Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
27. ledna 2007

Zvířecí problémky

Když si člověk pořizuje psa, ani netuší, co ho všechno čeká za problémy. Hlavně za psí zdravotní problémy.
Když Peďka zdárně přežívá špatné srdce, špatné plíce, nádorové změny na nadledvinách i málem udušení, najde se něco jiného, co nám zkrátí dlouhou chvíli.

Pedi má na bříšku už delší dobu soci, čemu já řikm nádor a =M= bradavice. Je to tak jeden a půl cenťáku velký, vypadá to jako několik hladkejch bradavic vedle sebe a je to světle růžový. Teda bylo. Dokud si to hafina někdy začátkem tejdne nezačala žmoulat a oblizovat. Lízala tak úoorně, až to uplně vylízala. Nádor najednou zmizel... Kůže kolem se začala odlupovat a černat.
Ani mě to nějak nevyděsilo. Vyděsila jse mse totiž až včera, kdy jsme se vrátili z nájezdu na ikeu a šli se psy ven. Peďa nosí svetřík a když jsem jí ho na klíně odblíkala, uviděla jsem taky to její "cosi". Z toho bradavicconádoru vzniklo černé kolo tak o průměru 5cm, jehož střed se jaksi vylupuje a kolem je to krvavé a velmi nehezké.
Márjapanno... !

Co dělat? Na naší veterině to nvzala naše doktorka, nýbrž jakási spolupracovnice, která mě odbyla tak stroze už při objednávání Šmudlika na injekci, že jsem dál nepokračovala. Mám na naší doktorku i soukromé číslo. Ale v osm večer, v pátek... nezdálo se mi to vhodné.

No, nakonec jsme jí to zalepili dětskou náplastí s kačenkama, aby si to dál nelízala, a rozhodli se vyčkat rána. Ráno jsme se pak sebrali a šli na veterinu na Arbesáku.
Tamní paní doktorka byla velmi velice milá, nad skrvnou se vůbec neděsila, dala nám dezinfekci a antibiotickou mastičku a hurá.
Mazat dvakrát denně, nechat na vzduchu, na ven lepit, aby se do toho nenedoistal sajrajt a po příchodu z venku dezinfikovat. Hlídat, ať nelízá. Kdyby se nelepšilo, zašít.
Fíha...
Merlin si očkování odbyl rovnou tam. Dostali jsme i prášek proti červíkům a jsme chklapík jako rys!

Peďa má bříško zalepený od pani doktorky a pod náplastí namazáno hojivou mastičkou. Mno... měla by to mít na vzduchu. Ale ta náplast jde hrozně špatně odlepit a už v ordinaci strašně brečela, když jsme jí odlepovali kačenčí náplast. Nechám to bejt, stejně přes den chodíme furt ven a lepit jí to pořád dokola a strhávat... to ne.
Dojdem koupit obvaz a budem jí to na ven a na noc obvazovat.

Spokojeně spinká. Jako ostatně celá rodina:
=M=, Šmudlik a Peďkiska.
Jen já jsem pilná jako včelka a vypisuju si moudra z dějin USA.

Tak to je asi tak všechno, co jsem vám tentokrát chtěla sdělit :).

Milé děti

jak jsem tak bloumala minulý týden městem a sháněla zimní boty přijatelného vzhledu a ceny, hořekovala jsem nad svým osudem. Kdybych tak měla o prá stokorun víc... achich.
Kdo by to byl řekl, že v té chvíli už se skvěla na mém účtě velmi příjemá pětimístná sumička, která by mi byla vytrhla trn z paty a patu následně zahalila do bot za 3500. Kdo by to byl tušil, že po čtyřech měsících skutečně dorazí skutečně zasloužená výplata!

Jeslti ono to nakonec není dobře, že se na stav svého účtu raději nedívám, aby mě nevyděsil jeho stav nabývající záporných hodnot...
Dnes se ale nedalo nic dělat. Splatnost telefonu byla včera a tak jsem sebrala odvahu a koukala jak z jara.

"Dej mi číslo účtu!" houkla jem na =M=. "Pošlu ti dárek!" A poslala jsem mu 9000 za školné, které se mi zdálo drahé, avšak jsme stále jednou z nejlevnějších fakult na UK.

A pak jsem se zbláznila. Rozhodla jsem se, že nutně potřebuju psací stůl a tak byla zahájena akce kulový blesk!

Na Černém mostě stůl neměli. Samozřejmě. Zrovna v den, kdy se rozhodnu koupit si stůl já, někdo vykoupí 20 kusů. A tak se jelo na Zličín.
Sem patří poděkování Zuzce (skorošvagrové), kterážto ochotně řídila sem tam, procházela kde co, snáčela naše dohady a to vše od pěti do osmi.
Nakonec to dopadlo úplně jinak, než se čekalo.
Místo tohoto stolu tento, zato však nečekaně zcela navíc toto.

Místo této lampičky nakonec tato. A k tomu navíc lampa stojací a stínidlo na lustr do ložnice. A taky dvě lišty magnetické i se sadou magnetů, nové modrý pléd, bílé mističky, stojací lampa, milion žárovek a... no snad už je to všechno...
Jedny žárovky (ty nejdražší, samozřejmě) se při stěhování z auta kamsi potratily. Doufejme, že jsou jen zapomenuty v kufru.

A pak trochu šíbování, škatulata hejbejte se a vypadá to takhle dobře? a no já nevim, co kdybysme tohle hodili támhle a tohle tam... a teď to u nás vypadá moc krásně a zabydleně a já píšu od nového psacího stolu, bordel mám schovanej v pojízdném kontejneru... no balada :)

Teď ještě uvažuju, za co utáhnout zbytek peněz. Potřebuju pár nových hadříků, mám vyhlídnuté sako a zimní bundu, =M= navrhuje kursy němčiny, taky bych chtěla, aby mi něco zbylo... Inu, uvidíme. :).
26. ledna 2007

Kdo se moc ptá, moc se dozví

Tak jak mě tak objímal ze zadu a řikal něco o nejkrásnějších kozách na světě (ano, to slovo používáme zcela běžně, stejně jako šukání), řekl:
"Ty se mi líbíš."

Na podobný věci neumim moc reagovat a tak reaguju nestandardně:
"Proč?"

Kdo se blbě ptá, dostane i blbou odpověď:
"Protože je zhasnuto."

Nakopat!!!



A tak zatímco on se mi směje, že jsem se trochu naštvala, tak já píšu toto. No neni to úchylný?
Jdu si to odčinit...

Škola tulení

"Budem se tulit?" zeptal se mě =M=, když jsem si lehla v posteli na jeho místo do uličky a on si lehnul na moje ke zdi.
"No :)" odpověděla jsem plna nadšení.
"Tak jo." pravil on a otočil se ke zdi — ke mně zády.
"Co dělááááš?" tázala jsem se nechápavě.
"No ty se takhle tulíš vždycky." odvětil on — pravdivě. Ráda se nechávám tulit zezadu.
"Ccccc."
"No tak dobře, tak se budem tulit normálně." řekl smířlivě.
"Tak jo :)." usmála jsem se.
A otočila se k němu zády :D


To be continued...
25. ledna 2007

Jak se asi cítí milující žena

když čeká na milovaného muže, kterýžto jí řekl, že bude doma tak kolem osmé večerní a v půl jedné v noci stále ani vidu ani slechu?

A jak se asi cítí milující žena, když kuchtí pro milovaného muže vynikající večeři, na výsledek je právem hrdá, a milovaný muž jí něco po jedné hodině večerní sdělí, že byl s kýmsi na jídle?

Co si asi myslí milující žena, když milovaný muž stále nejde, když přeci věděl, že vaří večeři a že na něho čeká? A co si asi myslí, když jí na otázku "a to tě nenapadlo, že o tebe budu mít strach" odpoví "napadlo"?

To nechtějte ani vědět...
Třikrát jsem ho udeřila poznámkami z Dějin USA I.







Pár poznámek:
Jel pouze do práce vytisknout papíry pro dva lidi na školení.
Odcházel odtamtud v půl osmé — poslední kontakt po ICQ.
Telefon jako obvykle doma.
Od půl dvanácté jsem refreshovala stránku DP, jestli nedošlo v nehodě kvůli kalamitě.

Myslela jsem si, že už jsem si zvykla. Nikoli. Kdybych věděla, že jde s kamarádama kamsi, tak jsem šla klidně spát. Takhle jsem měla sto chutí ho zabít, když přišel a tvářil se opět nevinně. Nevyjádřil slovo lítosti. To mě sere nejvíc.

A kdyby ho chtěl někdo litovat... ty poznámky maj 5 listů A4.
19. ledna 2007

Každý to vidí jinak

=M= se rozhodl, že si zřídím ftp. Vybral mi Cyberduck. Sympatické jméno, že :)?

Když se stránka načetla, řekl mi =M=
"sjeď uplně dolu"

no co...
konec obr

řikal dolu, ne?


"ale né uplně dolu! na obrázek! ukážu ti, co to umí!"

chachá, já to taky vim! kačenka dělá zvuky! a sjedu na obrázek a řeknu "kač kač"
kachna obr

=M= se shovívavě usměje.
"ale ne, madlenko... na tenhle obrázek" posune obrazovku.
okno obr

"kačenka dělá kač kač, viď..." pohladí mě po vlasech jak malé děcko.


inu co.
17. ledna 2007

Dobré ráno, Vltavo!

Přišel na náplavku, sešel po schodech až k řece a sundal si batoh. Mohlo mu být tak 18, 19...
Co dělá? Jde krmit labuťky?

Vyndal z batohu ručník, hodil ho přes zábradlíčko a začal se odstrojovat.
Bezdomovec? A už tak mladej? :-o Chce se opláchnout? Že mu to stojí za to... že radši neskákne někam na veřejný záchodky nebo do McDonalda a zadara se neošplouchá...

Sundal bundu, kalhoty, mikinu, tričko...
Už je to tak. Tyjo... zdrhnul z domova? Neměla bych si ho prohlídnout, okouknout Kriminální ústředná pátrá a případně ho nahlásit?

...ponožky, boty...
Ty jo... sundá i ty černý slipy? :D To ještě chvíli počkám...
A že by to nebyly slipy? Tyjo... on snad... :-o

Sešel pár zbývajících schodů, pak chvíli nebyl vidět a... pak vyplaval. Labutě na něj divně koukaly, ale on dál dělal jedno tempo za druhým a plul kolem břehu.
No nazdar...
Jen doufám, že to nebyl nějakej pokus o sebevraždu. Ale zase kdyby chtěl umrzat, proč by si bral ručník, žejo...

A co jinak?
Jinak je na nábřeží děsná spousta hoven.
16. ledna 2007

Do tmy

Chci být krásná, mladá, bohatá, úspěšná, obletovaná a hlavně!!!!! Už chci mít napsanou tu zpropadenou bakalářku a státnice za sebou!!! Dneska v tom ležim celej den a teda začíná mi hrabat. Kdo tohleto vymyslel?
Už chci v životě číst jenom to, co mě opravdu zajímá. Chci to číst, když chci, a ne, když musim! Chci mít čas! Čas, kdy nemusim nic dělat. Ne čas, kdy mám dělat milion jinejch věcí, ale nechce se mi do nich!!! Chci si taky jednou konečně dělat, co chci a nemuset přitom myslet na kupu zanedbanejch povinností!!!! Kua!!!!!



Tak. Už je to dobrý.
Jdu si zase číst.
Nazdar.
14. ledna 2007

Od kdy králík prodává kuřata?

Můžete mi prosimvás říct, proč firma Rabbit prodává kuřata?
Byla jsem tak uvedená v zásadní omyl!


Už před časem jsem v albertu na 14. října okukovala balení se štítkem rabbit.
Ha! Králík! Napadlo mě okamžitě. Nikde ale nebyla cenovka. Všude samý kuřata. Měla jsem s sebou málo peněz, tak jsem to radši odložila, než se dožít trapasu u pokladny. Od té doby ale usínám s myšlenkou na porcované králicí řízečky. Wow!

"Ještě něco, Madlenko?" ptal se mě dneska =M=, když jsme brouzdali smíchovským albertem.
"Nooo, mohli bysme vzít ty králičí řízky, kdyby je tu měli"
"Králíka nevidim. Samý kuřata."

Nevěřila jsem a vskutku, když jsem nahlédla do mrazícího pultu, uhodila mě do očí vanička se čtyřmi malými kousky masa ocejchovaná velkým štítkem RABBIT.
"Jó! Tady! Rabbit, králík! Super!" byla jsem hrdá, jak jsem to rychle objevila a už se těšila na kuřecí masíčko na mrvki, celeru a petrželi, což je má oblíbená úprava králičího.

Cestou z obchodu jsem studovala účet, abych zjistila, kolik ten rabbit vlastně stál.
"Tyjo, ty jsou dobrý," odfrkla jsem si. "Prodávaj králíka jako kuřecí řízky!" ukazuju to =M=ovi.
Pak zahlodal červík a tak jsem vytáhla z igelitky onu mraženou věc.

Rabbit, mražený kuřecí řízek stehenní
nebo tak nějak, stálo tam.

Márja... tak zase nic. Místo lahůdkového králíka opět další kuře. Navíc stehenní. Za 125kč/kg! Nojono...
A tak se z něj rovnou usmažili řízky a udělal se bramborovej salát bez majolky podle babiččinýho receptu.
Aby nebylo legrace málo, osladila jsem ho víc, než by bylo zdrávo. Ale řeknu vám, je to lahoda! :)
13. ledna 2007

Bojová hra

Libo-li bojovku v uličkách Prahy?
Libo-li odměnu za dojití do cíle?

Běžte do Aztecy, kde letos ten novoroční čas a na turisty jalové období pojali dobrodružně.
Na A4 papíru se dozvíte, že v Aztece vám tentokrát neuvaří. Avšak nabízejí alternativní program. Když si uděláte procházku přes Karlův most a dojdete až do restaurace Kamenný most, rádi vás obslouží tam. Když navíc tamní obsluze pošeptáte tajné heslo (k přečtení na onom papíru), dostanete 40% slevu :).

No není to legrace? :)
A pozor!!! Hra končí už 17. ledna!






12. ledna 2007

Jak čokoládu Milka dostati

To si takhle vyjdete na nábeží se psy...

a koukáte se do toho obřího sluníčka, jestli náhodou někde nečíhá nebezpečenství. Zdraví vás nějakej člověk, tak slušně odpovíde, ale kdo to byl, poznáte, až když se o chvilku později kolem prořítí jeho psisko.
Zdraví vás další člověk. V životě jste ho neviděli, to vás ale nenepokojuje. Víte, že s tím máte problémy. Pozdravíte taky a jdete dál. Jenže ten člověk od vás něco chce...

"Promiňte, ale mohl bych vás o něco poprosit?"
"Víte já tady mám natírat tyhlety lampy a oni mě sem vysadili v takovech polních podmínkách, kdybyste mohla... já bych si potřeboval jenom něco málo nakoupit... kdybyste byla tak hodná.... deset minut! Budu tady za deset minut! On je to drahej materiál... ale já nemám jinou možnost, než někoho poprosit, aby tu počkal..."

Že jste dobrák od kosti, tak tomu chlápkovi všechno odkejvete a dáte se do hlídání. Venčíte jako obvykle, jen občas hodíte okem po štaflích a tašce s "drahým materiálem". Pak musíte na chvíli poodejít z dohledu a při návratu k materiálu vás napadaj nejrůznější věci.
1) proč zrovna já?
2) budu tu ještě dlouho?
3) měla jsem říct, že nemám čas
4) co když to tam nebude?
a hůř
5) co když je to skrytá kamera?

Pomalu se ploužíte zpátky k hlídacímu místu a kujete plány, jak to udělat, abyste tam nemuseli tvrdnout. Nejjednodušší by bylo předat štafetu dalšímu pejskaři. Jako na potvoru ale nikdo nejde.
Sakra... začnete počítat, jak dlouho to asi může trvat do alberta a zpátky, protože pochybujete, že chlápek ví o koloniálu na rohu.
Pomalu vám dochází trpělivost a chystáte se... prostě odejít. No... neudělali byste to. Vrátí se přece každou chvíli. Ale uvažujete o tom!

V krizi nejvyšší zahlídnete vracejícího se chlápka. Hurá! Zvedáte ruku na pozdrav a voláte "tak já už teda poběžim!" Chlápek taky mává a běží. Napřahuje ruku vysoko do vzduchu a s něčím v ní mává. Co to je, nevíte, protože brejle máte doma ve futrálu.

"Děkuju, děkuju vám moc!" řiká zadejchaně hclápek a dává vám čokoládu Milka.
Samozřejmě už dřív vás napadlo, že vám chce asi něco dát, a rozhodli jste se to odmítnout. Teď ale...
"jé, děkuju, vy jste hodnej... tak nashledanou," usmějete se a s Milkou jogurtovou v ruce kráčíte pryč.

Přemýšlíte.
Kolik ta Milka asi stojí? Chudák chlap, jen si na chvilku odskočí a už ho to stojí jednu Milku. A jim já vůbec jogurtovou?
6. ledna 2007

Kozelný dědeček

Cesty vlakem jsou dobré na seznamování se s nejrůznějšími lidmi.

"Můžeme si to dát sem? Můžeme si to dát sem?" halekal už ode dveří nelibě vonící, spinavý a otrhaný pán.
Přitakala jsem, co taky. Dál jsem cosi ťukala do notebooku a nenápadně se točila směrem k oknu, abych mohla nasávat čerstvější vzduch.
"Já si sem k vám sednu, můžu?" zeptal se. Bohužel.
Přitakala jsem. Bohužel.
"Na tom píšete jak na psacím stroji, co?"
Zase jsem přitakala.
Povzbudilo ho to a začal se ptát na nejrůznější věci. Sakra, takhle ten lčánek nikdy nedopíšu!
Zaklapla jsem to. Přecijen už baterka ukazovala nebezpečně nízkých 21%.

"Víte, já tudy jezdim každej den!"
"Jo? A kam jezdíte?"
"Na Kladno. A musim tudy. Nesmim jezdit tunelem."
"A proč ne? Myslíte si, že spadne?" usmála jsem se na něj. Nakonec nevypadá tak zle. Je špinavej, to jo, ale má hezký oči, takový zvídavý a bystrý. Kdyby se umyl, řekla bych — kouzelnej dědeček.
"Nooo," ošil se,"spadne, nebo tam budou tydle... teroristi, žejo."
Usmála jsem se, ale nevyvracela jsem mu nic.

"Dneska to bylo docela těžký se na to nádraží dostat!" posteskl si.
"Jakto?"
"Nemoh jsem jet metrem Cé, přece," řekl mi, jak kdybych byla uplně hloupá.
"Proč? Nejezdí?"
"No... vy máte prstýnek a vyšší uvažování, tak vám to říct můžu," naklonil se spiklenecky.
Taky jsem se naklonila, ale jen tak, abych nevdechla víc nelibého odéru, než by bylo únosné.
"Prvního totiž nesmíte jezdit metrem Á. Druhýho metrem Bé, třetího metrem Cé, a kdyby bylo metro Dé, tak s nim zejtra taky nepojedu." a spokojeně se zase opřel.
"Ahá," pokejvala jsem hlavou. Má v tom jasno.

"Až vám bude osmnáct, nebo jednadvacet, protože podle americkýho práva jste dospělá v jednadvaceti, tak si zřiďte sejf!" poradil mi o pár minut později.
Hurá! Konečně někdo, kdo mi netipuje o pět let víc, než mi je.
"Víte, na co je takovej sejf?"
"Ne, na co?" čekala jsem něco zásadního.
"No na peníze a jiný věci, přece!" zakroutil hlavou a jistě poupravil svoje mínění o vyšším uvažování.
"A vy ste z Prahy?"
"no..."
"Tak to si zřiďtě sejf v Brně!"
"A proč? :-o"
"Protože byste si ho sama vykradla," mávnul rukou. "Takhle si řeknete 'a mám se táhnout do Brna?' a radši se na to vyprdnete!"
Pravdu dí ten bodrý muž! :)

Nakonec se rozhodl, že mi musí něco dát. Že prej hodnejm lidem se má něco dávat. Ošívala jsem se. Co si můžu vzít od takového člověka, který sám nic nemá? Mezitim, co prohledával svojí zašlou kabelu, prošacovala jsem svojí tašku. Až na sirky a propisku pro něj nic vhodného nemám. :(
Vystřihl mi obrázek z jakého si reklamního letáku. Milé :).
"Děkuju :)" usmála jsem se na něj.
"A tohle si taky přečtěte" vtiskl mi do ruky leták ibalginu.

Při loučení jsem mu podala ruku. Asi ho to překvapilo. Dokonce si stáhnul svojí užmoulanou špinavou roztrhanou ponožku, kterou nosí místo rukavice.
Dostala jsem vztek na tu pokladní, co o ní vyprávěl, že mu nechtěla prodat jízdenku. Prej jí nepotřebuje a jezdí jen tak, tak ať jde pryč.
Husa!
1. ledna 2007

A co jsi vlastně dělala na Silvestra?

Browser. "Já se budu potácet městem, tak bych se u vás stavil."
Eva: "Já jdu do baru, co maj známý, nechcete se stavit?"
Já: "Šla bych docela do Friday's, maj tam nějakou silvestrovskou šou."

Člověk míní, ale život je kurva a osud liška podšitá, bůh., či co to tam je, má rád ironii a rád člověku ukazuje, že nemá život plně ve svojí moci.

"No ty si hodná holčička, máš hodně práce, viď?" hladila jsem Peďku po hlavě, když zápasila se zbytkem kostičky z bůvolí kůže. Byla moc roztomilá, jak se snažila jí zdolat. Najednou hekla, škytlo to v ní a začala divně funět. Skočila z gauče a začala se dávit.
"Jéžišmarjá, ona to spolkla!" vyhrkla jsem a snažila se jí to dostat z krku. Během vteřiny měla pěnu u huby.
"Musíš jí to vyndat!" stál už u toho =M=.
"Ale ona to má už hrozně hluboko, nedošáhnu tam...," znova šmátrám Bobině v krku, až jí vyvolám dávicí reflex. Nic... kostička nevyšla, pes dál divně funí.
"Panebože, ona se udusí!" začínám hysterčit.

Musí to spolknout. Dostat až do žaludku... Utíkám do kuchyně pro stříkačku a nabírám vodu. Zdá se, že je to lepší. Vzala jsem Peďku do koupelny, abych jí umyla ty příšerně zaslintaný fousky.

V koupelně ještě jednou nabírám vodu do stříkačky, když se Peďa snaží dostat až za záchod, pořád divně chrčí a snaží se dostat kost ze sebe.
"Nemáme jet k doktorovi?" zvedám oči k =M=.
"Když tě to uklidní..."
"Já nevim..." fakt nevim. Koukám na to trápící se zvířátko. Jak jí mám pomoct sakra? Kleknu si k ní a zvedám jí. Panebože!
"Ježišmarjá! Podívej se na to břicho! Ona se nafukuje!"

Rázem je jasno. Jede se. Tohle není úplně normální. Mažem do obýváku, hledat, kam se dá v devět večer na Silvestra zajet. Peďa se dokolíbá za námi. Má břicho jak balon. Pořád se zvětšuje. Lehla si na zem a chrčí.
Pojedem do Libuše. Tak... teď taxi. Kristepane! Jsme desátý v pořadí, když se na nás dostane, zjišťujem, že taxi tu bude až za deset minut.
"Deset minut je strašně dlouho..." skuhrám a koukám se na ten chroptící uzlíček. Najednou vidím jasnej scénář před sebou. Umře. Tohle neni možný. Buď v níněco praskne, nebo nevydrží, než dojedem na veterinu, nebo jí budou muset operovat a nevydrží spávačku.
"Ona určitě umře!" zase nevim, co mám dělat. Snažím se uklidnit a hledám peníze, očkovací průkaz.
Jdu na záchod. Je mi zle. Vůbec odtud nechci vylézt. Proč jsem jí tu kost sakra nechávala? Proč jsem jí proboha při uklízecím záchvatu radši nevyhodila? Ne... Musim se vzchopit. K doktorovi se jet musí. Pokud řekne, že operovat, tak holt operovat. Pokud umře, má to tak bejt. Už je jí 13 a půl, nedá se nic dělat. jedno to přijít musí a dlouho to trvat nebude. Nějak jsem si to urovnala v hlavě a najednou to bylo lepší. Hysterie odezněla.

"Madlenko, nevezmem pekáč?" ptá se =M=.
Cože? "Na co pekáč prboha?"
"No aby mohla ležet na rovině, aby měla natažený to dýchací ústrojí..."
Jsme oba paka. Nakonec berem samozřejmě pelíšek.

Cesta taxíkem je nekonečně dlouhá. Peďa už jenom apaticky leží. Chvílema ani nevim, jestli ještě dejchá. Občas zachrčí a já ani nevim, jestli je to dobře. Jestli je to dobře, protože to znamená, že žije, nebo špatně, protože to znamená, že se trápí.
Pak najednou zhluboka vydechne a je ticho. Ani na ní nešahám. Za chvíli se =M= otočí zepředu a kouká na ní. Pak na mě. Krčím ramenama. Nevim, jestli ještě žije.
"Tak na ní šáhni, ne?"
Šahám, ale nic necejtim. Přemejšlim o tom, jak to zavolám našim, jak pro ní táta zejtra přijede a zakopeme jí na zahrádce.
Pak Peďa vzdychne. Ani se mi neuleví. Prostě už je mi to jedno.

Když po dvaceti minutách konečně dorážíme do Libuše, mám vztek. Zvoníme, klepáme, někdo se vevnitř baví, ale nikdo neotevře. Proboha, to snad neni možný! Tohle je pohotovost?
Peďa si sedá. Beru to jako dobrej signál. Konečně jdeme dovnitř. Nikoho nezajímá, jak jí je. Sestřička se mě ptá na jméno, adresu, telefon, jméno a datum narození psa... Koukám se za sebe na =M= a Peďu, sedí v pelíšku, rozhlíží se kolem sebe, nefrká ani nechrčí. Je to lepší... díkybohu. Kdyby ne, tak na tu sestru snad budu řvát, jestli je uplně blbá nebo co, že mi tam pes leží nafouklej na boku, chrčí a ona se mě ptá na adresu...

Peďa vstala. Jdeme ven. Dokonce se vyvenčí. Břicho má pořád jako balón, ale už není tak děsně napnutý, jako doma.
Když konečně přijdeme na řadu, má její břicho asi polovinu objemu, než když jsme volali taxi.
Diagnóza — plynatost. Organismus odstal šok, když se dostala dovnitř tak velká věc, a místo aby střeva normálně pracovaly a posouvaly kost dál do žaludku, všechno se zbláznilo, začaly se tvořit sliny, hlen a plyny. Dvě injekce a prej to bude dobrý. Hladovka do zítřejšího večera, kdyby se břicho nafouklo a ztvrdlo, tak okamžitě přijet.
Díkybohu.

Při vyšetření na sono pan doktor Anděl :) ještě zjistil, že žádná voda na plicích (což je náš častý problém) a srdce na poslech dobrý (už druhej doktor, co nám řek, že srdce není tak špatný, jak si asi myslí naše veterinářka).

Domů jsme dorazili za pět minut půlnoc.
"Tak šťastnej novej rok," loučíme se s taxikářem.

O pět minut pozdějc boucháme růžovou bohemku a mně se chce smát i plakat. Uvolňujou se mi endorfiny a všechno ze mě padá.
Pedi si prdne. Smějeme se. Je to dobrý znamení :).

Bilance:
Silvestrovské užívání nás letos stálo 1700.
350 za taxi tam
1000 za vyšetření a injekce
350 za taxi zpátky

Čert vem peníze. Hlavně, že je Peďkatá v pořádku.
Tak šťastnej novej!
A hlavně hodně zdraví.
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz