Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
26. dubna 2007

Perly a zajímavosti z dobových dokumentů

Já si nemůžu pomoct, musim se s někým podělit :). Ty dokumenty jsou prostě skvělý. Budu si sem zapisovat ty největší špeky :)

Teď čtu zrovna nějakej deník. Je tam pasáž o tom, že se americký vojáci nějak moc sbližujou s německýma holkama.
Reakce vojáků:

"Fornication without conversation is not fraternization.."

tenhle je hodně dobrej :D:
"Next war we will only have to send the uniforms-we are leaving enough American babies here."

nebo:
ruský displaced persons ve Frankfurtu — předpokládám, že to jsou osvobozený zajatci nebo lidi, co skončili s nucenejma pracema — neměli peníze na alkohol a tak popíjeli jakejsi wood alcohol, kterým Němci plnili raketový střely V1. jaký to mělo následky nechtějte ani vědět!

Berlín v srpnu 45:
We were told not to drink the water as it was contaminated;
we were given insect-repellent powder and warned there was
malaria from mosquitoes, caused by wrecked sewer mains, un-
interred bodies, etc.

o obchodování s ruskými vojáky:
I was wearing an expensive wrist watch, worth about $500. The Russians offered me the equivalent of $200. They did not
like it as well as they did a dollar Mickey Mouse watch because
my watch did not tick loudly.
(ty MickeyMousovky koupili od jeho přítele za 460 dolarů)

a tohle vyprávěl autorovi dšníku US voják:
One of our soldiers sold an alarm clock to a Russian soldier for $500.
Ivan purchased the clock because it ticked loudly. After the
exchange he strapped the clock around his neck and immediately
the alarm went off. In great fright the Russian threw it into the
street and shot it, thinking it was a time bomb.
autor si ale myslí, že to neni pravda :)
každopádně je to vypovídající.

Výchova dětí v Čechách

Včera jsem popíjela kávičku na nábřeží a pročítala jakýsi dokument State Departementu o tom, jaký byli po válce v Německu borci, když tu zvýšený mužský hlas mě přiměl zaměřit pozornost jinam.

"Neber ty kameny do rukou!" nabádal tatínek svojí dceru. Víte, já nemám odhad na věk. Ale tohle bylo dost malý dítě. Tříletá holčička už má rozumnej kukuč a culíky, tohle bylo prostě mimi, co se včera postavilo. No dobře... tak předevčírem. Rok a půl tomu mohly bejt? Dva roky?

"Neber ty kameny. Běhaj po tom krysy! Hnusný krysy a ošklivý potkani! A na to pak šaháš!"
Jo,jo... to jsou ty počátky fóbií, naštval mě ten otec. Začíná to hnusnýma, který běhaj po kamenech a končí pištící matkou, který její syn domů přinese roztomilýho potkánka.
Holčička si nedala říct, a ak táta přitvrdil.

"Neber ty kameny! Běhá po tom ta hnusná havěť a ty si pak strkáš ruce do pusy! Nafouknou se ti vnitřnosti a popraskaj ti střeva!" a pak přidal ještě pár šťavnatostí o krvi, který už nejsem schopná doslovně interpretovat.


No páni! To je teda otec! Teď ještě může člověk doufat, že je to tak malý dítě, že si po popraskáním střev není schopný nic reálnýho představit. Ale co když v tom táta bude pokračovat? Z toho dítěte vyroste uzlíček plnej traumat...

Je to v pytli...

Objevila jsem na netu přímo zlatej důl pro svojí bakalářku! Je to elektronická knihovna jedný US univerzity. Teda řeknu vám... Já se z toho snad počůrám! Jsou tam naskenovaný dokumenty z let 45-55, který vydával State Departement a Vojenská správa v Německu o tamní situaci a postupech a časopisy a buletiny, který v Německu v tý době vycházely. To je totálně neporovnatelný s nějakejma suchejma kecama v knížkách starejch 10, 20 let. Tohleto psali lidi, který tam byli, který se na tom podíleli! Spousta těch věcí je napsaná na starým psacím stroji, jsou u toho rukou psaný poznámky... tyjo! Jsem uplně nadšená! Dozvídám se naprosto zásadní věci, něco, co knížka s holejma faktama prostě člověku nikdy nepředá.

Průser je, že to uplně mění můj dosavadní pohled na věc. Práci to určitě obohatí a dodá jí to šťávu. Jen je blbý, že už kua musim odevzdávat za pár dní!!!

Sakra... proč se m to nepovedlo najít dřív? To je děs!!!
21. dubna 2007

Můj první gaybar

Tomu navoněnýmu, načančanýmu a předražeýmu podniku na Újezdě řikáme teploušskej bar. Když si chtěl v pátek =M= odčinit to, že se celej tejden vrací domů po desáté večerní, vzal mě právě tam. Laté XL, lednice plná dortíků, skoro prázdno — bezva!

Sedli jsme si k velkýmu stolu, kde byla rezervačka. Ani mě to nepřekvapilo. Už jsem si zvykla, že každej druhej podnik, si dává na stůl rezervaci jen tak pro formu, aby to vypadalo, že tam všichni chtěj. Servírka nás taky nevyhazovala, tak co.

"Nepřišlo ti divný, že si sedáme k rezervovanýmu stolu?" zeptal se mě =M= potutelně.
"Ne... tys to rezervoval? :-o" no to by byla bomba! To by znamenalo, že jednou (nejspíš poprvý) pro mě něco naplánoval! Překvapení! Tyjo!
"Neee."
Aha :(.

To ale nebyl konec divností ten večer.

"Tyjo, koukej tam na toho dědulu... dobrej, co? Že mu neni blbý vyrazit do takovýho mladýho podniku a jen tak si tu posedává." myslela jsem si, že tam ten chlápek někde bydlí a sem chodí prostě proto, že to má blízko a že je tu skoro furt prázdno.
"Já bych spíš řek, že je na lovu." zhodnotil to =M=, "a nejspíš už ulovil."
"Fakt, jo?" nakoukla jsem pořádně ke stolku, kde s nim seděl mladej chlapeček s velkým výstřihem.
"Hele, to je kluk, nebo holka?" natahovala jsem oči přes půl lokálu, brejle jsem měla doma v pouzdře.
"Řek bych, že to bude kluk."
Tyjo! Nefalšovanej teplej lovec! Fíha!

Začala jsem se víc rozhlížet. U vchodu kupa mladejch kluků, asi Italové. Pak přišli nějaký Němci. Hlučný. To už je snad národní charakteristika. Tak co, chlapci? Vyrazili jste oslňovat český holky?
Dorazili dva asi Angličani. Docela kusy.

"To je zajímavý, že se sem stahujou samý chlapi, co?" prohodila jsem k =M=ovi.
"To je teploušskej bar, Madlenko." usmál se na mě.

Co? To jako... pro homosexuály? Ty vado! A já myslela, že se tomu jen tak řiká! Že je to prostě jen tak navoněný! A ono je to navoněný schválně... Žjova!

Rozhlídla jsem se kolem sebe. Jeden chlap vedle druhýho. Na chvíli přišly dvě holky, ale asi hned pochopily situaci a odešly. Nás obsluhovala servírka a ten pár, co přišel po nás a podezřele rychle platil, taky. Ale ty chlápky obsluhoval ten klučina s nagelovaným hárem, co se při objednávce klonil hluboce dopředu, až mohl vedlejší stůl okukovat vykukující lem jeho boxerek s nápisem Calvin Klein.
Zase další rozšíření mých obzorů!

Ale víte, co je na tom nejsmutnější?

"A to jsou jako všichni ty chlapi teplý?" zeptala jsem se =M=a zklamaně.
"No jasně," usmál se, "a koukej, jak po nás pokukujou. Určitě doufaj, že jsi jenom moje sestra!"
"A ten v tý fialový košili taky?"
"Taky."

Ženský! Než jsme odešli, docela se to tam zaplnilo. Jeden pěknej chlap vedle druhýho. Snad všichni by stáli za hřích.
No neni to nespravedlnost??
17. dubna 2007

Pojďme podniknout něco jarního

Fantazie nevybouřených samečků je bezbřehá. Zatímco jedni nelení, přidusí svou zaháčkovanou partnerku a užívají si, druzí na to jdou poněkud oklikou. Že by za to mohl větší mozek?

uctena

Když jsme s =M= v neděli na Letné prodělali další naše poprvé a já se nasraná vracela sama domů tramvají, bylo to jako osud. Sedala jsem si a na mojem místě byl tento papírek. Nikdy nebyla vhodnějí příležitost než tahle. Zrovna teď. Teď, najdu něco takovýho. No to je fakticky osud! Čím dýl jsme ale tramvají jela, tím míň jsem byla naštvaná a tím míň se mi chtělo páchat nepravosti s cizíma pánama. Když jsem přestupovala, uložila jsem papírek zase na místo a nechala ho pro jinou slečnu. A holky! Uvědomte si, že chlap, co si kupuje caprese večku a rybízový bonpari, nemusí bejt uplně ztracenej případ...

uctenka
16. dubna 2007

Akce kachna

Včera vpodvečer jsme vyrazili se psama na nábřeží. Za plovárnou si na první pohled mile hrály děti. Na druhý pohled ovšem házely kameny a písek po kachnách. No to snad ne!
Překonala jsem svůj vrozený ostych a šla se jich zeptat, co je k takovému chování vede. Děvčata s andělskými tvářemi se na mě podívala a řekla, že odhánějí kačery, kteří klovají kachnu, která přešlapuje na posledním schodu u vody a je "nějaká divná".
Kachna vypadala skutečně nedobře. Byla dost načepýřená a měla ránu na hlavě. Možná spíš než rána to bylo vyškubaný peří.

Tady je třeba jednat. Překvapovalo mě, že táta jedný z těch holek tam celou dobu stál a nedělal vůbec nic. já mazala domů, našla číslo na záchrannou stanici pro divoký zvířata a zavolala. No dobře. Nebylo to tak jednoduchý. Volat se mi nechtělo, ale =M= byl nekompromisní. Buď zavolám, nebo necháme kachnu napospas. A tak jsem se odhodlala.

Ani pak to nebylo jednoduchý. Když na náplavku dorazil pán, podle svých slov "jen obyčejnej řidič" a pokusil se neuměle na kachnu hodit deku a pak jí chytit, kachna se rozletěla na vodu a bylo.
Kačeři se na ní hned vrhli a nám bylo jasný, proč jí oškubávaj. Byli to nadržený panicové, co si nedokázali najít vlastní samičku. Na tuhle si ale všichni troufli, protože jim nemohla uletět, anžto jí cosi bylo.
Byl to nic moc pohled. Kačer na kachnu sedne, zatlačí jí tělo pod vodu, zakousne se jí do krku a jebe. Jinak to napsat nejde. Když má dost, nebo když se nám ho podaří odehnat kameny (jo, ta holčičí technika jako jediná fungovala), kachna se chvíli plácala ve vodě a topila se. Nemohla zvednout hlavu. Jakmile to zvládla, už tu byl další kačer. Děs.

Kachnu se vylovit nedařilo. Proto pan řidič zavolal odchytovou jednotku městský policie. Dost mě zarazilo, že policajti nemaj síť, ani podběrák ani nic, takže jí chytali nejdřív do holejch rukou, a pak do smyčky na tyči, jako toulavý psi. No co vám budu povídat... strávili jsme tam asi hodinu a půl. My pobíhali po břehu s krabicí na kachnu a policajti popojížděli se člunem po Vltavě. Na břehu spousta čumilů. Co ale oceňuju, že to policajti nevzdali a lovili a lovili a lovili.
Nakonec se podařilo zahnat kachnu pod molo před plovárnou. Tam na ní pan řidič číhal a v nestřežený okamžik jí lapil. Hurá!!!

Kachna putovala do krabice, do auta a do záchranné stanice. My s =M= zase domů, kde už jsme se mohli dál jen dohadovat, co s nebohou kačkou bude.

Ráno co se nestalo. Na mobilu smska od paní ze stanice. Kachna v sobě měla dva rybářský háčky. Jeden v zobáku a druhej v boku. Prej to muselo hodně bolet. Teď už je v pohodě a v kotci a v rekonvalescenci :). Snad jsme jí pomohli a zasloužíme si čárku do modrýho života. Na jednu stranu respektuju přirozenej výběr. Ale ta kachna neměla "nějakou němoc". Ale nějaký hovado rybář se zasloužilo o to, že se jí háčky zabodly do těla. Nemohla se pořádně hejbat, nemohla se najíst, do toho jí ošukávali nadržený kačeři. Jak dlouho by asi ještě takhle musela fungovat, než by pomalu a nechutně umřela?
Takhle už snad bude jenom líp :).
11. dubna 2007

Aby nás beránek nepokakal

V neděli jsme byli u našich na oběd. Bylo to fajn, jen =M= se tvářil jak boží umučení. Musim do budoucna zvážit, na který rodinný akce je nutný ho brát a na který to zvládnu bez něj.

Máma tentokrát pozvala celou rodinu a že už se začínáme pěkně rozrůstat. S našima, babičkou, bráchama a jejich slečnama už nás je devět. No potěš. A prej ještě vnoučátka, kdyby byly.

Rodinná sešlost tentokrát proběhla téměř bez vady. Pomluvili jsme půl města, zdrbali tv pořady a debatovali o výchově dnešní mládeže. Bohužel došlo i na ožehavé téma a co tvoje škola?. Na tuhle otázku už jsem alergická, tim spíš, že babička jí vždycky pronáší tak pohřebním tónem, že mám vždycky pocit, že je to ještě větší průser než ve skutečnosti.
Odpovídám pokaždný stejně no co no, snažim se, píšu bakalářku a připravuju se na státnice, načež následuje stále stejná reakce mojí matky a kdy budou, prosimtě, ty tvoje státnice. Možná mě to tak vytáčí proto, že je to stejný už pár let. Moje odpověď se mění v létě, v zimě, v létě..., teď jsem to upgradovala na možná v září.

Otázka mojich státnic je v naší rodině velmi palčivá a to zejména proto, že můj starší bratr už stihl získat PhDr, zatimco já se už pět let plácám na bakalářským oboru. Na to, že je brácha o osm let starší a že mu cesta trvala možná deset let, jako by se zapomínalo.

Další ránu ohledně mojeho vzdělání mi matka zasadila před dvěma měsíci.
"Už to dál studovat nechci. Nebaví mě to. Letos se ještě přihlásim, ze setrvačnosti. Ale jestli mě nevezmou, půjdu přiští rok na žurnalistiku, nebo na reklamu."
"Cože? Jak nevezmou? Oni tě nevezmou? To pak nebudeš mít ani vysokou školu?"
"Jak nebudu?"
"No, jenom nějakou nástavbu!"

Takže já pět let studuju a finišuju s jazykem na vestě, abych měla nějakou nástavbu. No k čemu, žejo. Možnost nevezmou se u nás doma vůbec nepřipouští. Ty jsi šikovná, ty to zvládneš, pronáší pohřebním tónem babička a hladí mě povzbudivě po ruce. Ale co když šikovná nejsem? Co když to nezvládnu? A co když, kurva, už jednoduše nechci?

No ale jinak to byly moc hezký velikonoce. I mazanec a rybu ala beránek jsme dostali.
9. dubna 2007

16 733

Juchů! První kapitola je na světě! No dobře... ještě to chce dopilovat nějakej ten úvod a závěr a přeformulovat pár vět. Ale to nejhorší už je hotovo!

A teď totéž ještě tak dvakrát. Moje práce má totiž tři kapitoly.
No... s chutí do toho a půl je hotovo.
6. dubna 2007

Kam se ten svět reklamy řítí...

Reklamu na fidorku, kde malá slečna uhodí panenkou do auta, raději zakázali, bay neublížila útlocitné dětské dušičce. Ale kde je nějaká regulace teď?

Já teda nevolám po zakázání některých reklam. Spíš by mě zajímalo, na co mysleli jejich tvůrci, když se jim toto zrodilo v hlavě, a jak jsou se svým dílkem spokojeni.

v poslední době mám výhrady ke dvěma konkrétním reklamám. První je na Hornbach při práci na prjektu záleží na jediném — na projektu a chlápek provrtá kolegovi ruku. Nic se neděje. Provrtaná ruka? Hahá, jedeme dál, záleží přeci na projektu.
Ta provrtaná ruka, díra proti světlu... no to je teda něco.
Mimochodem — všechny reklamy na Hornbach jsou tak trochu divný...

No a druhá? Rybička hospající vesela do záchoda, pak hurá, vzhůru do kanalizace... Vždyť ten wc sajrajt má přeci super vůni oceánu! A proto rybička s nadšením páchá harakiri.

Co to jako má bejt?

Od rána

pořád cítím uzenou rybu.
Někde jsem četla, že když člověk pořád cítí nasládlou mandlovou vůni, je to příznak nádoru kdesi na určitém místě v mozku.
Kde mám nádor já?

Druhá možnost je, že to venku sežral nějakej pes a teď to tu kolem sebe šíří...
4. dubna 2007

Ty bláho

po letech jsem zase zapla rádio a poslouchám Evropu2 — písničky na přání.
Zjišťuju, že úchyláci, co milujou slova jako mocinky, těhulka a gratulka, vymysleli ještě další skvost.
Láskuju tě.

Kam ten svět spěje... Kam se to ty super lidičky, ty všichni borci a borky řítěj?
3. dubna 2007

Jsem vemínko

Jo, je to tak. =M= mi to řiká minimálně jednou denně a skutečně to nemá nic společnýho s mými prsy. Vemínko je totiž něco jako trdlo. Tele. Blbec. Idiot. A tak všelijak podobně. Trouba...

Vzhledem k tomu, že Pedinka začala opět mírně plešatět, objednala jsem nás minulý týden k paní doktorce. Na půl dvanáctou!
"jó, mně je jedno, řekněte si, kdy se vám to nejlíp hodí. Mám tu jen na jedenáctou jednoho pána." ...

Přišla jsem do čekárny v 11.23 a bylo tam šest psích pacientů a asi tak třikrát tolik lidí + jeden králíček. Ani mě to neznervóznělo, protože já jsem přece objednaná, žejo.
S každou minutou atmosféra v čekárně houstla, z čehož se dalo vytušit, že lidé zde čekají již skutečně velmi ldouho. Je totiž zvykem paní doktorky si s každým majitelem povyprávět. Mně to nevadí. Dodává mi to pocit výjimečnosti, exkluzivity, že. Ohromuje mě, jak si pamatuje, co jsem si kdy řekly, a prostě mám pocit, že to k tomu patří. Ovšem proto se objednávám. Abych nemusela tvrdnout sto let v čekárně.
Čím déle byl pacient uvnitř, tím více ujišťovala paní s králíčkem malou dcerku, že už za chvíli skutečně půjdou. Já jsem se trochu poťouchle usmívala, protože jsem věděla, že další na řadě jsem já.

Otevřely se dveře a než jsem stihal posbírat tašku a Peďu z lavice, tak králíčková vplula dovnitř a bylo.
Čekala jsem dalších asi dvacet minut. Byla jsem si naprosto jistá, že paní doktorka zavolá mé jméno, já se omluvně usměju na čekající a bude to.
Nikoli. Nezavolala mě ani po tom, ani pak a pak taky ne.
Čekala jsem přes hodinu.

Mám tendenci svalovat vinu na druhé. Takže to je samozřejmě vina doktorky. Měla mě zavolat. Měla mít někde na dveřích napsáno, že objednané pacienty bere v danou hodinu. Pak bych tam neseděla jako tydýt takovou dobu.

Skutečnost je ale taková, že jsem vemínko. Hovado. Blbec. Idiot. Nejsem asertivní. Nedokázala jsem se prostě zvednout a těm lidem, který se trumfovali tím, kdo už tam čeká dýl, říct, že skutečně nechci nikoho předběhnout, ale že jsem objednaná na 11.30, a jdu dovnitř.
Nedokázala.
A co by mi mohli říct? Nic. Byli by nasraný. Ale to by mě štvát nemuselo, jelikož už je stejně nikdy v životě neuvidim.
Jasně, je blbý, že oni čekaj hodinu a já přijdu poslední a jdu první na řadu. Ale aspoň by je to naučilo se taky objednávat.
No... ale svět nebude lepší. Oni se nenaučí se objednávat. Já jsem totiž vemínko, a tak jsem držela hubu a seděla a doufala, že mě epředběhne někdo, kdo je objednanej.
2. dubna 2007

Národní knihovna podruhé

Tak jsme v sobotu byli v Klementinu na výstavě všech návrhů budoucí NK. Bylo to krásné a bylo toho dost. Pár dalších zajímavých návrhů by se tam ještě našlo. Několikrát se opakovalo téma knih, ať už to byla kniha jedna, nebo celá police, kniha zavřená i otevřená. Z nich se mi minimálně jeden návrh skutečně líbil. Jinak ovšem... ta finální osmička je fakt to nejlepší, co mohla porota vybrat.

Ačkoli chobotnička neni mým favoritem, musim říct, že po víkendu už jsem s ní smířenější. Skoro mi až dneska ráno bylo líto, že jí snad ani nepostaví, protože prej byla podaná žaloba ohledně porušení podmínek nebo co.

Nelíbí se mi pořád. To se nezměnilo. Ale řikám "jen ať stojí". Třeba je to skutečně klenot. A když ne, minimálně je to zajímavý.
Uvidíme :).
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz