Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
30. září 2007

Po sto letech

jsem si včera koupila boty na podpatku. Nenosila jsem je už ani nepamatuju. Ne, že bych někdy měla komplex ze svojí výšky. Nevím ani, co to je. Ale nějak mi to nebylo pohodlné. Taky jsem nikdy moc nenosila věci, ke kterým by se podpatky daly nosit. Teď ale hubnu.

Ptáte se, co to má co společného s botami na podpatku?
Inu, není to právě logické a jednoduché, ale... vysvětlím vám to.
Věc se má asi takto:
Ani nevim, jak se mi to děje, ale pomalu hubnu. Z čehož se samozřejmě raduju a doufám, že to nepřestane ještě aspoň tak 10 kilo. Ale zrovna teď se nacházím na rozmezí dvou velikostí. Kterých, to pochopitelně psát nebudu. A musela jsem si nakoupit věci na sebe do práce. Copak vršky... ty už mám o číslo menší a pohoda. Ale kalhoty... Původní velikost na mně podivně visí. Buď mi to v rozkroku dělá místo na penis, nebo to mám kolem stehen jak jezdecký rajtky, nebo mi to je povšechně nějak podivně. Ovšem velikost o číslo menší je mi velmi uplá. Respektive... všechno v pohodě až na pas. Tam to prostě nedopnu, nebo mi všechno přetejká. A pak se dostáváme ještě k jedné záludnosti, která ovšem nemá se špekama co dělat, a to je, že když už se náhodou stane, že mi kalhoty perfektně jsou, jsou krátké a vypadám v nich, jak když čekám velkou vodu. Děs.
Pořád ještě netušíte, jak to souvisí s botama na podpatku? Tak popojedeme...

Ve čtvrtek jseme konečně narazila na kalhoty, co mi nedělaly nic ze zmíněných záležitostí, dokonce jsem je dopla a nikde mi nic moc neřetejká. Nebyly ani krátké. Dokonce byly naopka vcelku dlouhé a teď se dostáváme ke kameni úrazu. V mých normálních botách se na noze tak podivně krčí, že vypadají jako neforemný vak. Při zkoušení v kabince jsem si pořád stoupala na špičky a zjistila jsem, že při podpatkách (á, už jsme u toho!) to naopak dělá docela hezkej tvar.
A tak jsem se rozhodla, že si ty kalhoty koupím, a abych je mohla nosit, koupím si k nim ještě boty.

Takže jsem si včera koupila dvě takový hezounký, černý, s kulatou špičkou... jsou roztomilý :). Jsem v nich ještě tak o 6, 7 centimetrů vyšší než normálně, takže s =M= budeme vypadat opravdu zajímavě, nicméně... z bot jsem skutečně nadšená.
27. září 2007

První den v práci

trval 30 minut.

Trefila jsem do redakce úplně sama. Jsem na to hrdá. Protože kdybyste viděli tu cestu... ze schodů nahoru, dolu, doleva, doprava, pak tamtou chodbičkou, dalších pár schůdků, doleva, tři schody nahoru a pak už to je za tamtim rohem... od recepce to trvá snad pět minut a to skutečně nepřeháním!

Mluvila jsem opět s editorkou. Volný stůl bude až v pondělí, takže mi byla vysvětlena moje práce — super! — nadhozeno pár témat, vysvětlen postup vzniku mojich článků, tzn za kým kdy s čím jít a bylo. Zabralo to všecho všudy 20 minut i s krátkým vpádem šéfredaktorky — na první pohled děsně sympatická ženská, tak uvidíme...

Jsem docela natěšená. Doufám, že mi to nadšení dlouho vydrží.
Večer řikal Libor na kafi, že o mě strach nemá. Že mi to určitě půjde. Chvíli jsem se bránila. Pak jsem ale měla chvilku na zamyšlení a došlo mi, že on je jeden z mála lidí, od kterých něco takového můžu brát vážně. On tomu totiž rozumí.

To máte jako se státnicema. Taky všichni řikali — to zvládneš, to bude dobrý, uvidíš, dáš to levou zadní apod. Jenže všichno to byly cancy. Nikdo z těch lidí nemohl vědět, jak na tom opravdu jsem. Nikdo mě neviděl u zkoušky, nikdo z nich neviděl ani můj index, nic. Takže tyhle jejich řeči, i když je rozhodně mysleli dobře, nebyly vůbec relevantní a nemohly mě pořádně podpořit.
Libor ale psaní rozumí a můj styl zná a taky vidí trochu za roh (nemažu ti med kolem pusy, to je prostě fakt ;) ). Proto jsem moc ráda, že si toto myslí a zkusím mu věřit :).
Chápete, jak to myslim, žejo.

Vymyslela jsem už něco přes 20 témat, o kterých bych snad mohla napsat. Uvidím, kolik jich projde šéfredaktorčiným sítem.
A ještě k Liborovi... Když mi onehdá vyprávěl, jak prací žije a že když ho něco napadne, hned si to zaznamená do mobilu, řikala jsem si, že je supr, že je to takovej nadšenec, ale že to možná trochu přehání.
A když jsem dneska jela v metru domů, napadly mě další dvě témata. Bylo mi jasný, že než dojedu domů, zapomenu, o čem to bylo. Tak jsem vytáhla mobil a... Musela jsem se pousmát.
Snad, když to tak žeru, mi to taky tak hezky půjde.
26. září 2007

Svině klouzavý

Znáte tu hlášku? Z Pretty Woman přece :).
Je to docela užitečnej film.


Když jsem včera stanula před =M=ovým vzkazem na dveřích do ložnice, nevzmohla jsem se na víc, než na oči vsloup. Achjo... jak dkybych mluvila do dubu či co.
A volala jsem. Jak mílius, nutno podotknout.

"My jsme na lávce u Karlova mostu, tak jestli to zvládneš..."
"To nenajdu!"
"Tak my pro tebe přijedem."

Kurňa... na lávce? To jako na Novotného lávce v tom nóbl podniku?
Byla jsem opocená z nákupu, měla jsem na sobě tričko z tesca za 100kč a sešmajdaný kecky. To by asi neprošlo. A tak jsem kmitala. Ošplouchala jsem se v ledový !!! vodě, nacákala na sebe nějakou voňavku, hodila na sebe první slušný oblečení, co mi padlo pod ruku. Ani jsem se nestihla přemalovat, když volal =M=, že už jsou pod domem.
Tak hurá do víru noci...


V restauraci Mlýnec mají měkké vzorované koberce, usmívající se máslovou obsluhu a látkové ubrousky. Celé to honosné prostředí mě celou dobu nutilo sedět rovně s nohama těsně u sebe, rukama cudně sepjatýma a lokty jasně mimo stůl. To ale není na škodu.
Usadili nás u stolu naproti life jazz produkci a dali nám do rukou jídelní lístky. Jídla tam začínaly na cenách, které jsem ochotná dát za večeři pro dva včetně dezertu, a tak se mi ulevilo, když Juraj — náš hostitel — navrhl, abysme si dali všichni degustační menu. Fajn. Břímě rozhodování je sňato, díkybohu az to.

Jídlo netřeba popisovat. Všechno až na telecí ministeak s rizotem bylo výborné, koečně jsem pochopila, že nahřáté talíře mají něco do sebe, a taky jsem poznala, že nejen víno z ledových hroznů je dost dobré na to, abych ho mohla pít. Dobrý je taky sauvignon blanc výběr ze suchých bobulí odkudsi z Rakouska, jehož cenu si ani netroufám odhadnout.
Šneky jsme naštěstí nejedli. Ale i tak mi bylo konečně k něčemu, že Pretty Woman je mým oblíbeným filmem a znám ho skoro nazpaměť. Hodný pán majitel hotelu vysvětloval Julii Roberts, jakže se to vlastně zachází s tou miliardou příborů, co obléhají talíř.
"když nevíte, tak počítejte hroty." Tak to jse mnevyužila. Ale taky jí řekl, že se příbory berou prostě od kraje.
A te'd jak nad tím přemýšlím... nebyl to jiný film? No, každopádně je to rada užitečná. Akorát jsem nevěděla, kdy přijdou na řadu ty, co jsou nad talířem.
Byly na dezert.

Dobře jsme si popovídali, dobře jsme se najedli a, jak řekl Juraj, na celém degustačním menu je nejlepší to, že toho člověk hodně ochutná, zasytí se, ale nepřežere. To je fakt. I když toho mořského vlka s cizokrajnými fazolemi mohlo být klidně víc.

Na celé restauraci je ale nejlepší to, že se tam neplatí. Na konci stačí účtenku velkoryse podepsat a juchajdá. Přemýšlela jsem nad tím konceptem nějakou dobu a mylím, že jsem an to přišla. Ten podnik se totiž dívá do budoucna. Majiteli je jasné, že z lidí, kteří si troufnou sem zajít, jednoho dne dozajista něco bude. A až se tak stane, přijde majitelova chvíle a podepsané účtenky prodá coby autogramy za tučné peníze. No není to prozíravý koncept?

Když jsem doma koukla, kolik to vlastně stálo, tak musím říct, že je to asi prozíravé až za roh, protože cena byla omračující, ba přímo zdrcující. To je taky z Pretty Woman :D.


Takže asi tak.
Onehdá se mě bibi ptala, jestli už jsem byla v nějakém skutečně luxusním podniku. Tak bibi, byla, právě včera, a musim říct, že to fakt stojí za to. Myslim, že podruhý už se tam nedostanu. Leda, že by šel =M= do sebe a chtěl mě požádat o ruku na skutečně romantickém místě (to vyžaduje teplé letní počasí, aby se dalo sedět na terase).

jakákoli návodnost posledního sdělení je čistě náhodná, muhehe

Eto vsjo.

Po dvou hodinách

řemeslníci odešli, že prý se vrátí, až dorazí novej boler. Bezva. Aspoň vyvenčim psy a skočim si k Emilovi umejt hlavu (žehlička byla vypnutá).

Stala se mi ošklivá věc. Jak jsem zamykala dveře od domu, těsně vedle mě spadnul na zem holub. Zůstal ležet na zádech s vytřeštěnejma očima. Zírala jsem na něj. Trochu mě to asi vyšoklo. Po chvíli začal plácat křídlama, asi se snažil otočit nebo co. A otvíral zováček. Mám pocit, že v něm měl krev. Bylo to dost děsný. Nevěděla jsem, co mám dělat. Kolem něj chodili lidi a vůbec si ho nevšímali. On se zatim plácáním křídel posunoval po chodníku sem a tam. Pořád na zádech. Nemohla jsem se na něj dívat. Šla jsem pryč :(.
myslela jsem na něj celou cestou kolem domu. Doufala jsem, že až se vrátím, že už bude mrtvej. Jestli ne, vezmu ho na veterinu, aby ho utratili. Jen jsem nevěděla, jestli na něj dokážu šáhnout.
Osud to vyřešil za mě. Než jsem obešla dům, holub umřel. Smutn to bylo.

Nicméně takovej je život a ten můj jde dál. Po návratu domů jsem se odvážila podívat do koupelny. Čtvrt stropu chybí. Nakoukal jsem tam a zjistila, že stropy v domě jsou klenuté. Nebo alespoň ty v koupelně. Ta díra nevypadá vůbec tak hrozivě, jak jsem se obávala. Skoro nic. Je to takové vcelku úpravné. Představuju si to tak, že tam prostě šoupnou novej kotel a bude to.
Uvidíme...

díra

Rozlítáno

Já se na to víteco...

Prvě jsem dopisovala článek, když v tom se mi to jaksi překleplo (samo, samozřejmě), a článek vítekde...


Tak znovu, lépe, stručněji.



Lidi se zbláznili. Zatáčkovskej finančák začíná pracovat už před 8.00 a zásilková služba taky tak. Nejspíš se spolu smluvily a ještě před touhle nekřesťanskou hodinou mi oba zavolaly.

Už ráno napovídalo, že dnešní den bude hektický. A taky že jo. V deset jsem vstala a už jsem se nezastavila. Se psama, poslat vojáky, do města (čti na Anděl), domů pro kufr, čekat na řemeslníka, znovu do města a nakoupit a pak nóbl véča.

A teď popořadě.


Máme novej kufr. Megakufr. 120l objem + 20% po rozepnutí nějakýho zipu. Kdybych se hodně snažila, mohla bych v něm propašovat =M=a. Škoda, že už máme koupený letenky. Mohli jsme ušetřit, kdyby se =M= trochu uskromnil a přetrpěl tu chvilku z Ruzyně do Barcelony v zavazadlovým prostoru.

Řemeslník se mě snažil přemluvit, že nemáme bouchlej bojler, ale že sousedovi tekla pračka málo ale úporně tak dlouho, až se to prokapalo k nám. Vzpomněla jsem si na ty vodopády, co nám tekly ze stropu.
"Kdybyste viděl ty litry vody, co se lily ze stropu, tak by vás tohle ani nenapadlo..."
Přijde zejtra v 8.00 (!!!) s partou zedníků, zlikviduje náš sníženej strop a vymění bojler. To bude bordelu... A =M= samozřejmě školí, takže kdo tu s nima bude celej den trčet? Hádejte. Jednou stačí.

Když jsem se vracela před osmou z nákupů, s potěšením jsem koukla z ulice do našich oken, kde se svítilo. =M= už je doma. Bezva. Měl totiž nakázáno se nikde neocmrndávat, aby mi pomohl vyklidit koupelnu a předsíň.
Asi si dokážete představit, co mnou projelo, když jsem odemykala dveře (zemčené na dva západy) a na dveřích od ložnice pak četla
Šel jsem s Jurajem na večeři, až dorazíš, volej
Já se picnu...
Jen euforie ze zakoupení tří trik a jednoho svetru způsobila, že jsem volala s ledovým klidem.
A jen =M=ova nabídka, ať jdu na večeři taky, způsobila, že jsem se vykašlala na koupelnu, na erpéčka i na žehlení a souhlasila.

A jen boží prozřetelnost (o tom božím zásahu budu muset taky ještě napsat. To byste totiž nevěřili, co se mi teď v poslední době děje...) způsobila, že jsem se rozhodla ještě převlíknout, protože tam, kam jsme šli, by mě asi v mojem paramilitárním triku a oblíbenejch sešmajdanejch keckách ani nepustili.

Ale o tom zase někdy příště, milé děti.
A koukejte mě v komentářích pochválit, že jste rády, že jsem napsala tak dlouhý zápisek :D.
24. září 2007

Nový život

Jak jste možná zaregistrovali z pár řídkých zápisků v posledních týdnech, rozhodovala jsem se, jestli nemám vzít osud do vlastních rukou a jakou cestou se vlastně vydat. Zatímco dřív jsem se bála jít kamkoli do práce a nedokázala jsem si představit svoje zapojení do pracovního procesu, v poslední době mě práce doma děsně ubíjela a začala jsem se upínat na práci kdesi v kanceláři a po probrání pro a proti nejlépe kanceláři nějaké časopisecké redakce.

Pár jsem jich tedy obepsala a čekala na reakci. V první, ze které se mi ozvali, jsme si hned domluvila pohovor, v úterý tam zašla a... veni, vidi, vici. V pondělí nastupuju. Světe ženských časopisů třes se, přichází nová krev!

Po šocích typu "nemám co na sebe", "kdo se postará o psy", "jak to zvládnu", "asi jsem už fakt dospělá" si začínám užívat pocit jakéhosi naplnění. Říkala jsem té paní, co mě přijímala, že je mi jasné, že by to byla sakra klika, kdyby mě vzali hned při prvním pokusu. Ona se na mě usmála a řekla, že se do konce týdne ozve. Ozvala se až dneska, když už jsem se stačila smířit s tím, že budu muset obejít ještě pár dalších pohovorů. O to větší z toho mám radost.


A víte, co se ještě děje?
Přistěhoval se nám další kamarád z Brna. Včera nad pivem řikal větu, co mě neskutečně pobavila.
"Plánuju z Brna dovézt hromady a hromady hub." A oči mu při tom svítily jako lucerničky.

Moje těhotná kamarádka je teď náhodou na pozorování v porodnici a náhodou je na pokoji s mojí těhotnonu sestřenicí. No věřili byste tomu?

Merlin se opět vyčůral na podlahu před televizí. Koberec jsme naštěstí včera srolovali.




Tak teď teprv začne ten skutečný nový život. Žádná práce napůl. Žádné žití na zkoušku. Ale opravdový život s opravdovou prací a se vším, co k dospělosti patří.
V sobotu jsme se s =M= rozohodli, že je načase koupit si vlastní byt.
11. září 2007

Mám novou vášeň

Tak už to vypadalo, že zvládnu svoje chutě. Shodila jsem ona tři zatáčkovská kila a chtěla jsem pokračovat v sestupném trendu.
Ale pak jsem náhodou objevila šlehačkový dezert a jde to se mnou opět z kopce :(.

Má to zajímavou chuť, zajímavou konzistenci a v kombinaci s čerstvým ovocem — včera blumy, dneska nektarinky, obojí pokrájené na kostičky — je to prostě fenomenální. Naštěstí je to jenom prášek a má vcelku málo kalorií, tak snad to není úplně katastrofální.

Ale sežrat toho denně jeden pytlík... Zachraňte mě!!!
7. září 2007

Noční romantika

Kdo z nás jednou nesnil o tom, jak se probouzí v hotelu v krásné exotické zemi za zpěvu cikád a zvuků vodopádu? Někomu z vás se to možná i podařilo uskutečnit. Ale komu z vás se to povedlo v Praze, hm?

Přiznejme si, že když se v Praze na Andělu proberete za zvuků vodopádu, něco není zcela v pořádku. Šla jsem proto do koupelny, odkud zvuky vycházely, a uviděla jsem skutečně — vodopád. Proudy vody crčely ze stropu a kapky velké jako křepelčí, ne... slepičí... ne, pštrosí! vejce se rozbíjely o hranu vany. V tu ránu jsem si uvědomila, že stojím ve vodě. Kua!

"=M=! Teče nám voda ze stropu!"

První myšlenka byla, že to teče od souseda. I vydal se =M= budit Emila, jenže u Emila bylo sucho. Ulevilo se mi. Protože onehdá Emil vyprávěl, jak mu bylo děsně zle, a tak se šel osprchovat, a já jsem mu řekla, že je trdlo, protože kdyby tam sebou sek, tak ho nikdo pár dní nenajde. No ale Emil se srpchovat nešel. Místo toho přišel k nám a za komentářů jako "tý vole, já šlapu ve vodě", "máte tu fakt mokro" nebo "ty vole, to je pěkněj proud" při pohledu na spoušť v koupelně, se brodil až k vaně, pračce a bojleru. Diagnóza zněla — vybuchlej bojler.

CO??? :-o

Přesně to po nmě nechtějte. Emil nám udělal dlouhou přednášku o tom, co se vlastně s naším bojlerem stalo. Ale podstatou je, že kdesi ve své horní polovině, která je schovaná pod sníženým stropem, vybouchnul a voda vesele prýštila, protékala kolem bojleru a kolem objímek stropních svítidel, která SVÍTILA.

"Možná neni uplně dobrej nápad tady svítit...," povídá Emil.
"A je dobrej nápad stát v tý vodě, když jde všude elektrika?" přidal se =M=.

No dobrodrůžo na entou, to vám povim. Emil cvaknul pár vypínačema, zatáhnul za pár páček a vysvětloval nám, že kotel se přetlakoval a ke všemu se zasek přepadovej ventil, a proto máme v koupelně potopu. Poděkovali jsme mu, vzali kýble, hadry a vytírali.

"Madlenko, tos měla říct, že chceš pořádně vytřít," řekl =M=, když do záchoda vylejval už druhej kýbl nasbíraný vody.

Vysušili jsme, co šlo, a šli si lehnout. =M= usnul (chápete to???), já však nemohu. Jsem plná dojmů.
Zítra musíme ještě odsunout pračku. Jenže v pračce je připravený prádlo na ranní praní a pračka byla otevřená, takž teď je plná vody a nacucanýho špinavýho prádla.
Jsem upocená, potřebuju se osprchovat, ale teplá voda nepoteče.
Bojler se bude muset vyměnit. To znamená, že se bude muset vysekat ten sníženej strop, aby se bojler mohl vyjmout a vsadit novej. To znamená bordel jak blázen a bůhví, jak dlouho nebude koupelna použitelná. Nesnáším nepohodlí :/.

A kde sakra vyperem ty tři hromady prádla, který mám roztříděný na podlaze v ložnici?

A v neposlední řadě — kdo ten bojler zaplatí? Doufám, že pana majitele ani ve snu nenapadne účtovat to nám, ale je to taky jedna z mých malých obav, možná dokonce obava číslo 1, hned za ní následuje představa rozbourávání stropu.

Achjo... a do toho je zejtra víkend.
Jako malovanej, že? :)
6. září 2007

Entšuldigen zí bite.

Když jsem přišla domů, kočka se vyblila pod stolem a Merlin se vychcal pod okno. Jo. Na dnešní počasí mám podobný názor.

R8no jsem se probudila do tmy a =M= už byl na nohou. Divila jsem se, co vstává tak brzo, ale už bylo půl devátý!!! Po pár scénách jsem nakonec vstala, protože dneska byl můj VELKÝ DEN. V Goethe institutu měli zápisy!

Vykopala jsem se z domu ještě před desátou, vysosala 5000 z bankomatu a šla. Na kurz mělo být 3500 a 1500 do našeho rodinnného rozpočtu, abysme zase chvíli měli za co nakupovat. Teď jsem zpátky, je tu nachcáno a nablito a v peněžence mám 250 kč. No ale nepředbíhejme.


Včera jsem si dělala zkušební test na Goethe webu a vyplivlo mi to skupinu B2. Tatáž skupina mi vyšla i v dnešním 50ti minutovém institutním testu, takže to asi bude pravda. Kámen úrazu přišel ale až po testu — pohovor!
Já německy umím říct asi jen tak tu větu z nadpisu. Číst umím, vyplnit test taky. Ale německy jsem nekvákla už tak dva roky.

Paní se mě ptala, co dělám za práci.
EEEE.... kua, já t nevim ani česky, natož německy! Lámala jsem slova, na půlku jsem si ani nevzpomněla, pak jsem jí řekla, ať entšuldigen sí mir bite, ale že jsem nemluvila německy už dva roky a že je to teda zér šlecht. A ona mě začala ujišťovat, že nikoli, že je to gút a přesunula mě do skupiny ještě o stupeň lepší, než je B2. No potěš...

Nerozmyslela se ani, když jsem jí vysvětlovala, že nemůžu chodit na doporučený kurz v samstág od 9:00 do 13:00, alébrž pracuju.
"Am Samstag?" divila se.
"Já," kývala jsem zuřivě, ale když se na mě dlouze dívala, zeptala jsem se, "und welchen Tag ist eigentlich Samstag?"
"Zobotá," usmála se.
"Ahá," pokývala jsem chápavě, "so am Samstag arbeite ich nich."
Myslela jsem, že Samstag je středa...

Zmátla mě i cena kurzu. Žila jsem v tom, že v zimě vypiluju gramatiku za 3500 a v létě se přestěhuju na konverzaci za 4300. Paní ovšem řekla, že pro mě mají jenom dva kurzy, oba za 5750, jeden v sobotu celé dopoledne a druhý dvakrát týdně od večera do noci.
No... co vám budu povídat. Dlouze jsme debatovali. Teda paní mi něco vysvětlovala, já jsem řikala "já" nebo jsem rozhazovala rukama.


Když jsem vyšla, chvíli jsem se cítila trapně. Pak jsem se ale zamyslela a začala jsem na sebe být náležitě hrdá. Domluvila jsem se s ní! Všechno jsem tam vyřídila a to jsem ani jednou nebreptla česky! Juchajdá! Ještě kdyby tak i na tom kurzu byli jenom Němci... Kolikrát jsem měla nutkání vypustit české slovo, jenže paní nemluvila česky, tak by mi to bylo nejspíš k ničemu. A tak jsem se snažila a zvládla jsem to :). Uvalila jsem za kurz sice i ty prachy, který jsem původně chtěla investovat do další veselé historky z pražského kadeřnictví, ale co už. Na kurzu si jistě také užiju spoustu zábavy, no ne?
4. září 2007

Tak kde jsou sakra ty poklony a lichotky?

Když to člověk nejvíc potřebuje, tak kde nic tu nic.


Musím vám říct o svojí nejvíc nejhorší vlastnosti. Horší než závist, horší než sobeckost, horší než nenažranost a tou je topení se ve vlastní lítosti. A pak mám ještě jednu, která je možná ještě horší uvědomování si vlastní beznadějnosti a vlnovité upadání do ní hloub a hloub. To se projevuje právě teď. Jak se mi to stalo?

Řeknu vám, šlo to ráz na ráz a, jak to bejvá, přispolo k tomu jedno s druhým. Čím dám le od státnic, tím víc mě přechází nadšení z mojí nové práce i odhodlání stát se redaktorkou čehokoli kdekoli a vydat se do vln žurnalistiky. Rozhodla jsem se, že zkusím podniknout něco se svým těžce vydobytým vzděláním a zapluju někam do státní správy nebo tak něčeho.

Stačil ale jediný den hledání volných pozic a je ze mě hromádka nervů. Ne, že bych nenašla nic, kam bych se hodila. Pár by se toho našlo. Ale při pročítání náplně práce jsem se zhrozila a mám pocit, že tohle asi dělat nechci. Nakonec jsem odpověděla aspoň na jeden inzerát, protože =M= řikal, že to zní děsně důležitě. A to fakt zní. Kdybych vám řekla, co to je za pozici, tak budeete mít pocit, že jsem druhej nejdůležiztější člověk v republice a že děllám něco děsně záslužnýho a možná i tajnýho.
No dobře, tak ne druhej, možná ani třetí, ale rozhodně dost důležitej.

Představila jsem si zástupy úředníků v elegantních (čti nudných) oblečcích s kufříkama a kabelama v ruce, sebe, jak sedím za stolem plným lejster a celý dny spisuju děsně důležitý zprávy a analýzy a kdesi cosi. Udělo se mi z toho fakt nevolno. Vedle toho jsem si představila rozjuchaný život redaktorky lifestylového magazínu nebo členky malé redakce seriózního zpravodaje a bylo mi ještě hůř.

Problém je v tom, že mám strach, že jak půjdu někam do redakce, můj život nabere zcela jiný směr a přestoupit na tu správnou (státosprávní) kolej už nebude tak jednoduché, zda-li vůbec možné. Ale vrhnout se po hlavě mezi referenty a úředníky všemožných ministerstev a státních fondů a státních správ a dalších podivných institucí je děsně závažná záležitost, zodpovědná a navíc to asi přeci jenom není to, co bych úplně chtěla.

Říkám si, že někde určitě musí existovat pozice přesně pro mě, akorát o ní ani nevím, že existuje. Musím hledat. Ale to včerejší hledání mě ve spojením s nechutným počasím tak vyčerpalo, že ani večerní návštěva oblíbeného Lemonu nebyla dostatečnou vzpruhou.

Řekla jsem si, že to teď nechám zase chvíli odležet. Práci hledat nemusím. Jen mám prostě takovej pocit, že teď mrhám časem. Že to, co dělám, není "pořádná práce". Eh...


No a navíc se mi do toho opět zdálo, že mám dítě. Byla to krásná holčička. Dováděla jsem s ní ráno v posteli a ona se na mě zubila bezzubými dásněmi /bylo to samozřejmě miminko). Ale pak jsem si najednou uvědomila, že jí budu mít až navěky. Že jí nemůžu zítra ani nikdy jindy vrátit. Spadly mi koutky a pomyslela jsem si, že jsem si to s tím dítětem přecijenom měla ještě chvíli rozmyslet.

A do toho jsme ještě byli v neděli na grilovačce u mejch známejch a zjistial jsem, že všichni jezděj po Albánii, Bruselu a vůbec žijou nadmíru vzrušující život, jen já jsem záprdek z pražskejch kaváren.




A to je asi tak všechno. Venku zase svítí sluníčko, tak snad bude brzy lépe :).
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz