bude už jenom fajn. S pokusy o "dospělácký život" přišly i dospělácké starosti, které neumím a ani nechci řešit. Uvízla jsem tak někde napůl. Nechci už zpátky, ale nechci ani dopředu.

Myslela jsem si, že jsem založením optimista. Všem okolo říkám, že se mám dobře a že se mám dobře vlastně pořád, že mi nic nechybí a tak. pak stačí pár malých blbostí a moje velká bublina splaskne.

Inu co... možná teď zkusim jednu takovu věc — hledat na každém dni něco pozitivního. Jenom nevim, jestli mi to pujde a jestli se mi vůbec bude chtít.

Jak jsem byla trapná

Šli jsme tuhle s =M= a psama po nábřeží a já jsem nevěřila vlastním očím. Děti si tam hrály. Ale jak si hrály!!! Měly krabičky sirek, ty zapalovaly a házely je po sobě.
Je to proboha normální???

"Nechceš jim něco říct?" zeptala jsem se znepokojeně =M=a. Ten se k tomu neměl a tak jsem překonala svojí obavu z cizích lidí (ano, nemám dobrý pocit ani z dětí). Měla jsem o ně prostě strach, zvlášť o jednoho, který měl na sobě šusťákovou teplákovou soupravu.

"Kluci, myslíte si, že je to úplně chytrej nápad? Co kdyby se vám něco stalo? Vždyť je to nebezpečný!" řekla jsem, když se zrovna prohnali kolem nás.

Dva už byli pryč, třetí si mě nevšímal, čtvrtej se asi zamyslel a snad i zastyděl a pátek po mně hodil pohledem, kterej mám pořád před očima. Něco jako "ty krávo, co se do nás sereš, jdi do prdele". Doopravdy jsem z něj měla přímo tenhle pocit. Co nadělám? Radši jsem vzala psy do ruky, aby ty spratci nehodili sirku omylem i na ně.

Když jsme se pak kolem nich (dětí) vraceli, šeptaly si něco a koukaly po mně. Zaslechla jsem něco jako "trapná", pak se zahihňaly a protože jim došly sirky, začaly po sobě házek kamínky.

Byla jsem trapná a šla jsem domů.

Přečtěte si.
6. listopadu 2006

Sleduju Superstar

a op včerejšku pocituju nutkavou potřebu podělit se se čtenářstvem o svůj názor, bez kterého by byl svět jistě chudší. Letos se s porotou naprosto rozcházim při svém domácím hodnocení. Včera už jsem se rozčilovala, že snad vrátim všechny svoje vysvědčení z hudebky a nechám si propláchnout uši. Takže — tady to máte :)

Tereza Najdekrová – písnička fajn, bohužel v ní slyšim ani ne tak Alanis Morisette, jako spíš Kláru Zaňkovou, která jí zpívala loni. V jejím podání to bylo o 100% lepší. Tereza se snažila o trochu života, dravosti, výrazu... no... na mě to působilo trochu vyumělkovaně, přehnaně snaživě. Další, co mi vadilo, je, že písnička má na Terezu moc velký rozsah. Spodní tóny skoro nedávala, obecně sloka byla zpívaná úpolně jinak než refrén, který už jí vcelku seděl. No, nic moc teda...

Roman Lasota – kdybych nevěděla, že je to Csákové oblíbenec, řekla bych, že ho tou písničkou chtěla sestřelit. Podle mě to byl děs. Jindy zajímavá barva hlasu se trošku vytrácela v záplavě podivného krákání. Že to bylo falešně jsem slyšela i já, písničce navíc neprospělo ani pojetí skupiny Pajky Pajk. Souhrou několika okolností se Lasota stal žhavým kandidátem na odstřel.

Barbora Zemanová – písnička až do refrénu trochu unylá, ale od Báry se mi líbila. Líbilo se mi taky to, že konečně přestala tolik „tlačit na pilu“ a odhodila ten hrubý hlas. Ani si nemyslím, že by to pro tuhle písničku udělala úmyslně. Spíš jí to v češtině tak nejde a je to dobře. Refrén super, já jsem jako fanynka spokojená :). Teda až na účes. Co to jako mělo bejt??

David Spilka – už výběr písničky teda nic moc. TO je Klezlova pomsta nebo co? Ta písnička úplně svádí k chrapláku, Klezla si však objednal čistý hlas. Inu... Nelíbilo se mi to vůbec. Ta písnička podle mě nemá moc gradaci, je pořád stejná, pak přijde refrén, ale to už je trochu pozdě a já zívám. Jo... nemám nemám tu písničku ráda.
David se snažil, ale nic moc lepšího z ní neudělal. Já bych to po vzoru porotců nazvala představením ze školní besídky. A nesouhlasim s tim, co řikal Hejma – že to bez chrapláku nemá xicht. Spíš bych řekla, že bez chrapláku David prostě zpívat neumí. Chraplák je nacvičenej, ví jak na to, trochu skryje falše, když má zpívat čistým hlasem, je to „nepatrně“ kaastrofa.

Leona Černá – zezačátku se mi nelíbila, ale postupem času boduje. Posledně byli Aerosmith mnohem lepší, než její včerejší výkon. Souhlasím s Klezlou, že si to neumí užít a pořád někam pospíchá. Je to nejen pocit, ona vážně nasazuje t=ony dřív, než mají být. Škoda. Jinak se mi to vcelku líbilo, hlas je fajn, klube se z ní kočka.

Zbyněk Drda – skoukromě ho označuju jako mňoukala. V těch unylejch písničkách už mi sál krev a přepínala jsem. Posledně jsem u toho je OOOOU, think twice, řvala nahlas. Včera mě ale příjemně překvapil. Fakt bezva. Když nemňouká, má perfektní hlas. Písnička byla konečně trochu živější, dalo se na to koukat, poslouchalo se toi skvěle, pohupovala jsem si nohou do rytmu... pro mě jednoznačně nejlepší z toho, co Zbynďa předve. Jen tak dál!

Soňa Pavelková – ač moje favoritka, nakrkla mě už v medailonku. Nepoznávala jsem tu dřív skromnou tichou holku. Myslím, že timhle si u dost lidí pohoršila. Trochu pokory Sono!!! Písnička... fajn. Vcelku se mi to líbilo, ale musim souhlasit s asi Klezlou – je vidět, že se moc nepřipravila, moc na sobě nemakala. Hejma tvrdil, že je to nedbalá elegance či co. Já si myslím, že je to usínání na vavřínech. Soňa by se měla probudit, jinak by se mohla za pár kol divit a byla by jí škoda.

Martin Ševčík – nechápu, co proti němu všichni maj. Pro mě není rozhodně kandidátem na vyhazov. Včera jsem se o něj trošku bála, když mu Klezla nasadil Hvězdičku blýskavou – profláknutej cajdák, kterej zpívaj děti po celý republice při hodinách Hv. Zazpíval to ale báječně. Líbilo se mi to moc. Má hezkej hlas, bez kudrlinek, chrapláku, mňoukání, ale mně pohladí. Navíc má takovej hodnej pohled, milej úsměv... hned bych se nachala obejmout. Samozřejmě jen pokud bych byla o šest let mladší a neměla =M=. To dá rozum!

Moje pořadí:
Bára Zemanová
Martin Ševčík
Zbyněk Drda
Leona Černá
Soňa Pavelková
Tereza Najdekrová
David Spilka
Roman Lasota

A můžete se se mnou hádat :)
3. listopadu 2006

Rodičovský sex

Jak se cítíte, když před vámi rodiče lascivně vtipkují? Jak snášíte jejich ložnicové narážky? Jak přijímáte fakt, že spolu ještě rodiče vedou sexuální život?

Řekla bych, že mně je to vcelku jedno. Stejně se ale nedokážu ubránit začervenání. Jako třeba tuhle...

"Koukej," řiká mi maminka a hladí naší nejstarší kočku po zádech.
"Hm," řikám.
"Vidíš? Jak jí pohladim po zádech, tak jí hned vystřelí ocásek nahoru!" usmívá se.
"Tak to pak můžem zkusit v ložnici!" zamrká na ní táta.

Tak nevim. Představa, jak tátovi vystřeluje nahoru ocásek mi přijde... přinejmenším zvláštní.
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz