Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
30. března 2007

Víte, co je novýho?

Na Andělu stojí megastan, ve kterým O`Neil prodává značkové zboží až za 80% jeho ceny.

Po tom, co pomazánkové máslo už nebude pomazánkovým máslem, možná ani slivovice nebude slivovicí.

Máme slibně nakročeno k vybudování evropské armády.

Ale hlavně!
Na světě už je prvních 1844 znaků mojí bakalářské práce! Pravdou je, že možná tak polovinu z nich tvoří slovo doplnit. Přesto je to slibný začátek a z celkových 30 stran minimálního rozsahu už mi chybí jen 29!!!!!
28. března 2007

Další fáze v našem vztahu

penauze

"Děkuju za příjemně strávenou noc :) =M="


Myslíte, že je to dostatečné ocenění?
Je to tržní hodnota?
Kolik dostala za celou noc Pretty Woman?
25. března 2007

Nechápu

Právě se mi stala celkem divná věc. Byla jsem venku se psama. Merlin se crcal, tak jsem se opřela o zábradlí na nábřeží a čekala na něj. Tu po schodech kráčel sice ne vetchý, ale pořád stařeček o holi. Pedi je dneska v ráži, navíc nemá ráda hole, takže jsem jí k sobě zavolala, aby na pána neštěkala a ten se nelek.
Pán vylez schody a povídá "mám ho podlézt nebo obejít?"
Myslela jsem, že se Pedi bojí. Držela jsem jí za obojek a řekla "Jen jděte, ona vám nic neudělá."
A pán mi odpověděl "tak promiňte, že jsem se narodil." A šel.

To mě šokovalo. Co mu je, sakra?
Nevím přesně, co jsem mu na to řekla, ale bylo to něco jako "proč? Co se stalo?"

On se zastavil, otočil se na mě a povídá "já jsem se vás nevtipně vtipně zeptal, jestli mám toho psa podlézt, nebo obejít..."
"a já jsem vám řekla, že můžete klidně jít, že vám nic neudělá." dopověděla jsem.
Načež on prohodil cosi v tom smyslu, že bude radši mlčet, a šel, načež já jsem se naštvala a řekla, že to tak bude asi lepší a šla jsem taky, poněvadž Merlin už mezitim dorazil.

Nechápu, o co tomu člověku šlo???
Až s odstupem mě napadlo, že se mu třeba blbě chodí a chtěl jít podél zábradlí, kde jsem stála, nicméně když jsem se za ním ohlížela, šel vprostřed cesty, pak dokonce zahnul na cestu bez zábradlí. Fakt to nechápu.
Taky mi to bylo chvíli líto, protože se snažim bejt na lidi milá a reakce toho pána mi přišla až moc drsná. Pak jsem se na to ale vykašlala. Ať chtěl, co chtěl, má to říct normálně a ne bejt "vtipnej", a pak nasranej.

Napadá vás, o co mu vlastně mohlo jít?
22. března 2007

Poprvé

Browser řekl, že z =M= konečně dělám chlapa, =M= řekl, že všechno je jednou poprvé.
O co šlo?

V pondělí mi =M= poprvé seknul s telefonem. Normálně mi řek: "No tak to ti teda děkuju za pěknej večer!" Buch. Navíc to řek fakt strašně nasraně. Koukala jsem se na ten telefon pomalu nevěřícně a táta se mě zeptal "On ti položil telefon?"
"Asi jo," odvětila jsem a byla jsem pěkně vykulená.

Maminka se z toho rozbrečela, já jsem se nejdřív smála, a pak jsem se naštvala. Teda na chvíli.

Stalo asi toto:
Jela jsem si pro potvrzení o přídavcích na děti k zatáčkovskejm socanům. Můžu na to uhrát snížený školnýho o 25-50%! Prosila jsem =M=a, aby přišel dřív z kanclu a vzal pesany ven. Když jsem se bavili o tom, kdy přijedu domů, řikala jsem, že tak kolem druhý třetí. On mávnul rukou,ž e mě zná, že tam zase zkejsnu.

Co jsme si z toho odvodili?
=M= si odvodil, že jsme domluvený, že přijedu ve tři domů a budu se moct postarat o psy, poněvadž on jde na rande.
Já jsem si odvodila, že jsem sice řikala, že přijedu ve tři, ale že mě =M= zná a je mu jasný, že tam zůstanu do večera.

A tak jsem tam zůstala do večera.

Po šestý =M= volal, jestli už jsem doma, že jde pozdě na to rande a nestihne vzít psy. Já jsem řekla, že doma nejsem, on řekl "tak to teda byli naposledy se mnou v půl třetí jo?", já jsem řekla, že asi jo, on řek, že už má zpoždění půl hodiny a když vezme ještě psy, už tam vlastně ani nemusí chodit a poděkoval mi za hezkej večer.
Buch.

Samozřejmě jsem mu obratem volala zpátky, protože mi to bylo líto. Koukla jsem na nejbližší vlak a začala se vypravovat na cestu domů. =M=ovi jsem řekla, ať na psy prdí, že to ještě vydržej a že je vezmu.

Pak jsem s ale trochu naštvala. A víte proč? Protože kolikrát se toto stalo mně? Jo, jasně, snad nikdy se to nestalo přesně tak, že bych někam nemohla jít, protože on nebyl doma, to asi ne. Ale kolikrát jsme měli něco domluvenýho a já na něj čekala a kde nic tu nic? No... naposledy tuto sobotu a přišla bych ještě na milion dalších případů. A dělala jsem někdy takový scény? Nedělala. Já jsem si prostě zvykla.
Takže — líto mi to sice bylo, ale kdyby doma došlo k nějakým výčitkám, řekla bych mu, že aspoň konečně vidí, proč a jak jsem někdy naštvaná já, když nedodrží, co jsme si domluvili.

Jenže my se nikdy nehádáme, žejo. Takže já jsem se doma omluvila, že jsem nedorazila včas, ale zároveň jsem mu vynadala za ten jeho blbej mobil, protože jsem mu psala ještě někdy ve dvě, že přijedu až večer. Telefon byl ale doma v nabíječce, což já jsem nevěděla, žejo. Nakonec vlastně nikdo nebyl naštvanej, nikdo nebyl dotčenej, všechno dobře dopadlo. A tak jsem mohla uklidnit maminku, která mě starostlivě propouštěla domů se slovy "a dej mi vědět, jestli jsi nedostala vyhazov na chodbu..."

21. března 2007

Juchů!

Dneska opět začíná můj nejoblíbenější motivační pořad "jste to, co jíte"! To si ještě naposled dám hranáče s roztelkým sýrem s kečupem a tatarkou a pak už budu jíst jen zdravě!

Trochu zdravě jsem chtěla žít už dneska a udělat si okurkovej salát. Jenže jak jsem šla pro okurku, tak jsem koupila milion věcí, jen ne tu okurku. Vypadala jako kusovka, ale musela se vážit. Toho jsem si i všimla, ale než jsem došla k váze, tak jsem na to zapomněla. Ach jo.
Hlavně že jsem koupila hermelíny a buřty, který chci zkusi naložit...
18. března 2007

Zamilovala jsem se

do tohohle povlečení

povleceni

Musím ho mít!
Hned, jak budu mít volnejch 1700kč, jdu do něj!
17. března 2007

Jak jsem pekla

Peču už dlouho a poměrně úspěšně. To ovšem nic neznamená. Důkazem toho budiž to, co se mi podařilo stvořit včera...

Miluju perník. Doma děláme výbornej, ale já jsem zapomněla recept. CHtěla jsem zavolat mámě, ale nejdřív bylo mc brzo, pak moc pozdě, a tak jsem se rozhodla pro obvyklou cestu. Našla jsem si tam perník, který se mi zdál zajímavý a pustila se do něj.

Těsto chutnalo báječně. Upečený výsledek vypadal taky tak.
Polila jsem to čokoládou a těšila se, až to vychladne.

Zarazilo mě, že je to dost nízký. Ale co... Ochutnala jsem a zarazilo mě, že je to dole nedopečený. Kurva! Bohužel jsem to zjistila až po polití čokoládou, takže dopejkání nemyslitelný.

Napadla mě spásná myšlenka, která až tak spásná nebyla, což se ovšem ukázalo až později.
Hodila jsem plech na plotýnky a zapla. Prostě se to upeče zespoda, no! A prosím ostřílené hospodyňky, aby se mi nesmály a aby se nechytaly za hlavu.
Díky.

Jak to dopadlo?

Buchta už není nedopečená. Zato je připálená.
A sražená.
Taky je děsně sladká.

Ortel zní:
do koše.


Inu, stane se...
16. března 2007

Tloustnoucí gen

Vyjo... koukala jsem se ve středu půl očkem na neuvěřitelné život yna primě. Představte si, že tam byl půltunovej chlap!!! No ale to je vedlejší. Hlavní je převratnej objev jednoho doktora, kterej ale neni uplně potvrzenej. Nicméně já o tom nepochybuju.

Spočívá to v tom, že podle toho doktora si některý lidi v období hladomoru vyvinuli gen, díky kterýmu jsou schopný jíst a jíst a tvořit zásoby, kdyby někdy náhodou něco.

Testovali to na krysách a bylo to jasný, prokazatelný.

Já myslim, že je to jasný i u lidí. U mě teda jo. Bohužel má tenhle gen i celá naše rodina, takže mi ani neměl kdo vysvětlit, že člověk jí primárně tehdy, když má hlad. Já im primárně tehdy, když je čas snídaně, oběda, večeře, svačin a případně mezi tim. Prostě kdykoli mám chuť. A tu mám bohužel často.

Jídlo je pro mě rituál. Jím pro potěšení. Ne proto, abych přežila. Strašně mi chutná. Ach jo...

Nějaká doktorka v tom pořadu řikala, že je to zvláštní, nebo něco v tom smyslu, že ti lidé (tím myslela ty sto, dvěstě a vícekilový tlouštíky) mají nutkání jíst, i když nemají hlad. No tohle může vypustit z pusy akorát člověk bez toho genu!

=M= ten gen nemá. Je to evidentní. Jí jen když má hlad. Nebo když si vzpomene, že by se vlastně měl najíst. Já už po obědě myslim na to, co bych si dala k večeři, on mi ani v krámě nedovede poradit, co mám koupit, protože prostě nemá hlad. Pojem "chuť" snad ani nezná.
Doufám, že jestli budeme mít někdy děti, budou v tomhle po něm.


No a proč to vlastně píšu?
=M= se dneska vrátí hladov ze Žiliny. Ptát se ho, co by si dal k večeři, je naprosto bezpředmětné. A mně už dochází invence.
Co byste uvařili milovanému muži, když se skoro po týdnu vrací domů?
Máte nějakou oblíbenou mňamku?

Nelíbí se mi nová Národní knihovna

a to tak, že velmi.
Ale co nadělám. Sice je to jeden velký smrk, šmoulí hrad, jak psali v diskuzi na Archiwebu, ale spoustě lidem se to líbí.

Já budu doufat, že se někdo probudí a že místo podivné chobotnice postaví krásnou moderní stavbu.
A když ne, tak budu asi taky ráda. Mohlo být i hůř. Místo chobotnice mohl na Letné stát obří robertek.

robert

Ale nikdo nemůže Kaplickému upřít, že se inspiruje přírodními tvary. No ne? :)

Naprosto negativní vliv

na mě má samota. Resp. život bez =M=a. Jen považte...
Dneska je pátej den pryč a co já jsem už stihla?

 — přečíst 25 stránek Wirtschaftsgeschichte Deutschlands
 — pročíst miliony blogů
 — nabrat minimálně 2kg

Nic moc bilance, když si pomyslim, že moje předsevzetí na dny samoty bylo

 — dorazit Wirtschaftsgescihchte (= přibližně 300 str)
 — zahájit dietu či přinejmenším přejít na zeleninoovocnou stravu

Nemá na mě kdo dohlídnout a já nemám dost zodpovědnosti, abych skutečně chápala, že to všechno děám jen pro sebe.
S takovou tu školu nedodělám.
Natož abych zhubla.


Ještě mám šanci to napravit příští týden, až bude v Brně :).
14. března 2007

Madiny nové boty

Teda to byla zase fuška, to vám povim!

Před pár týdny jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas koupit si nové tenisky. Dneska to uzrálo...
Nechtěla jsem nic za tisíce. V teniskách chodim jen venčit psy, maximálně v nich doběhnu na nákup, tak do toho nemínim investovat majlant. Věděla jsem přesně, kam pro ně půjdu. Před dvěma a půl roky jsem si koupila suprový tenisky ve Spálený, tam, co maj permanentní výprodej. Byly za tři stovky a byly to jedny z nejlepších bot, jaký jsem kdy měla. Chodila jsem v nich furt a až do letošní zimy byly bez vady. Pak se mi ovšem trošku odtrhla podrážka na špičce. V suchu to nevadí. Ještě dneska jsem v nich ráno venčila psy — já ty boty totiž fakt miluju!
Ale když je mokro, nebo zajdu na pláž, je to blbý. Kdo by chtěl chodit s pískem nebo vodou v botě, žejo.

A tak jsem se rozhodla. Koupim si ty samý. Zase ve Spálený. Ještě loni je tam měli.
Ovšem ne tak letos :/. Měli tam spoustu bot a ne, že by nebyly za tři stovky, v jednačtyřicítce výběr děsnej, dvaačtyřicítka jen v pánským a tam se mi nic nelíbilo. No nic... Tak do Deichmana.
Pár bot se mi tam líbilo, ale nějak to nebylo ono. Zajela jsem ještě do obuvi na Zborovský zastávce, kde se mi tu a tam něco líbí.
Jedny byly perfektní. Sice jsem chtěla černý, ale hnědý teda taky přežiju. Vždyť je to jen na venčení, žejo. Vystavená jednačtyřicítka byla trochu těsná a proto:
"Prosím vás, máte tyhle boty ve čtyřicet dvojce?"
"No to rozhodně ne." odtušila prodavačka odměřeně.
"Aha, a mohla bych vás teda poprosit o tu druhou jednačtyřicítku?"
"A už jste si vůbec zkoušela tuhle??" utrhla se na mě, až jsem se zalekla.
"Ano, tuhle už jsem si zkoušela."

Teda... Paní asi není hodnocená procenty z prodeje... Celkově bylo její chování dost přezíravé a jednačtyřicítky bohužel trochu těsné. Asi bych je i vzala, byly za čtyři stovky. Ale tahle paní si to nezasloužila.

A že jsem ty boty potřebovala a že jsem za ně nechtěla dávat víc, než 800, vrátila jsem se do Deichmana a koupila jediné, které byly ucházející a ve velikosti 42 zároveň.

novyboty

650,- Kč.
Jsem škrt?

Ninotchka

Právě se koukám na tuhle americkou komedii. Je výborná! Obecně nemám ráda americké černobílé filmy, ale tohle je skvost. Už jsem jí viděla jednou a te'd si to budu muset zopakovat, i když jsem původně chtěla pracovat na svojí diplomové práci :D.

V hlavní roli Greta Garbo jako Ninotchka, vyslankyně sovětského Ruska, přijíždí do Paříže dohlédnout na prodej šperků jakési velkověvodkyně.
Ninočka je tak nádherně zapálená! A taky perfektně odměřená. Všechno je dovedeno do absurdity, i když kdo ví. Možná byly ruské soudružky ve 30. letech opravdu tak přesvědčené, že to v Americe vzbuzovalo úsměvy. Každopádně ta komedie je skvělá! Bere si na mušku komunismus, zlehčuje ho a zesměšňuje a míří přímo do černého.


hlášky z filmu:

 — Poslední hromadné procesy měly úspěch. Rusů bude sice míň, zato budou lepší.

 — Á, Ruska! Já miluju Rusy! Zbožňuju váš pětiletý plán na patnáct let!

 — Vždycky mě mrzelo, že naše vlaštovky na zimu odletají do kapitalistických krajin... Teď vím proč. My máme velké ideály, oni správné klima.
12. března 2007

Tak nějak nevím co s tím

Začíná se oteplovat a se slunečními paprsky vylézají i bezdomovci na nábřeží. Před tejden jsme potkali Karla, teď už tam posedává/polehává i parta z loňksa, co okusuje kosti a dělá bordel, kterej pak požíraj naši psi.

Mluvili jsme o tom s =M= a chtěla bych jim nějak trochu pomoct. Ale bojim se jakýkoli zodpovědnosti. To je můj problém. Je mi líto Karla, i těch ostatních. Mám boty, který nechci, svetry, který nenosim. Ale bojim se jim to nabídnout. Bojim se, že když to udělám, tak až budou něco potřebovat, přijdou rovnou za mnou.

Chci upíct ananasovou bábovku, mám půl pekáče lasagní, který už nechci vidět. Ráda bych to zabaila a odnesla ráno na nábřeží těmhle lidem k snídani. Ale bojim se, že až budou mít jednou hlad, budou se mně ptát, jestli nemám zrovna upečeno.

Tak nevim. Jsem špatná? Nebo je to normální? Co byste dělali vy? A přemýšleli jste vůbec někdy o tom?

Den pro sebe

Mohlo by se to jmenovat "a pak se spolehněte na chlapa 2", ale tentokrát to nebyla ničí vina. Hovada jsme oba.


"Madlenko, co kdybysme si ještě před snídaní vyšli na velkou procházku?" zeptal se mě =M= v neděli ráno. Vstávali jsme i docela brzo (rozuměj před desátou).
"Zbláznil ses? Mám hlad jako vlk! Půjdem až odpoledne."

Možná jsem moc dominantní v našem vztahu. možná moc často určuju, jak maj věci bejt. Možná se všechno až moc točí kolem mě. Osud mě chtěl vytrestat či co.

Vyšli jsme se psama na nábřeží a poklidně je venčili, dokud mi nezačalo kručet v břiše.
"Ty jo, já ám děsnej hlad. Nepůjdem už domů?"
"Tak jo," řekl =M= a začal hrabat jen tak ze zvyku po kapsách.
Když řekl "tyjo, já mám klíče od maminky," nepřišlo mi to vůbec divný. No co... asi si je zapomněl vyndat z kapsy.
Jenže on si je nezapomněl vyndat z kapsy. On si je do kapsy dal, když jsme odcházeli. A kdyby si je jen dal do kapsy... on si je dal do kapsy místo klíčí od bytu. A víte, co je na tom fatální? Já klíče od bytu nenosim.

"Vem si klíče od bytu, co kdybysme se pohádali!" řiká mi vždycky =M=. Ale já nedbám. My se přece nehádáme.

"A co jako budeme dělat?"
Naštěstí máme jedny klíče u Emila. Snad nebude spát a uslyší zvonek...


Emil nespal. Emil byl na horách.
"Cože? A co teď budeme dělat?" málem jsem se zjevila...
Emil přijede domů až večer.
No kurva...

Jsme na nábřeží se dvěma psama, já nalehko oděná, hladová.

"Půjdeme k mamince," navrhl =M=. =M=ova maminka bydlí v Michli.

Dokonce jsem i měla lítačku. Ale =M= řek, že vlastně nikam nepospícháme a že půjdem procházkou přes Vyšehrad. No ty brďo...
Mapy tvrděj, že je to šest kilometrů, což nezní až tak špatně, ale myslim, že těma obcházečkama přes třicet parků se to trošku natáhlo. Každopádně jsme za necelý dvě hodiny dorazili k =M=amince, která nás uvítala a dokonce i nakrmila. Měla výbornou sekanou a jako dezert pudink s ovocem.
Mňam!
Koneckonců jsme venku byli už i dýl než dvě hodiny. Procházky na Petřín jsou pravidelně tak čtyřhodinové.

Když už jsme začínali usínat u TV, Emil napsal, že by měl být doma do šesti. A tak jsme v pět vyrazili na cestu zpět domů. Mohli jsme jet tramvají. Jenže to by bylo moc rychlé. U maminky už jsme neměli do čeho píchnout a co bysme dělali na Andělu... Čekali na nábřeží?

Kolem sedmé jsme přecházeli železniční most a o pár okamžiků později se na nás zubil Emil s pouštěl nás do bytu.

No ty vogo... To byl den...

Ale co, aspoň jsme nedřepěli u počítačů. Škoda jen, že to byla vlastně nehoda.
"Víš, že by mě docela potěšilo, kdybys řek, žes to udělal schválně? Abysme byli spolu?"
"No dobře, tak jsem to udělal schválně."
Ale neudělal. No nevadí. Ode dneška už si budu brát klíče pokadý!



PS:
=M= odjel odpoledne do Žiliny. Lasagne už jsou v troubě!
8. března 2007

A pak se spolehněte na chlapa...

Situace — vařím psí žrádlo a peču bábovku. Něco začíná smrdět...

"Něco se pálí!" vyhrkla jsem a mazala do kuchyně.
"Já vim a už pěkně dlouho," odtušil =M=.


Po té, co jsem zjistila, že se pálí psí večeře na celý příští týden, se při zachraňování jejích zbytků ptám =M=a:
"Prosimtě a pročs něco neřek, když jsi cejtil, že se něco pálí."
"Jsem myslel, že je to normální," odpověděl nevinně.

???

Tak to vidíte... :)
7. března 2007

Dneska se mi stalo několik věcí.

První je poněkud intimní. Asi to tu nebudu rozpitvávat. přecijen mi =M= včera řekl, že můj deníček nejspíš čte 90% pracovníků z jeho bývalé práce. Ale bylo to překvapivé.

Na nábřeží jsme potkali Karla. Tu typickou smíchovskou postavičku, pána, který bydlí Na Skalce, pracoval u Birhanzla, chtěl si od souseda půjčit stokorunu a já nevim co ještě nám v létě stih napovídat. Seděl na lavičce, měl vousy pomalu až na zem, nemyté vlasy, na pleši na temeni ošklivý strup — nejšpí pozůstatek ošklivé rány, a ačkoli byl už v létě dost hubený, teď mi přišel až drobný. Měl s sebou velkou tašku, a i když se s námi v létě dlouze vybavoval, dnes nás přehlížel jako krajinu.
Asi už Na Skalce nebydlí...

Při venčení se mě nějakej pán zeptal "Jste odtuď, žejo?" Když jsem přitakala, zeptal se mě, jestli "támhle" ještě pořád bydlej Hrdličkovi. Panebože, nebyli jsme ani v naší ulici. Byli jsme za rohem! A on se mě ptá na takový věci... Vždyť já nepoznám ani sousedy z našeho baráku!
Blázen chlap...

Na rohu Knížecí jsem už z dálky poznala Krylovy. =M= z toho měl takovou radost, že jim to přehnaně nahlas a přehnaně důrazně sděloval.

Objevili jsme novou restauraci, kam budeme chodit. Obsluhujou tam chlapi. Škoda.

A věděli jste, že prsní implantáty maj registrační čísla?
3. března 2007

Kolik je hodin?

Když nám v lemonu předložili účet k úhradě, bylo jasný, že už je pozdě.

"Hm... 23.38," koukla jsem na účet a s =M= jsem usoudili, že je skutečně nejvyšší čas odebrat se k domovu.
Akorát nám ujela dvaadvacítka, tak jsme se dolů na Malovanku vydali pěšky. Minula nás i dvěstěsedmnáctka a to bylo, jak řekl =M=, pěkně v prdeli, protože kdybysme se necrcali, mohli jsme jí ještě stihnout.

Koukli jsme na hodiny na rohu a bylo čtvrt. Podle jízdního řádu už jsme to měli pěkně nahnutý, jela už jen nočka v 0.18. Z Újezdu půjdeme pěšky...

Na hodinách už bylo dvacet a tramvaj pořád nikde. Ale lidí na refíži bylo dost, něco přece jet muselo.
A vida! Třiadvacítka!

"Sakra, ta už vůbec nemá jet! A ta pětadvacítka, co tu profrčela, taky už neměla jet!" rozčiloval se =M=.
No nic... třiadvacítka nezatahovala, tak jsme do ní nastoupili a jeli.
Byli jsme oba zničený. Bylo po půlnoci, domů dorazíme až v jednu, ještě musíme se psama... nic moc vylídka. Byli jsme tak hotový, že jsme si ani nepovídali.

Když jsme projížděli zastávnou Pražský hrad, řikala jsem si, jak jsem hrozně unavená. Fakt dojedeme domů až v jednu?
V tu chvíli jsem se konečně soustředila na hodiny v prázdné tramvaji.
23.32, stálo na nich červené na černém. Cože?? Kristovy rány! My jsme ale hovádka!

"Hele, já ti něco řeknu, jo?" otočila jsem se dozadu na =M=.
"Schválně" vyzval mě.
"Ono je teprve půl dvanáctý!"

Ani byste nevěřili, jak mi to zjištění nalilo energii do žil. Takže budem do půlnoci doma? Super!

V Lemonu prostě neměli seřízenej čas na pokladně! Natolik nás to ale ovlivnilo, že už jsme pak vnímali jen to, co jsme chtěli. Na hodinách jen jednu ručičku, v tramvaji pro jistotu vůbec nic. Člověk vidí jen to, co chce :).
Na Újezdě jsme si počkali na jednu ze sto tramvají, co tamtudy před půlnocí projížděli, a doma si do tří do rána povídali :).
2. března 2007

Okamih

"Proč ses ptala, kdy zase pojedu do Brna?" zahučel =M= z kuchyně, kde právě myl nádobí.
"Nooooo... heh...," otálela jsem, "chceš říct pravdu?"
"Radši ne. Libor se tě ptal, jestli by tu moh někdy přespat?"
"Márja, neeee!"
"Honza se tě ptal, jestli by tu moh přespat?"
"Neeeee!"
"Tak to mi pravdu říct můžeš."
"Dostala jsem hroznou chuť na lasagne a chci jich sežrat plnej pekáč, tak sonduju, kdy to bude možný!"

Na co ty chlapi hned nemyslej... to je hrozný!




Kulturní zážitky posledních dnů

Byli jsme v kině a chystáme se do divadla. To divadlo je taky úlet... =M= chtěl jít normálně beze mě, ale prej zbyl lístek, tak můžu jít taky. Hm... Asi se dostáváme do nějkaý další fáze našeho vztahu. Už několik dní mi obden ráno řiká, jak by si chtěl někdy ráno zasouložit, a když jsem se dneska měla k činu, tak nereagoval. Až venku se psy mi řekl, že prej chtěl spát.
To je ta holt ta další fáze.

Byli jsme na Královně a včera na Životech těch druhých. Královna je fajn. Nelituju, že jsem šla, líbilo se mi to, ovšem jestli mě nějaký film v poslední době dostal, byly to vedle Pravidel lži právě Živoy těch druhých. =M= si dokonce rovnou na Amazonu koupil knížku. Už se těšim, až si jí taky přečtu (v nj! to bude soda).

A to je asi tak všechno.

Teda vlastně mám novou hračku. Po té, co jsem zjistila, že mám na disku mrtě mega fotek, koupila jsem si CD knihu a vypaluju a popoisuju. Je to legrace :). Tolik chci mít plnou taštičku, že na některý CDčka pálím jen pár mega — rozděluju si ty fotky tematicky, chápejte.
=M= se na to netvářil, ale nezprudil mě. Řekl, že jedno CD stojí asi tak 6 kč a že si tedy hrát mohu.
Děkuji ó můj jediný a veliký!
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz