Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
30. června 2007
29. června 2007

Den jako korálek

Dneska to bylo fakt náročný. Ráno jsem byla s psíkama venku a Pedi na něco šlápla. A to něco byl nějakej brouček. Od tý doby odmítala šlapat na levou zadní a po chvíli odmítala i jakkoli chodit. Na tlapce nic nebylo, ale co naplat. Vzala jsem jí do ruky a za velkýho fňukání jí odnesla domů. Doma pak frflala v pelechu. Při podrobnějším ohledání jsem našla mezi prstíky žihadýlko. Chuděrka... Kromě balsamica nemáme doma žádnej ocet, takže jsem jí to ani nemohla nějak neutralizovat.
Sranda ovšem nastala odpoledne, kdy už jí nejspíš nic nebolelo, ale musela hrát. Když jsem se na ní koukala, náramně kulhala, ale když upad Merlinovi piškot, byla najednou jak čamrda a ukradla mu ho. Potvora...

Pak jsem zase utratila miliony, koupila si něco na sebe, konečně taky lak na vlasy, novou váu a hlavně — nový náušnice. Hurá :)

Večer jsem ale dostala ránu z největších...
Čtu si takhle v oblíbených rubrikách zásadní zprávy, když tu jsem narazila na tu z nejzásadnějších.
Bartoška si postavil hlavu, Hamrová přemýšlela a my nemáme zejtra kde venčit.
By se z toho jeden...
27. června 2007

Po týdnu

jsem konečně víceméně zlikvidovala pozůstatky těch dvou, řekněme tří měsíců, kdy jsem psala bakalářku, a pak se učila. Hlavně ten poslední měsíc byla pro byt dost zabíračka.
Před časem jsem řikala =M=ovi, ať ho ani nenapadne někam odjíždět v době, kdy budu mít státnice, protože to se nebudu schopná postarat ani o sebe, natož o psy. A dopadlo to přesně tak. Seděla jsem u toho od rána do večera, se psama vyběhla od rána až někdy kolem pátý, nákupy neexistovaly. Když nedošel =M=, prostě jsem nejedla. A kolikrát ani když došel. Nebyl čas. Nebylo kdy vařit, nebo něco připravovat. Ta doba se musela využít efektivněji. A když čas byl, tak nebyla chuť.

Vzhledem k odholání =M=a najmout paní na úklid, odmítal se tento čehokoli uklízecího doma účastnit. Teda nechci mu úplně křivdit. Určitě párkrát umyl nádobí, když už si neměl čim namazat chleba, nebo nebylo kde na lince postavit další upatlanej hrnek. Jo... a v sobotu v noci dokonce sám umyl a utřel a uklidil nechutnou horu toho nejhoršího. Za to mu patří dík.
Nicméně nádobí se kupí furt, bylo potřeba vytřít, vyluxovat, utřít všude ty nánosy prachu a uklidit ty kvanta lejster. A taky vyžehlit horu prádla, který nikdo nežehlil čtvrt roku (všechno jsme měli buď nevypraný, nebo nevyžehelný — děs), uklidit skříň a přestěhovat některý věci z ní do komody, kterou jsme si zvládli před třema týdný pořídit.
Každý den jsem zvládla něco. Asi by to šlo i za jeden den nepřetržitý roboty. Ale že mě uklízení nebyví, zabralo to tejden. Ale je to a možná se musim trochu omluvit evě, protože mám dobrý pocit.
Ale ne zase tak dobrý, abych se o něj nenechala připravit nějakou šikovnou slečnou nebo paní, která si bude chtít přivydělat!
Jsem zpocená jak dvéře od chlíva a na závěr uklízení se musim ještě naložit do vany.

Ale je to!

pred

po

Na stole jsou zbytky narozeninovostátnicový kytky z víkendu, další zbytky mám ještě na okně a na komodě.
A aby nedošlo k mýlce, tohle vůbec neni ukázka toho nej bordelu. Ale je fakt, že UKLIDIT (ne zastrkat do šuplíků) to všechno někam, dalo poměrně dost zabrat.
26. června 2007

Na rohu leželo deset zrmzlejch...

Včera mi psali, že prej dneska bude 18 stupňů. Tak jsem si na pochůzky po městě vzala dlouhý kalhoty a triko s dlouhým rukávem. A bylo mi akorát. Kalhoty bych možná zvládla i slabší.
Přesto jsem ale potkala tři (TŘI!!!!!) lidi v zimních kabátech!
25. června 2007

O víkendu

Jsme byli v jednom kole. V sobotu u našich, kupodivu zprávu o pozastavení studia vzali poměrně v pohodě.
Řekla jsem to při slavnostním obědě v jedné z top zatáčkovských restaurací. Máma se na to netvářila.
"Mami, já už prostě nechci dělat to, co mě nebaví."
"Já dělám to, co mě nebaví celej život!"
Argument jak stehno, že?
Ale zasáh do toho táta, prej ať si máma uvědomí, jak je taky celej život kvůli tomu nešťastná a nabručená, ať je ráda, že můžu dělat to, co chci, a nechá mě, ať se rozhoduju sama.
Páni... tohle bych od něj nečekala. Většinou prostě nad všim mávne rukou, odbyde to pár slovama, ale tohle byl úplnej proslov!
Oznámení, že nechci na promoci už tak lehký nebylo. Obešlo se to beze slov, ale výrazy obličejů stačily. Tak mě to zamrzelo, že to snad přehodnotím a přemůžu se, i když mě velký bratr v rozhodnutí podpořil.

Z alba byla máma samozhřejěm totálně hotová, ještě večer mi psala, jak nad fotkama zamačkávala slzu :). To jsem ráda...


V neděli jsme myseli, že budem dřepět na zadku a hlavně gruntovat, protoe měl přijet =M=ův brácha s manželkou. Nakonec ale přijedou až ve středu, takže jsem rozhodla, že pojedem do ZOO, a =M= rozhod, že pojedem lodí.
Žjova :)
Bylo to fajn, i když jsem zničená ještě dneska.
Fotky samozřejmě ve fotodeníčku.
A jeli jsme i lanovkou!
22. června 2007

Opět!!!

se mi zdálo, že mám dítě...
To už není normální. Poslední dobou se mi to zdá strašně často. Buď to znamená, že dítě skutečně přijde, nebo... to znamená něco jinýho.
Odborníci na sny, není to třeba nová příležitost v životě? Štěstí? Peníze?

Tentokrát jsem to dítě dokonce ani neměla s =M=. Poprosila mě kamarádka, abych se jí stala náhradní matkou...
Ten sen měl mnoho rovin a těžko se držet jedné. Furt do děje vstupovaly nové a nové okolnosti a co platilo před chvílí, už najednou bylo úplně jinak.
No ale v zásadě jsem porodila dítě a byla jsem z toho strašně překvapená. Stejně jako v posledním snu, ve kterém mě pronásledovali feťáci, ani v tomhle snu jsem to totálně nečekala a neměla jsem pro dítě nic připraveného. Protože se narodilo předčasně, muselo ještě do inkubátoru a místo zavinovačky a dětských hadříků jsem ho obalila naší velkou červenou osuškou a bylo mi trochu stydno.
Z narozen mimina jsem byla velmi překvapená a chvíli i zhnusená, ale jak jsem ho viděla, začala jsem se rozplývat a prosila sestry, jestli bych si ho mohla pochovat.
Pak jsem volala mámě, aby přinesla nějakou starou zavinovačku a dětské oblečení, abysme to nebožátko zabalili do něčeho důstojnějšího, než je červenobílý ručník.

A pak vstoupili do děje pravý rodiče. Otec dítětě vypadal jako Joseph Fiennes (nebo jak se to píše) a byl boží. Byl to herec a natáčel pohádku na pražským hradě, kterej kvůli tomu přemalovali veselejšíma barvama. Máma byla ěnjaká blondýna, kterou jsem v životě neviděla, ale byla to kamarádka. Joseph Fiennes mi neustále děkoval za to krásný dítě (byla to holčička) a kamarádka se ptala, kdy jim jí dám. Když mi došlo, že se jí budu muset vzdát, rozbrečela jsem se a ptala se, jestli si jí můžu nechat ještě jednu noc. Kamarádka řekla, že ne, že by to potom bylo jenom horší. Což jsem uznala a dítě jí předala.
Ještě za bdělého stavu jsem pak řešilo, jak miminko dostat zpátky.

Achjo...
Doufám, že to znamená nějakou pozitivní životní změnu!!!
21. června 2007

Tak už asi můžu říct, že od státnic nemůžu spát. Tedy už druhou noc. Nevim čim to je. Něco ve mně zjevně šrotuje, ale netušim co. Nebo si to třeba jen moc beru a je to tim, že jsem byla skoro tři měsíce zvyklá na jinej režim.

Achjo...
Žijete tam někdo? Nechcete si povídat?
Jsem děsně nevypovídaná...
20. června 2007

Sakra... začínám moc přemýšlet a asi to moc pletu. Shrnu radši jen hlavní myšlenky toho, co jsem tu napsala původně.

1) Hurá Bibi, tak to vidíš, že jsme tam nakoenc obě nějak doběhly!
2) Že bych konečně začínala dospívat?
3) Začínám pochybovat, že žurnalistika je dobrej nápad. Rozmluvíte mi to někdo?



Jo a ještě něco...
Mailem ze školy dorazilo toto:
Pokud se tyce promoci, bývají v rijnu, pokud nemůžete prijit, je mozne poslat za sebe zastupce.. Pozvanku k promocim a ostatni náležitosti uz budete vyrizovat se studijnim oddělením.

Chápete to? To jako, že tam někdo přijít prostě musí? Nechápu, proč bych tam za sebe měla posílat zástupce. Co je to za kokotinu? Hlavně, kdo by tam dobrovolně šel?
Jakkoli jsem povzbuzená svým státnicovým úspěchem měla nutkání změnit svoje rozhodnutí se na promoci vykašlat, tohle mě opět utvrdilo v tom, jaká je je to krávovina.
Nepůjdu tam.
Ledaže by se stalo něco zásadního.
Je to trapnost nad trapnosti. Možná nemám ústu k historii, vzdělání, či alma mater, ale přijde mi to jako totálně trapná událost, na který se nehodlám podílet. Šaráda...
Když na tom budou naši trvat, pozvu je místo toho někam do hospody, kdy před nima rozbalim diplom.
I když vim, že oni by si nejradši užili ty minutky hrdosti v aule Carolina.

Jak jsem dělala státnice

Varování: příspěvek obsahuje nabobtnalé ego! ›››
Upozornění:
Tenhle příspěvek píšu hlavně kvůli sobě. Abyc si zapsala všechno, co si pamatuju. Neni vaše povinnost ho číst, je dlouhej jak lhota. Byla jsem při těch zkouškách fakt dobrá a chci si tu ten pocit pocit z toho uchovat. Proto to píšu tak, jak to píšu. Vim, že nejsem žádná hvězda. Ale dneska jsem chvíli ten pocit měla.






Na úvod nutno říct, že štěstí, muška jenom zlatá, se ráno proměnilo v megaturbohmyz, draplo si mi na záda a drželo se jako klíště až do konce.



Včery v noci jsem ještě do jedný projížděla otázky, pak jsem si pročetla aktuality a nakonec jsem si nechala Vývoj v sovětském bloku v letech 1959-1989 — nejobávanější otázku, kterou jsem za žádnou cenu nechtěla nechávat na konec... a Pád komunismu a vývoj v mezinárodních vztazích v 90. letech, kterou jsem prostě dřív projít nestihla. Neměla jsem jí zpracovanou a události v 90. letech pro mě jsou taková změť, že jsem se do toho prostě pustit nezvládla.
Zatímco jsem usínala nad vývojem v Maďarsku po intervenci 1956, =M= mi na internetu vyhledával informace k hlavním událostem 90. let. Ty už jsem si jenom pročetla, nahlas jsem shrnula, o co hlavně šlo a zaklapla jsem všechno s tim, že víc už udělat nezvládnu. Bylo něco po jedné hodině a já jsem šla spát.

Zoufale jsem se snažila na nic nemyslet, protože bylo mým zvykem si před spaním v hlavě projíždět, co jsem se za ten den naučila. Často jsem zjistila, že i toho v hlavě moc nezůstalo, a to jsem nechtěla dopustit, aby se mi to stalo právě včera. Taky jsem tak nějak prostě věřila tomu, že teď to v tý hlavě všechno je, a pokud v tom nebudu moc hrabat, tak se to hezky do rána uloží všechno na svoje místo.

Od čtyř jsem se jen převalovala. Bojovala jsem s pocitem, že musím vstát a jít si ještě něco pročítat. Opakovala jsem si, že o už nemá smysl. Udělala jsem, co jsem mohla, a teĎ už je to v rukou osudu.
Před osmou jsem se šla osprchovat, umýt si vlasy, vyfénovat, odchlupit se a namalovat.
No a pak jsem ještě sedla k počítači a projížděla aktuální dění a snažila se projít ještě loňský aktuality, ve kterejch jsem si nebyla vůbec jistá.

=M= vzal psy a když se vrátili, bylo najednou čtvrt na deset a čas vyrazit. Nervózní jsem byla. Ale pořád jsem si opakovala, že teď už je to jedno, teď už s tím nic neudělám. Cestou jsem ještě =M=ovi předestírala plán, jak když si vytáhnu něco, o čem nebudu tušit, odsedím si svých 45min na potítku, a pak to prostě narovinu řeknu.
"Já se moc omlouvám, ale já vám k téhle otázce skutečně neumím nic říct. Radši přijdu v září."

Nějak jsem dojela do Jinonic metrem, nějak jsem došla až k učebně 2081. Díky strašně moc =M=ovi, že šel se mnou. I když jsem s ním celou dobu skoro nepromluvila slovo a on tam chudák skoro dvě hodiny čekal, až budu hotová (ani neměl nic na čtení, fakt nevim, jak to zvlád), bylo pro mě strašnou oporou, že jsem věděla, že tam je.

Když z učebny vyšla hezká sympatická blondýnka, usmívala jsem se na ní a už se chtěla ptát "tak jaký to je? jsou v pohodě?" zamířila na záchod a mně došlo, že studentka to nebude. Byla to slečna z komise :D.
Pak vyšel předseda.
"co tu tak sedíte jako oukropeček? Jdete k nám?"
"Nó, já jsem ta vaše poslední..."
"Klidně si pojďte sednout dovnitř..." usmál se na mě.
"Já radši zůstanu tady, díky." sklopila jsem oči ke specializačním otázkám, které jsem navzdory svým přesvědčením (a samozřejmě zbytečně) začala pročítat.

Než jsem stihla projít poslední, zavolali mě dovnitř. Pohled na =M=a a vzhůru. Hlavně si nepřipouštět pochybnosti. Dokud si nevytáhnu otázky, není nic rozhodnuto!

Otázky mi dal vytáhnout sympatický duch Karel Svoboda. Specializace:
15. Česko-německé a česko-rakouské vztahy v minulosti i současnosti
Super! Uvidíme, jestli to dám, ale Rakousko-Uhersko do roku 1918 by bylo každopádně horší.
Všeobecné:
14. Poválečné uspořádání a německá otázka

:-oooo
Wow! Není možná! To snad není pravda! Hurá!!!
Svoboda se troch zmátl. "Ehm... vybrali jsem opravdu všeobecnou? Jsou to moderní ějiny?"
"Jsou." ujistila jsem ho. "Nějak se to sešlo, že?" usmála jsem se.
Podle jeho slov už bylo dost Německa a co prý řikám na téma k poslední části zkoušky Rusko-americké vztahy.
Radary! blesklo mi hlavou a asi jsem se začala usmívat jako idiot. V tu chvíli mi totiž došlo, že hodnoty pravděpodobnosti zvládnutí zkoušky, začínají nabývat kladných hodnot (rozuměj 3+).


Zádrhel přišel poměrně záhy. Vzhledem k tomu, že jsem celou dobu přípravy na zkoušky byla v časové tísni, všeobecný okruh č. 14 jsem si prostě neprošla, protože jsem si myslela, že ho jednoduše znám. Psala jsem přeci bakalářku, kvůli který jsem Postupimskou dohodu několikrát četla česky i anglicky, jednou dokonce německy. Já přece vím, o čem ten dokument je!
A tak jsem tam seděla a zjišťovala, že nejenže nevim, jak postupimská dohoda upravuje vztahy s ostatními státy, ale že si dokonce nejsem schopná vybavit ani detaily např. ohledně reparací Německa, který jsou nejen podstatný, ael dokonce s nima operuju v bakuli. Ano... každý ze svý zóny, 15% ze západu do svazu výměnou za zem. produkty, jo jo jo... ale sakra co dál? V práci toho mám mnohem víc...
Najednou na mě padla panika, že na tomhle mě dostanou. To, co by jinýmu v pohodě stačilo na bezproblémovou odpověď, bude u mě málo, protože já o tom psala práci a oni budou chtít vědět víc. Nakonec zjistěj, že už ani pořádně nevim, co jsem před měsícem dostala.

Mezinárodní vztahy jsem v pohodě dala, USA/RUS taky, to jsem si napsala jenom pár poznámek na okraj papíru, protože o těch radarech vim skutečně skoro všechno včetně konkrétních rozhodnutí příslušného podvýboru senátu. Trochu mě zamrazilo při pomyšlení, že bych chtěli znát třeba Putinovu politiku vůči USA, ale snažila jsem si to nepřipouštět.

Slečna přede mnou byla dozkoušena a přišel moment, kterej teda nechápu. Poslali nás obě za dveře, aby se mohli poradit o známkách. Tam je někdy i dost dalších studentů, kterých se můžete zeptat na to, co sami netušíte.
Jo. Zeptala jsem se. No a co.
Co mám sakra říct o vztazích USA a Ruska kromě radarů?
Radary! odpověděli všichni sborově.
No jo... ale kromě radarů!
Po chvilce zamyšlení jedna slečna navrhla Kosovo.
Jo! Ahtisaariho plán! Můj oblíbený! Díky. Dál už nikdo nic nevěděl, a tak jsem se zeptala, co Postupimská dohoda a jiné státy než Německo. Víte o tom něco?
Polská otázka. — Mám, to přece souvisí s Německem.
Rakousko rozdělený do zón. — Vim, tam je to přece analogickej problém. Dokonce jsem měla poznamenán i mírný sovětsko-spojenecký střet v roce 45 a roli Karla Rennera.
Co dál?
Nic... nevěděli.
Achjo...

Já se ti podívám do papírů, já to tady mám, navrhovala jedna slečna iniciativně a šahala do tašky.
TO radši ne, zarazila jsem jí. Co když někdo vyjde a uvidí to... to si nelajsnu. Nějak to tam prostě dám.


Slečna předemnou to dala za 3, 2, 2, 1. Šťastná to žena... má to za sebou. Kéž by se mi to taky povedlo...
A šla jsem na to. První — obhajoba. Začíná stručnou prezentací práce. Proč tohle téma, proč tohle členění, co vývody...
Tohle jsem si nepřipravila. Ale věřila jsem si. Proč tohle téma?
=M= mi pak řek, že jsem šplhoun šplhounská. Ale já řekla pravdu! A i kdyby... kdo by mi moh vyčítat snahu zachránit si kůži v takovouhle chvíli.
"Musím říct, že jedním z impulsů pro mě byly i přednášky tady pana Mlsny, které mě upozornily i na významnou roli hospodářství v německých dějinách." Jo... skutečně jsem mluvila takhle. Jako akademická kniha. Nevim, kde se to ve mně vzalo.
Mlsna, považovaný předchozími státnicovači za "tu rejpavou lišku ryšavou" kýval hlavou a usmíval se na mě.
Pamatuje si mě! Aby ne... chodila jsem k němu dvakrát. Když si mě z loňska pamatoval, řekla jsem na rovinu, že mě jeho přednášky tak bavily, že jsem se rozhodal chodit ještě jednou. A teď sklízím plody... :).
Zatímco do slečny přede mnou neskutečně ryl, musím říct, že mně se celou dobu vyptával v rámci mezí. Nic, co by mi přišlo nějak extra záludný. Pohoda.

Po představení práce přišly na řadu první otázky. Věděla jsem. Hurá! Dokonce jsem to byla i schpná rozumně rozvést. Jenom — a zabte mě za to... jsem netušila, jaký odvětví něm. průmyslu je dneska zásadní. Slečna Tomalová z komise na mě dělala oči a naznačovala, jestli se ubírám správným směrem nebo ne. Ne. Třetí odpověď a furt vedle. Mlsna se pobaveně usmíval.
"No tak... zamyslete se přece..."
Slečna Tomalová se zaklonila, aby na ní zbytek komise neviděla a naznačila, že drží volant v ruce.
Panebože!!! Jsem to ale... Ovládla jsem se, abych se neplácla do čela a naprosto uvědoměle jsem ze sebe vypustila:
"Automobilový průmysl."
"No tak vidíte, že to víte," pokýval hlavou Mlsna a Tomalová naznačila prstem jedničku.
Zlatá to žena...
Co výtky konzultanta a oponenta? Zepta se předseda komise, který si začal zaujatě listovat mojí prací po té, co jsem řekla o využívání primárních pramenů univerzity Wisconsin-Madison.
"Mohl bych se taky podívat?" zeptal se duch Svoboda, když jsem zasvěceně vyprávěla o praktických problémech, se kterými se okupační správa potýkala a co jsem zmínila svoji korunní tezi, kterou jsem nedokázala propašovat do závěru.
A tak si listovali a koukali a pak jsem si popovídali o wisconsinské univerzitě, kterou jsem s Caldou svorně pochválili.

Tak dál — moderní dějiny.
"Tak co máte za téma?" zeptal se Calda.
"No," zasmála jsem se, "Poválečné uspořádání a německou otázku."
"a komise se smála taky. Myslela jsem, že proto, že o tom se tu valstně celou dobu bavíme, ale prej proto, že se na tohle téma už dneska s někým dostali a že to teda už slyšeli.
Aha.
No to nevadí, tak začněte.
Tak já začnu třeba s tou německou otázkou. Nechtěla jsem začít s tou postupimí, se kterou jsem si nebyla úplně jistá. Chtěla jsem co nejdýl působit, že jsem fakt naučená.
Opět mě zachránila Tomalová, i kydž tentokrát ne cíleně.
"Já bych tedy navrhovala otázku zúžit..."
Nejdřív jsem koukala jak na zjevení. Zúžit až po přípravě? Sakra!!!
"Co vztáhnonut tu německou otázku směrem k evropské integraci?"
Ostatní souhlasili a já věděla, že tohle dám s přehledem.
Pokrčila jsem rameny, odsunula připravené poznámky, opřela se v židli, dokonce jsem se chvíli i točila (byla otáčecí) a spustila.
Jak jistě víte, měla jsem v únoru sérii přednášek na zatáčkovském gymplu. Právě o evropské integraci. A předtím jsem četla skvělé Skryté dějiny evropské integrace, kde se všemi fakty operují právě ve vztahu k Německu.
Mluvila jsem a mluvila a mluvila, oni jen kývali, někdy dokonce uznale. Viděla jsem, jak Mlsna čeká, jestli uvedu správné argumenty a já se vždycky trefila. Jen hluboce kýval a krčil roztomile bradu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je mám tak trochu v kapse. myslí si, že jsem ta uvědomělá studentka, která studuje se zápalem. ta, jakou mají profesoři často rádi, protože je pro ně diskuzním partnerem. Od té chvíle jsem si tu zkoušku užívala.
"A co jiná oblast, která byla z hlediska uhlí důležitá?"
"Myslíte Sársko?" A popsala jsem všechno, co mi bylo líto, že jsem už nezvládla nacpat do bakule. S přehledem.
"A co jiné integrační proudy, kterých se SRN účastnila?"
"Myslíte ty formy integrace ležící mimo hlavní proud, který směřoval ke vzniku EU?"
Jasně. NATO, koordinovaný vstup s NDR do OSN. Letopočty? No problem.
Jízda!

Tak jdem na aktuality. Rovnou jsem jim řekla, o čem hodlám mluvit.
"Vzhledem k tomu, že poslední dobou hýbou vztahy mezi Amerikou a Ruskem hlavně dva problémy, chtěla bych se věnovat jim. Jde o radarovou a protiraketovou základnu v Evropě a o problém Kosova."
"Jistě, jsou to koneckonců aktuality, že..." kýval hlavou duch Svoboda a koukal jestli ostatní mají námitky.
Bez námitek.

Takže radary. Juchů!!! Při popisování senátního podvýboru jsem koukala na Caldu, který jen koukal. Určitě to věděl taky, o tom nepochybuju. Ale určitě jsem na něj udělala dojem, že to vím taky.
Pak detaily Ahtisaariho plánu o Kosovu, podmínky Ruska, aby plán nevetovalo, pak zpátky k radarům.
Jaký je váš názor na tu situaci mezi USA a Ruskem?
Řekla jsem pravdu. Že kauzu podrobně sleduju ˇže jsem to vysledovala za jeden večer, kdy jsem u toho seděla do pěti do rána, jsem samozřejmě zamlčela, a že tomu vlastně nerozumim. Že kancléř Schwarzenberg minulý týden prohlásil to a to, ale že já nevím, jestli se k tomu dá stavět takovým způsobem. Že nevím, proč, pokud je cíl základen takový, jak USA deklarují, Státy nepozvou Rusko ke spolupráci. Calda se Svobodou pokývali hlavami a začali spolu diskutovat, já přikyvovala a řikala slova jako "ano", "přesně tak", "nad tím jem také uvažovala". A bylo.
Dál nikdo nic neměl.
Odešla jsem a kajícně se koukala na =M=a.
"Tak co?"
"Mně je to hrozně blbý, ale já myslim, že budu mít samý jedničky..."
Ani nevim, co n to řek, protože už mě volali zpátky a oznámili mi to, co jsem tušila.

Panebože... já to dokázala! Já to skutečně mám za sebou! Hurááááá!

"Dál jdete zřejmě na NRS, že?" zeptal se Calda.
"Ne. Já dál nejdu nikam. Chci si dát rok času, a pak nejspíš na mediální studia, teda vlastně na žurnalistiku. Nebo, když doženu němčinu, tak na NRS".
"Žurnalistika?" vykřikl Calda
"To byste ale udělala chybu! Pojďte k nám! Zrovna včera jsem četl ekonomist. Shánějí nové redaktory a výslovně píšou, že studenty žurnalistiky neberou. Mají zájem o odborníky na politologii, mezinárodní vztahy, historiky..."
Pak mi chvíli nastiňoval výhody studia na našem ústavě a líčil to jako ráj, až jsem mu skoro uvěřila. Po chvíli se k němu přidal i Mlsna, že by mě prý na NRS rád viděl.
Fíha :-o.
Řekla jsem jim teda, že roli hraje i obtížnost. Že nevím, jestli chci znovu procházet martýriem u nás, že si myslim ,že na žurně to bude mnohem víc v pohodě.
"To nejspíš bude víc v pohodě. Ale jen jestli vám to bude stačit..." podotkl Calda.

Tak o to strach nemám. Jsem strašně ráda, že jsem na ně takhle zapůsobila. Ale ve skutečnosti to tak není. Nejsem superstudent. Jen jsem měla megasupernejvětší štěstí na celým světě a povedlo se mi ohromit jednu komisi. To je celý. Jednou to štěstí mít přestanu.
Ale teď se to povedlo!!!
Byla to superjízda.
Vaše bc. Jane :D

To be continued...
19. června 2007

Dopadlo to přesně tak, jak jsem řikala

v tomhle zápisku.

Předseda komise: "Tak jsme se po poradě rozhodli, že vám z obhajoby dáme tu lepší z navrhovaných známek, tedy výbornou, a ze všech ostatních částí státní zkoušky taky tak. Gratuluju!"


Uáááááááááá

Podrobnější (a to asi tak, že velmi, neboť přetékám dojmy) zpráva z bojiště bude následovat, až se vyspim. Jsem děsně zničená!
18. června 2007

SS

Modlila jsem se, aby se mi zdálo, jaký si vytáhnu otázky, a zatim to byl Strašnej Sen o tom, kterak se mi narodilo dítě, aniž bych tušila, že jsem těhotná, nemám k němu vztah, neumim a nechci ho kojit a do toho mě pronásledujou dva feťáci, který u mě viděli hrst drobnejch.
Děs, fakt že jo. Celou první půlku snu jsem šla nakupovat do Delvity, abych tomu dítěti něco koupila. Chtěla jsem se jít probírat dětskejma věcma, protože jsem doufala, že mě zachvátí miminkovský nadšení, a místo toho se mi všechny zdály příšerně nevkusný a odmítala jsem to pořídit vlastnímu dítěti. Celou druhou půlku mě pak honily ty individua, kterejm jsem vysvětlovala, že mám doma dvoudenní dítě.
Pravdou je, že v tom snu jezdily tramvaje. Jenže já si za boha nemůžu vzpomenout na čísla!!! Řekla bych 5, 6, 9, 14, 22... ale to už je trochu moc na státnicový otázky, ne? Notabene ot. 22 ani nemáme...

No.
Včera v noci jsem opět propadala zoufalství, bylo mi z toho zle a slzy na okrajíčku. =M= slíbil, že půjde na státnice se mnou. Aspoň nějaká úleva. Chtěla jsem ho o to poprosit, ale neměla jsem odvahu.
TeĎ už vidim, že si ani nestihnu všechno zopakovat, protože nemám zopakováno ještě 13+12 otázek a důkladné zopakování trvá tak hodinu. A to nepočítám aktuality...

Musím si pořád opakovat, že co se dá dělat, už je to jedno, nějak to dopadne. Hlavně žádnej stres, stejně už tim nic nepořešim. Ale moje stavy, kdy si chvíli myslim, že je to totálně v prdeli, a chvíli, že to přece vyjít MUSÍ, se střídaj s takovou rychlostí, že si připadám zralá pro blázinec.

Řikám si — no co, co se může stát horšího, než že půjdu v září znova? A pak to začne hlodat — co když to neudělám ani v září? Učila jsem se dost, zvládnu se učit do září ještě víc? Navíc od července začíná práce...
A hlavně — co těch spousta lidí, co si pořád myslej, že "ty to přece zvládneš, jsi šikovná holka"? A co ty, co si naopak myslej, že jsem totální hovado a já jim to teď jenom potvrdim?

Ser na lidi, ozývá se ve mně pokaždý.
Ale já nechci bejt TA, co to nezvládla. Příští rok se budou studenti utěšovat — "hele, buď v klidu, loni to nezvládnul jenom jeden člověk" a ten jeden mám bejt já?
Andělíčku, můj strážníčku... kua! Zařiďte to tam nahoře nějak, aby se mě ta komise komisovatá ptala jen na to, co vim!!!!!
16. června 2007

Aktuality 2005, 2006, 2007

Projela jsem aktuality za letošní rok a sestavila si seznam toho hlavního. Možná mi něco uniklo, a tak prosím znalce mezinárodní situace v euroatlatickém regionu, aby mi kdyžtak pomohli seznam doplnit. Tisíceré díky!

1) Válka v Iráku
2) Válka v Afghanistánu
3) Víza do USA pro Evropany a dodatečná víza pro ilegální imigranty
4) Raketové základny USA v Evropě
5) Francouzské prezidentské volby
6) Francouzské parlamentní volby
7) Odstoupení prezidenta Světové banky
8) Turecké prezidentské volby
9) Odstoupení Ehuda Olmerta
10) Ahtisaariho plán
11) Izraelsko arabský konflikt
12) Nový volební zákon v Rakosku
13) Summit G8
14) Otrávení agenta Litviněnka
15) Aféra kolem odposlechů v USA
16) Jaderný program Íránu
17) Blair a obvinění z korpuce
18) Volby v Británii a odstoupení Blaira
19) Politická krize na Ukrajině
20) Parlamentní volby v Srbsku



AKT:
A taky prosím prosím o pomoc při sestavování seznamu aktualit v období +/- květen 2005 — prosinec 2006. Zatím jen něco, co lovím v hlavě (takže je to dost neuspořádaný...)

2005

1) Nizozemská stopka Euroústavě
2) Francouzská stopka Euroústavě
3) Euroústava jako taková
4) Předčasné parlamentní volby v Německu [září]
5) Parlamentní volby v Británii (první socialista potřetí premiérem)
6) Zahájní přístupových rozhovorů EU vs. Turecko a Chorvatsko
=> Turecko do EU ano/ne [říjen?]
7) Aféra Libby a propad popularity Bushe
8) Ukrajina — Juščenko a rozpad oranžové koalice
9) Parlamentní volby v Dánsku
10) Zabití libanonského premiéra Harírího (rezoluce OSN o stíhání vrahů a zřízení tribunálu — 2007!)
11) Kjótský protokol (oživení jednání za německého předsednictví)
12) Prevention of Terrorism Act 2005
13) Přistoupení Švýcarska k Schengenu
14) IRA skládá zbraně (boje od roku 1969) [září/říjen]
15) Parlamentní volby v Norsku
16) Summit OSN v NY => reforma OSN! [září]
17) Parlamentní volby v Polsku [září]




2006

1) Volby v Palestině
2) Parlamentní volby v Maďarsku
3) Prezidentské volby v Maďarsku
4) Energetická krize RUS/UKR
5) Demonstrace proti CPE ve Francii
6) Aféra kolem karikatur Mohammeda
7) Parlamentní volby v Itálii (Prodi)
8) Nový stát — Černá Hora
9) Olmert premiérem, Šaron v komatu [leden]
10) Prezidentské volby v Bělorusku (opět Lukašenko)
11) Volby do Kongresu — USA
12) Saddám??
15. června 2007

Dneska se mi zdálo,

že dělám přijímačky na ES. Bylo to v učebně nějaký moc hezký univerzity (Karlovka to teda nebyla, ani jiná česká, byl to nádhernej kampus, kde měli místo bufetu bar s rychlým zdravým občerstvením jehož součástí byla i malá prodejna vybraných druhů sýrů!).
Přišla jsem pozdě a vysmátá, protože jsem věděla, že tam vlastně ani nechci jít. Na zkoušky dohlížela naše němčinářka, která byla hubenější než kdy jindy a měla divně obarvený vlasy.
Požádala jsem jí o zadání eseje, která je taky součástí přijímaček. Dala mi do ruky tři tenký knížky poezie a řekla, že je mám rozebrat v jazyce podle národnosti autora.
Smála jsem se, protože tam byl nějakej Španěl. "Ale já španělsky neumim," ona řekla, že to nevadí, mám psát v češtině, že se to aspoň bude líp opravovat.
Rozbor podle většiny píšících studentů znamenal napsání pár řádků textu a němčinářka mi to potvrdila. Prej max. 5 řádků. Začala jsem se smát, že to snad nemyslej vážně, co je to za eseje?
Pak jsem dostala test a ptali se tam na naprostý blbosti. Škrtala jsem jednu odpověď za druhou a usmívala se, zatímco ostatní drželi hlavu v dlaních a netušili.
Pak přišla nějaká ženština, kterou neznám, že prej její skupina už skončila. A němčinářka si na mě stěžovala, že jsem nějak podezřele v pohodě a to jsem navíc přišla pozdě a eseje píšu v češtině. Kroutily tam nademnou hlavou a já jsem se usmála a řekla, že je přeci snad lepší, když to beru s nadhledem a ne tak osudově. Že se nezbláznim, když mě nevezmou. A že jsem stejně nebyla na ústním kole (v tom snu bylo ústní před písemkama).
Pak jsem vstala, odevzdala jim to a šla si koupit sýry do školního baru a cestou jsem narazila na knihovnu se studovnou, kde bylyregála tak vysoký, že k nim lidi lezli po žebříkách. Uprostřed velký transferový haly přes kterou se chodilo do knihovny, šaten a baru, bylo v dlažbě (byla to normální chodníková dlažba — ty malý kamenný kostky) velký kruhový cosi s průměrem tak dva metry, co mi připomínalo nějakej keltskej symbol.

Tak co to znamená? Sny ukazujou většinou přesnej opak skutečnosti. Takže v naší škole nikdy nebude sýrovej butik ani obří knihovna a já na státnicích nebudu tušit co po mně chtěj a budu jako uzlíček nervů? :)

Kéž by se mi to povedlo taky tak.
Bez toho smutného konce samozřejmě.
Po barvitém popisu porodu od sýkorky vkládám stále více nadějí do umělé dělohy...


A propos — musím si dát předsevzetí snížit počet let v odpovědi na otázku — kdy budeš mít děti.
Už pět let řikám, že nejdřív za deset let. Nj... ale to už mi bude 34...
14. června 2007

Šikovná holka

Už se to chýlí. Ještě se párkrát vyspim a bude to. Odpočítávání skoro jako do odjezdu do školy v přírodě, nebo než jsem šla poprvé do školy.

Dneska jsem měla menší krizi. Musim si dát předsevzetí — nekonzultovat záležitosti mojich státnic se starším bratrem. Nikdy bych mu to nepřiznala, ale moje státnice jsou nejspíš skutečně jen jakobystátnice oproti těm jeho. I když to, že je historie mnohem náročnější než mezinárodní teritoriální studia, jsem nikdy nezpochybňovala. Za všechno můžou zkurvený pojebaný národní hnutí.
Ano. přesně takhle jsem to dneska řikala =M=ovi. Zatímco do dnešního odpoledního telefonátu jsem měla radost, jak se mi čtyři otázky v určitých rysech krásně shodují a doplňují, bratr mi sdělil fatální informaci. Národní hnutí nekončí v kadém případě revolucí. Někdy o ní ani neusiluje. A revoluce je až jeho vyvrcholením. Co vývoj?
Kua... Další z milionu naprosto logických záleitostí, které si v posledních dvou měsících nejsem schopná uvědomovat. Je to zajímavý. Ačkoli navenek jsem v pohodě, i mám sama ze sebe ten pocit, vevnitř se to asi pěkně mele. Někdy mě až překvapí, když zjistím další svůj výpadek. Tenhle nebyl ani zdaleka tak fatální. Organismus se prostě přepíná )hlavně po psychické stránce) a reaguje na to takto.

"Hlavně nezačínej s ruským národním hnutím, pokud se tě na to ami nezeptaj. To by hned začali, jaktože tam nebyly politický strany, co to byla Narodnaja volja a budeš v pytli!" udílel mi cenné rady.
V těch radách jsem se natolik ztratila, že mi bylo do pláče. Proboha, to se nikdy nezvládnu naučit! I kdybych začala už nevim kdy, tak toho je tolik, že to ta moje hlava prostě nepojme! Bylo mi zle i po dvou kafích a probdělé noci (do tří Napoleon, od tří sex).
Najednou bylo všechno jasný jako facka. Vytáhnu si trojku (národní hnutí) a půjdu se klouzat.

Dřív než jsem stihla propadnout panice, zagooglila jsem a našla shrnující článek M. Hrocha, uznávaného odborníka na národní hnutí. Shrnul perfektně nejen klasifikaci hnutí a jejich fáze, ale i pár hnutí v Evropě. Hned byl svět veselejší.


Ano. Jsem o poznání víc ve stresu než před měsícem. Včera na mě sedla ta nálada, která na jednu stranu člověka sráží, na druhou ho dokáže vyburcovat. Mám toho před sebou ještě kvanta a zbývají už jen čtyři dny. A dnešní noc samozřejmě. Doufám, že to dopadne dobře. Jsem v tomhle trochu dítko štěstěny. U maturity jsem taky zdaleka neuměla všechno a zdaleka ne perfektně. Ale měla jesm z pekla štěstí na otázky a najednou byly moje předmaturitní strachy a stresy všem pro smích, protože jsem odcházela s jednou dvojkou.
Jak těm lidem vysvětlit, že to byla prostě náhoda?

A situace se opakuje.
Nejsem vzorný student. Ani zdaleka ne. Jsem flink, který všechno odbyde jen do té míry, aby nějak prošel. Mám ale štěstí, a tak je trojek v mojem indexu jen poskrovnu a to jen z takových předmětů, na kterých vylítla valná část mojich spolustudovníků. Až na dva předměty — opět z největších postrachů — jsem prošla všemi zkouškami a zápočty na první pokus. Jak ale vysvětlit ostatním, že to neznamená, že jsem tak dobrá. Jen mám prostě štěstí.
U státnic to bude totéž. Neumím zdaleka všechno a to, co umím, není ani zdaleka perfektní. Moje znalosti jsou povrchní. Stačí zalovit, položit pár doplňujících otázek a utopím se. Dějiny Rakouska a Německa se mi navzájem prolínají, názvy zákonů splývají, kancléř jako kancléř...
Kolem sebe ale slyšim "jsi šikovná holka", "ty to přece zvládneš". Všichni si myslí, že se stresuju jenom proto, že to k tomu přeci patří. Snad nikdo nechápe, že k tomu mám skutečný důvod. Pořád ještě neumím některé otázky — nestihla jsem je ještě projít. Ty, co už mám umět, zapomínám. Nedokážu ani vyjmenovat fáze demografické revoluce. Nepamatuju si zhola nic o sociálním hnutí vyjma toho, že sociální demokracie v Německu či Rakousku asi stokrát změnila název.
Při mém štěstí si, doufám!!!, vytáhnu nacistickou politiku životního prostoru a antisemitismus a soupeření supervelmocí v letech 1959-1989, v aktualitách se mě zeptají na propad labouristů a odstoupení Blaira, já odejdu s úsměvem na tváři a jedničkou, dvojkou v kapse.
Babička mi bude třít ruku a s rozsvícenýma očima bude řikat, že věděla, že to zvládnu, brácha řekne, že to nic nebylo, a máma neřekne nic. Ta jinou možnost, než že to dopadne výborně, ani nepřipouští.
Já budu š'tastná, ale vevnitř budu skřípat zubama.
Moc dobře totiž vim, že to může dopadnout úplně jinak. Můžu si vytáhnout národní hnutí, Rakousko-Uhersko, a v aktualitách se mě zeptaj na něco, o čem ani netušim, že se stalo.
Ádié. Podrbu se na hlavě a na konci srpna napíšu opět tenhle spot.
12. června 2007

Přituhuje (aktualizováno podruhé)

Právě mi vovali ze školy, že dorazil první posudek na mojí práci — od oponentky.
Jejejejejej... to jsem na to zvědavá...

Jako na potvoru mi opět nejde mail! Je to záhada. Ještě před hodinou mi na něj ze školy cosi dorazilo a teď mi volala paní ze sekretariátu, že jí to ke mně nejde odeslat...
Komplikace, komplikace...
Dostala nový mail a mně teď nezbývá, než čekat.
Jsem nervózní jak... no ani nevim co! Už to vidim, jak se budu bát to otevřít. Co za hrůzy mi tam proboha mohla paní oponentka napsat?
Kéž byla hodná... prosííííííím.



AKT:
Ejchuchů!!!!!
Než jsem to začala číst, radši jsem hned zabrousila na konec, abych se dozvěděla hodnocení a mohla se soustředit na vlastní obsah poudku.

Předloženou bakalářskou práci hodnotím stupněm velmi dobře, při zdařilé obhajobě stupněm výborně.

Ruku na srdce, dvojka mi stačí. Tím spíš, že některé věci, které oponentka zmiňuje jsem neopomněla schválně, ale jednoduše jsem o nich nevěděla. Z toho dvě jsou podle mě zásadní.
Jiné záležitosti myslím, že v pohodě obhájím, ale to, proč jsem nenapsala nic o ahlenském programu CDU a o roli Brém v hosp. obnově... mno... to budu muset ještě nějak vymyslet.
Ale musím dodat, že na tohle mě mohl upozornit konzultant. Ale připomínku tohohle typu jsem od něj nedostala ani jedinou. Faktem zůstává, že kdybych důkladnějc četla Abelshausera, nejspíš bych tam na ten program narazila.


Nakonec to dopadlo, jak jsem chtěla. Aspoň se máme u tý obhajoby o čem bavit a nepřejdeme rovnou ke zkoušení.
Hurááááááá!

Jdu zavolat =M=ovi a mámě.

AKT2:

Dorazil i posudek od konzultanta. Ten je teda o poznání přísnější. Mrzí mě ale, že některé věci už mi mohl říct dřív. Některé mi naopak řekl, já žila v domnění, že jsem je opravila, ale nikoli.
Zajímavý je, že zatímco on mi něco vytýká jako neorganicky začleněné, oponentce se to naopak líbilo :). Navíc se oponentka s konzultantem neshodují ani v jediné výtce. Ona mi tam našla víceméně jen faktické záležitosti, on zas vytýká jen věci formálního charakteru. Tvrdí, že je něco nejasné, že čtenář nepochopí... vida, oponentka chápe a jasné jí to bylo. Třeba se mě zastane :).
Mno... Bude to zajímavé.
Navrhuje taktéž jedna nebo dvě, podle obhajoby.

=M= včera řikal, že tam mám nastoupit, usmát se na ně, říct, že mi navrhujou dvojku, což se mi zdá velmi hezké a "já to teda beru" a bude :D.


10. června 2007

Budeme mít hospodyni

aneb jak to dopadne, když se =M= po dlouhé době přemluví k úklidu ›››




"Ten koberec už je pěkně zasranej! Co s tim budeme dělat?" otázal se dnes odpoledne =M=.

V době, kdy jsem dopisovala bakalářku a =M= chodil do práce na 15 hodin denně, jsme neměli čas ani chuť na uklízení. Odnesl to zejména právě koberec, do kterého se zašlapaly tuny prachu a psích chlupů a už se nám ho prostě nepodařilo uvést do zářivě oranžového stavu. Minulý týden jsem jeho luxováním strávila hodinu, dneska se na něm =M= uplně vyšťavil.

"Holt na to náš lux nestačí. Budeme si muset pořídit nějakou tu rotační hlavici." pokrčila jsem ramenama.
Nebo firmu, co čistí koberce!" řekl =M= rázně, "a rovnou by nám mohla vyčistit i sedačku. Kolik to stojí?"
"To nevim, ale podívám se." a zadala jsem požadavek do googlu.

Maximální cena za maximální služby byla stále pár set korun pod tisícovkou, a tak =M= rozhodl, "objednáme je!"
Po státnicích. Prej aby mě neotravovali.

"A ještě se podívej na Domestiku."
"No... tak drobnej úklid? Pak už tu je jen pravidelnej, žehlení, zahradničení..."
"Pravidelnej úklid!"

O hospodyni jsme mluvili už dávno. Ale pak z toho sešlo, protože mi prostě přišlo blbý, nechat si od někoho uklízet náš minibyt. Ale teď, když se už druhej měsíc věnuju tak 10, 12 hodin škole, nemám na uklízení fakt ani pomyšlení a donutim se k otmu tak akorát jednou tejdně, abysme tu neshnili. Od července začínám pracovat, takže to bude asi podobné...

"Hm... hospodyně s certifikátem za 135 na hodinu."
"Kolik hodin to tu tak zabere?"

A tak jsem počítali, dohadovali se, až jsme došli ke 20 hodinám měsíčně, což já si myslim, že je přehnaný, ale =M= má pocit, že si zasloužíme vytřít a vyluxovat dvakrát týdně, a já mám pocit, že nechci žehlit.

"Fajn. 2700 za měsíc. To jde."
"Mně se to teda zdá moc..." a zdá. Žehlit se mi nechce, máčet si ruce v kýblu s vodou taky, koneckonců se ani nechci plahočit s vysavačem, ale když to jednou tejdně někdo udělá pořádně, tak já to jednou tejdně hrc frc zvládnu taky.
"Mně se to teda zdá akorát. A aspoň se tu pak budem cejtit dobře." hlesnul =M=.

Dobře? Jak to myslí? Copak on se tu cejtí špatně?
Rozhlídla jsem se kolem. Poměrně uklizeno, v ložnici roztahanej lux, kterej =M= právě nechával chladnout, protože se bál, že by v něm mohly vzplanout vysáté piliny, a vedle mě totálně zmoženej =M=, kterýmu na pleši vyskakovaly krůpěje potu. Začala jsem se smát na celý kolo.

"Tys jednou uklízel, tak se tu necejtíš dobře, co?"
=M= se chtěl nejdřív možná trochu urazit, ale už mu začaly cukat koutky.
Je to jasný... Lenost nad náma zvítězí. Takže si můžu škrtnout dalších 1350kč z vejplaty. Snad mi ještě něco zbyde...
8. června 2007

Už to buší na dveře...

Pořád si řikám, jak mě státnice nechávaj v klidu, ale teď se mi teda rozbušilo srdíčko...

Včera dorazil mail s rozpisem komisí a já si ho ani nevšimla!!! Dneska na to koukám a... mám tep pěkně vysoko!


Takže — jdu na to v útarý v 10.15 (hlavně, že ne v osm, to bych se ani nevyspala...).
Předseda komise — v pohodě! Rozumnej člověk — juchů.
Jeden ze členů je můj velký oblíbenec, ovšem expert na hospodářské dějiny Německa. Ovšem naštěstí zastává stejný názor na počátky obnovy v létě 45, což by mohlo být přínosné. Ještě si budu muset projít zápisky z jeho přednášky, na kterou jsem díkybohu chodila (dokonce si mě pamatuje), ať vim, co nám všechno tvrdil.
Pak tam sedí nějaká pani se sympatickým jménem, asi spíš slečna, na nic jsem k ní nechodila, ale jméno mi povědomý je.
A co je překvapivé, v komisi mi sedí i Karel Svoboda :-o. Hůůůůůůůůů...
Externě tam přísedí někdo, koho neznám :/. Ale snad to bude v pohodě.

Tak už víte, kdy na to jdu, tak povinně žmoulat palce od desíti až do dvanácti!!!!!


Páni... já jsem nervní, márjá panno!
7. června 2007

Maminka překvapuje

Jak jsem psala v komentáři u předchozího zápisku, naznačila sjem mamince, aby moc nepočítala s tím, že mě vezmou na Mgr.
"To budeš mít jen půlku vysoký školy jo?"

To mě popudilo. No ano. je to v podstatě půlka. Ale sakra, je to ukončen vš vzdělání. Víc mě ale popudil bratr, kterýmu jsem včera přála k narozkám. Už je mu 32 let!!! Bože, bože...
"A kdy máš nějaký závěrečný zkoušky?"
"Jaký závěrečný zkoušky?" fakt jsem ho nechápala. Myslí si, že ještě dělám před státnicema nějaký zkoušky nebo co???
"No ty tvý jakobystátnice..."
Tyjo!!!
"Jaký jakobystátnice? To jsou normální regulérní státnice!"
Že i on bude znevažovat moje bc studium, to jsem teda nečekala.

Mamince jsem vysvětlila, jak se věci maj, že ke státnicím jsem si vybrala specializaci Německo, Rakousko, nicméně přijímačky na Mgr. dělám ze specializace Evropská unie, a že se na to nejspíš nestihnu připravit, že je to totálně odlišnej obor, navíc že se mi tam ani moc nechce. Trochu se rozčilovala, řikala takový věci jako "No Petro..." jakože zklamaně, chápete... Ale ne naštvaně.
"Dyť by se nic nestalo, šla bych příští rok zas. A stejěn jsem chtěla spíš na žurnalistiku." ukazovala jsem jí, že letošníma přijímačkama moje možnosti nekončí.
"No jo!" vykřikla zdrceně, "ale takhle budeš studovat do čtyřiceti a já se vnoučátka nikdy nedočkám!!!"

Tak tohle jsem teda nečekala. Spíš nějaký cancy o zničeným životě a tak. Vnouče může bejt cobydup.
Jen doufám ,že si tuhle myšlenku udrží v hlavě i v červenci, až jí budu sdělovat krutou pravdu. Že to nebylo jen zachvění nadšení z toho, jak jsem jí vykládala, jak jsem byla při psaní bakule tak nervní, že jsem měla zpoždění o víc než 14 dní, že jsme koupili dva těhu testy. Hned jsem mámu ujišťovala, že se nemusí bát, že nic neni, že mimino nebude. Ona mě ale hned vyvedla z omylu.
"Já bych nebyla naštvaná. Já bych se náhodou těšila. Já o tohle všechno budu ochuzená. Moje máma byla babička v osmatřiceti. Mně bude padesát a nic :/."

No vida...
Tak aspoň víme, na čem jsme. Ale překvapila mě. Jsem jí řikala, že jedna z prvních věcí, co mě napadly, když jsem se obávala, že se možná rozmnožíme, byly, že by mě zabila. Ona mě hned začala ujišťovat, že vůbec ne. Táta křičel do telefonu, jakej prej nám maj koupit kočár. No, překvapujou mě starouškové :).

"Ale ty testy nemusej bejt spolehlivý! Řikali to tuhle v rádiu" hlásila máma.
"Mami, ale nic nebude, fakt. Netloustnu, nemám chutě, nebleju..."
"A nehubneš? Já jsem hubla!"
Ona by si to snad fakt přála!

Před státnicema (aktualizováno)

Teda, nechci se rouhat, nebo něco zakřikávat. Ale já se mám před těma státnicema tak skvěle, že se až bojim, aby se mi to nevymstilo. Jsem poměrně dost v pohodě, stihla jsem přečíst už dvě knížky (podotýkám, že jde o beletrii, to jsem nestíhala ani za normálího školního chodu), chodim s =M= na kafe, zařizuju pískáčí klec, dokonce i tu a tam uklidim.
Dneska jsem byla na nákupech a na kafi s Míšou, zejtra bych chtěla zajít s Honzou do zoo podívat se na malou gorilku... to neni normální.

Všechno vcelku stíhám. Včera sje msi udělala učební plán, podle kterýho bych mohla všechno zvládnout do úterka, a pak by mi zbyl ještě tejden na opakování všeobecnejch a specializačních okruhů a na projití aktualit (rozumej — co se kde ve světě zajímavýho šustlo za poslední dva roky — bohužel nejde o návštěvy Angeliny Jolie v kambodži, či Africe, to bych měla zmáklý mnohem spíš, než nejnovější reformy v Maďarsku, či loňský volby na Slovensku, apod. :().

Dneska jsem se s Michalou vydala i na další lov oblečení ke státnicím. Po té, co jsem si uvědomila, že ucházející a vcelku příjemný kalhoty i do horka, mám vlastně doma, vzdala jsem snahu shánět šaty, a hledala jsem jenom nějakej vršek. V pondělí jsem si přinesla domů něco, co chci asi radši vrátit. Nějak se v tom necejtim, navíc to je bez rukávů, tak nevim, jestli je to uplně schůdný.
Dneska jsem nakoupila toto:

Věcičky

Jsem nadšená úplně ze všeho od tašky, přes korálky až po žabky. Jen ten vršek... Nevim. Líbí se mi. Ale je to dost státnicový?

Hadříky

Nepředhazujte mi ten postoj. Vim, že tam stojim jako pako, ale to zrcadlo je dost úzký, navíc máme na věšáku milion věcí. Loktem už se opírám o dveře...
Vezmu si k tomu nějaký rodinný stříbro a bílý boty s podpatkem (jestli je teda najdu, nevim, jestli je mám tady, nebo v zatáčce, a jestli je vůbec ještě někde mám... )
=M= řikal, prej hlavně ať se v tom dobře cejtim a to já se v tomhle docela cejtim :).

Ještě jedna fotka zepředu — oddálila jsem se co nejdál od zrcadla, ale stejně je tam prd vidě, jelikož už stojim u sloupu. achjo... potřebujem nový zrcadlo. Nebo zrcadlo někam jinam...

Hadříky

Teď mám zase obavu, jestli moc nevyvaluju kozy. Abych je tam nepohoršovala. Achjo...

Hlavně už nechci jít zase nakupovat. Už jsem byla snad všude, ale nic, co jsem si původně představovala, jsem nenašla. Ještě mám někde zamluvenou sukni, ale ta je tak moc seriózní, že ijndy už bych jí na sebe nevzala. Navíc bych se musela navlíknout do silonek, a to se mi teda ani v nejmenším nechce. Při mým štěstí ted den bude 35° ve stínu...


Aktualizováno:

"Mami, mám někde doma ty bílý boty na podpatku? Bych si je chtěla vzít ke státnicím..."
"Jé, už máš něco na sebe?"
"No, koupila jsem si takovej černobílej vršek, mám černý kalhoty, tak si řikám, že by se to s těma bílejma botama nějak sladilo."
"Doufám, že sis zase koupila něco, kde je ti vidět až do pasu!"
"No, ehm... "

Tak nevim... kam mi vidíte?
Do pasu
6. června 2007

Tak brácha udělal maturitu

Hurá. Máma psala, táta volal.

"A co ty? Jak se učíš?" ptal se táta.
"Ale jo... jak to jde."
"A co potom? Budeš bakalářka, jo?"
"No jo."
"A pak pudš dál, jo?"
"Se ještě uvidí, jak to dopadne."
"No to mámu akorát nasereš, jestli nepůjdeš dál. To si zas něco vyslechneme..."


A je to tady... Ale jestli tady někdo na něco s..., jsem to já. Jestli máma řekne slovo, řeknu jí, že ona to za mě studovat nebude. A víc se o tom nehodlám bavit. Tečka!
5. června 2007

Zajímavá hra

Sice na takový věci moc nejsem, ale hodlám se zapojit. Podíl na tom jistě má to, že bych se měla tuze učit, že...

Teď jen lovit dušičky:

Kousnu tě

Snad toto není proti pravidlům...

4. června 2007

Uzavřeno!

Na začátek malý kvíz:
Co se asi stane, když nemám všechny předměty zapsané v Tajemníku?


Dneska se od desíti do dvanácti uzaváraly indexy. Za pět minut deset jsem byla v Jinonicích před ředitelskou kanceláří a už desátá v řadě. No potěš...
A prej kdo potřebuje doplnit něco v Tajemníku, tak se mu to protáhne, protože se zrovna měnily přístupový hesla, a tak se teď ani ó hlava našeho ústavu do systému nedostane.

Asi takhle...
Když jsem za ním byla asi před řemi měsíci, aby mi uzavřel index, ptala jsem se, jak to je, když mi dva předměty chybí v Tajemníku. Že paní na studijním řikala, ať to neřešim, že jsem starej ročník, a mně se to podle Tajemníka uzavírat nebude, ale on — ó hlava našeho ústavu — vydal vyhlášku, kde docela vyhrožuje těm, co nebudou mít všechno zapsaný.
Prej jde jen o volitelný předměty, nikoli povinný, takže to zapsaný skutečně mít neusim.
Inu dobrá.

A tak jsem dneska využila příležitosti a předběhla frontu deseti lidí, co všichni potřebovali řešit cosi v Tajemníku a vplula do ředitelovy kanceláře.
"Potřebujete něco v Tajemníku?"
"Já myslim, že ne" Slovem jsem nelhala!
"Tak ukažte."

Za deset minut bylo hotovo.
Juchajdá! :)


Teď ještě uvidíme, jestli se někde něco nevynoří. To by byla legrace. Ale mně už je to všechno jedno. Nejhorší, co se může stát, je, že mě nepustěj v červnu ke státnicím, a to je to poslední, co by mi vadilo. Září je taky hezkej měsíc :D.
2. června 2007

Chvilka partnerských intimností

"Kurva!" zahřímal =M= během našich intimních chvilek.
"On nás normálně pochcal!" To bylo na psa. Jak se k sobě s =M= přiblížíme, Merlin se nějak nabudí a začne předvádět kopulační pohyby. Tentokrát z něj i cosi vystříklo.
"Vždycky jsem se bál, aby mě nepokakal beránek, a nakonec mě pochcal pes!"
Nojo... bylo jasný, že další sblížení už nepřijde. Chytil mě záchvat smíchu a bylo vymalováno. Když mi dotčeně ukazoval mokrou nohu, propukla jsem jen v další řehot.
"Ale za to můžeš ty! Furt stříkáš na ty pískomily, když se rvou! On si asi myslel, že se perem, tak nás zkusil rozehnat!"
"A povedlo se mu to!" Vyrazila jsem ze sebe mezi jednotlivými smíchokřečemi.
Tak holt zase někdy příště, no.
1. června 2007

Ech... doba je zlá

I když nevim, jestli to spíš neni tím, že je můj velký bratr tak trochu chytlavý (rozuměj vznětlivý).
Před několika dny, a možná je to už i déle než týden, mě maminka poprosila, jestli bych jí mohla koupit jakési dvě knihy. Ano, slíbila jsem. Až půjdu na nákup, tak je koupím.

No jo. Jenže já od té doby na nákupu byla jen jednou a to jsem s sebou neměla dostatečný obnos peněz, abych mohla utratit i pětikilčo v knihkupectví. Inu co... jistě se to neposere, řekla jsem si.

Dnes mi volal bratr. Prý jestli už jsem koupila ty knihy. Nikoli, pravila jsem. Hurá, řekl on, a že prý bysme mohli v pondělí vyrazit spolu, anžto on by přivezl maminčinu kartu od knižního klubu, kterou sice ztratila, ale já už jsem jí stihal zařídit novou, kterážto jí již dorazila.
V pondělí se mi to nehodí, zarazila jsem bratra. Musím na uzavírání indexu a bůhví, jak dlouho to bude trvat... Tak prej jindy... No jo, řekla jsem. Jenže já nevim, kdy budu mít čas. Mám to sice deset minut od baráku. Jenže když už se vydám do OCčka, tak už tam dojdu i na nákup, a musim se na tu výpravu připravit, žejo, a taky se po návratu domů budu dlouho soustřeďovat...

To máte tak. Když mám vyrazit dál, než kolem baráku, stojí mě to teď velký přemáhání. Nemám čas léčit si uhry na bradě a žehlit denně vlasy, ovšem neučesaná na smíchovskou křižovatku prostě jít nemůžu. A není to jen moje marnivost, co mi brání vyrazit jen tak. Už od rána bych věděla, že musím někam jít, a nemohla bych se soustředit na učení. Kdyby se to odbylo dopoledne, prosim. Jenže to nejde, jelikož bratr učí. Cokoli od jedné hodiny odpolední dál, už ovšem znamená zabitý den. Dopoledne nic neudělám a ve tři, po návratu z nakupování, se budu dávat další hodinu dvě dohromady, abych se zase koncentrovala na učení. Asi je v tom moje lenost, pohodlnost, a já nevím, co ještě. Ale prostě to tak je, a co mám asi dělat. Přemáhat to a pokoušet teď, čtrnáct dní před státnicema, neni zrovna nejlepší nápad.

Ale bratrovi se to nelíbí. Odsek mi něco do telefonu a byl čím dál ráznější. No co, prostě se mi to nehodí, tak se nečerti, nedala jsem se. Holt nebude sleva, no.
Prý mu přijde zbytečné, když může mít máma slevu, aby jí neměla.

Kurva!!!!!
Asi je to tim, že mám pocit, že máme s =M= peněz dost. Asi je to tim, že zatímco naši neustále škudlej (ač by nemuseli), my chodíme minimálně jednou do tejden na kafe nebo na večeři. Ale doprčic!!!
Kolik asi tak dává knižní klub slevu? Kdyby 10%, je to hodně. To schudnou o těch padesát korun? Já je tý mámě dám, ať je klid! Ať sakra pochopěj, že mě vykolejí i to, když musim na čtvrt hodiny se psama. Obvykle totiž s nima musim zrovna v tu dobu, kdy jsem ve stavu nejvyšší koncentrace a kdy by mi to všechno skvěle šlo, ale Pedi začně ňufat a já prostě musim, pokud nechci, aby se mi pokadila na koberci. Ať sakra pochopěj to, že se mi nehodí jít jim kupovat knížky zrovna, kdy oni si zamanou. A že je mi velice líto, ale že se mi opravdu NEHODÍ jít zrovna teď vyzvedávat s bratrem jeho PhDr diplom.
Jindy prosim. Nekoupila jsem už toho dost? Neoběhala jsem toho dost? Neprokázala jsem už, že když můžu, tak pomůžu?
Ale teď po mně sakra nikdo nic nechtějte. Ještě 18 dní ne!

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz