Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
22. října 2007

Všichni blogovali o sexu

A já stála opodál.
Ano, možná stačilo si rovzpomenout na staré časy a publikovat nějakou tu pikantnost z naší andělské ložnice. Nebo zavzpomínat na nedávné časy a napsat o tom, jaký je sex v Barceloně po flašce vína a večeři o osmi chodech z nichž sedm má afrodisiakální účinky. Ale nic z toho mi jaksi nestálo za to. Nic z toho by se tu nevyjímalo.
Až dnes!

Až dnes jsme totiž potkali Adamma a až dnes nám Adamm vyprávěl story, která stojí za to zvěčnit. Která stojí za to. Eh... která prostě stojí!


Byli jednou jedni studenti a ti se nudili. Rozhodli se proto, že je čas na trochu vzrušení a to vzrušení sexuálního. Vyhlásili proto akci PTCW.
Ptáte se, co to znamená? — Paint The Campus White.
Pořád se ptáte, co to znamená? — Aaaa, modří už vědí... :), a ostatním prozradím, že šlo o to, onanovat v co největším počtu univerzitních budov. Ptala jsem se, kolik bylo v družstvu děvčat. Prý to bylo mužstvo. I to o něčem vypovídá.

Chlapci se zhostili svého úkolu s vervou. Existovala prý jakási mapička, kam byly zanášeny vybílené budovy. Každá budova byla také náležitě ohodnocena. Koleje byly samozřejmě ohodnoceny počtem bodů nejnižším. Následovaly fakulty. Různá specializovaná pracoviště už naopak přinášela painterům slušnou bodovou sumičku. Myslím, že na vrrcholu tabulky musela být rozhodně rektorova pracovna. Ovšem rektor se akce neúčastnil a nikdo jiný se do jeho pokojíčku zřejmě neprobojoval. Akce získala ohlas i v akademických kruzích po té, co se přihlášilo i pár doktorandů. Vše fungovalo jen na čestné slovo, ale podle Adamma vzali onanisti své poslání tak vážně, že si jistě nevymýšlel téměř nikdo.

Bohužel akce po čase vyšuměla (nebo vystříkla? nebo dostříkala?) a nepodařilo se mi už nikde na českém veřejném internetu najít její stopy. Škoda. Ale budiž to zachováno alespoň u mě na deníčku jako vzkaz a možná návod pro budoucí generace.



Ovšem je vidět, jak rozdílně k této otázce přistupují děvčata a chlapci. Zatímco já jsem se v představách zabývala tím, jak to asi kluci museli mít těžké a kolikrát museli pindíka narychlo uklízet do bezpečí spodního prádla, =M= se zasnil a povídá:
"Tyjo, u vás to mohlo bejt fajn, ale představ si, že by to probíhalo na Karlovce! Ta je roztahaná po celý republice! Lékařská fakulta v Plzni, koleje v Mladý Boleslavi, bazén v Brandejse... ! To by byl národopis, panečku!"

Jo. Možná by vzrostl počet zapsaných volitelných předmětů typu B, čilišvá předmětů z jiných fakult, než je studentova mateřská. Studentíci by měli motivaci.
Neměla by tedy akademická obec akci PTCW oživit a podpořit?
20. října 2007

Z Barcelony II. - čtvrtek

Vydali jsme se hned na jednu z největších atrakcí Barcelony — promenádní ulici La Rambla a do gotické čtvrti — Barri Gotic. Začátek mě nadchnul. Zakotvili jsme na chvíli na velkém (asi největším a nejstarším ve městě) trhu — Mercat de Sant Josep. Tolik cvrkotu a stánky se vším možným, no to jste neviděli. Moc se mi to tam líbilo, a kdybych uměla španělsky, určitě jsem si tam něco koupila. Takhle jsem měla smůlu. Nebyla jsem ještě otrkaná a =M= odmítal se Španěly komunikovat.
Z trhu jsme vpluli do uliček Barri Gotic a =M= se zdál být unešen. Pořád si fotil balkónky do ulice a vykřikoval, že tohle u nás nemáme. Já byla zvědavá spíš na nějaké pamětihodnosti z románského období. Pár tisíciletých hrobů bylo fajn, ale zbytky románského opevnění mě krutě zklamaly. Notnou chvíli jsem přemýšlela, jestli je to vůbec ono.
Chození v uličkách bylo vcelku únavné. Hlavně proto, že jsme chodili jen od místa k místu, vyfotili a mazali dál. Až večer jsme si řekli, že takhle to nejde. Byli jsme uondaní, mě bolely nohy jak čert, nic jsme z toho dohromady neměli. Napříště jsme se rozhodli prokládat hon za památkami pauzami na kafe a tak podobně. Taky jsme byly vcelku nasraní a to hned z několika důvodů. Mě docela zamrzelo, že La Catedrala, kterou průvodce Barcelonou inzerují div ne jako div světa, byla zrovna v opravě a tudíž pod lešením a hadrama. A oba nás docela nasralo, že si nejsme schopní zajít někam na jídlo. Ty dobré restaurace (na pohled dobré) jsme nejdřív míjeli s tím, že je ještě moc brzy, pak jsme je už nemohli najít. Zbytek byl moc drahý, nebo jsme vůbec nerozuměli jídelnímu lístku (to se ostatně do konce pobytu nezměnilo, ani když jsme koupili úžasný anglicko španělšký Collinsův slovník s 3000 slovíčky a X frázemi — v Barceloně se totiž nemluví španělsky, ale katalánsky a ať se vám to zdá, nebo ne, je to docela rozdíl). Nakonec jsme tedy zakotvili v kavárně, kde jsme ráno snídali palačinku, a dali si pár tapasů. Vynikající! KAvárna se nám líbila halvně proto, že měla na zahrádce menu a to i v angličtině a že nás tam obsloužili. Ukázalo se totiž, že to není vůbec obvyklé. Ve většině barcelonských podniků je menu jenom u vchodu a pak na baru musíte nadiktovat obsluze, co jste si vybrali (což je docela problém, kdž nerozumíte ani slovu z toho, co jste venku četli). Než jsme pochopili, že je to normální, u spousty restauraček nás odrazovaly hrací automaty hned u vchodu. A taky to, že samotné vchody jsou děsně úzké. Vejde se tam tak akorát bar a pár místních strejců s cigárem u rtu. Že za barem a strejcema bejvá vcelku příjemné posezení a někdy i kouzelná zahrádky, jsme objevili až o dost později.

Během čtvrtka jsme stihli i trochu kultury a sice, když jsme navštívili Picassovo museum. Věřili byste, že Picasso uměl i hezky malovat? Já snad skoro ne. Obraz jeho umírající matky mě téměř dojal. Úplně z něj byla vidět ta bolest, kterou matka asi zažívala. Celá jedna místnost muzea je věnovaná Picassovou posedlostí jedním Velasquezovým obrazem. Ani jsem moc nemusela číst a hend jsem poznala, že jednou karikovanou je i infantka Markéta právě od Velasqueze, protože obraz infantky z jeho dílny je jedním z nejvýznamnějších obrazů na nelahozevském zámku, kterýžto je od zatáčky co by kamenem dohodil a zbytek dojel na kole.
Během pár dní na podzim roku 1957 Picasso namaloval několik desítek variací na tento obraz nebo jeho části. Něco vypadalo spíš jak dětská patlanina a řekla bych, že to snad dělal jen z nudy. Ale halvní obraz, který byl vlastně kubistickým ztvárněním originálu, byl fakt hezkej. Až na to, že blyo vidět, že Picasso kreslil zleva doprava a ke konci už ho to přestávalo bavit.

18. října 2007

Z Barcelony I.

Dneska jsme se vrátili z dovolené a postupně vám nabízím zápisky den po dni. ›››


Středa začala vlastně už v úterý večer, kdy jsme museli rozvést psy. Teda my… =M=, protože já jsem byla asi tak do půl devátý v práci a smolila poslední reportáž. Je nutné poděkovat =M=ově sestře a =M=ově bratrovi, protože bratr půjčil sestře auto a sestra rozvezla peďkatou k babičce do zatáčky, merlina k =M=amince a kočku k sobě. Doma tak zůstala myš. Máme už jen jednu. Malou. Velká (tu jsem měla radši) byla nalezena mrtvá ve velké kleci. Ležela bez hnutí s hlavou na kokosu. Myslím, že je toho příčinou její bezmyšlenkovité skákání po větvích a zdech klece. Kolikrát, místo aby slezla, se pustila a spadla tak z velké výšky. Tentokrát asi dopadla na kokos a už to nerozchodila ☹.
Když byla zvěř rozvezena, museli jsme balit. To se ukázalo jako velmi zábavná část cestovní přírpavy, protože jsme měli půlku věcí ještě vlhkou a tak všelijak podobně. Nakonec jsme to nějak zabalili a půlku věcí dobalovali ještě ráno. Pak jsme opakovaně vážili náš megakufr, protože jedno zavazadlo smělo mít maximálně 20 kilo.
Nakonec se nám všechno vešlo právě do toho jednoho kufru a vypadalo too, že má akorát přesně těch dvacet kilo.
Vyrazili jsme na letiště a =M= pořád spekuloval o tom, kolik ten kufr vlastně váží, protože jsme ho vážili na Emilově váze a ta určitě neváží moc přesně. Po chvíli jsem i já usoudila, že jsme měli věci rozdělit do velkého a malého kufru, protože bysme tak aspoň měli jistotu, že kufr nepřekročuje povolenou hmotnost. A jak se později ukázalo, měli bysme kam dát pár flašek sumo naranja con pulpa i fibre, pár balení jam‘on iberico a nějaké ty olivy, co jsme nakoupili na trhu.
Kufr nakonec vážil asi 18,1 kg.
Letadlo bylo zábavné. Protože sice nejsme totální čípáci, ale přesto se snažíme ušetřit, jak to jde, letěli jsme low costem. Clickairem. ROzmazlená americkými filmy, kde jsou letadla o třech řadách sedadel, se dvěma megauličkama a místem na malého černochama před nohama, jsem byla lehce v šoku, kdy jsem uviděla sedadla v modrém aeroplánu clickairu. V prvním okamžiku jsem propadla panice, že se tam nemůžu v životě vejít, ale nakonec se ukázalo, že se tam vejdu tak akorát. Uklidňovala jsem se tím, že při případném pádu letadla budou všichni cestující tak zapasovaní do sedadel, že nehrozí, že by padali všude kolem nebo tak něco.
Let samotný byl skutečný zážitek. Letěla jsem poprvé a tak jsem si to fakt užívala. =M= letěl podruhé, ale vyprávěl o tom, jak kdyby byl zkušený mazák.
„Hele, tamhlety mraky vypadaj uplně jako hory, co?“
„A nebudou to hory? Alpy?
„A jo ☺“

V Barceloně bylo vedro. Hned jsme sundali já sako a =M= mikinu. Prvním úkolem bylo zavolat naší ubytovací contact person, což byla Begoňa. Všechno jsem vyřídila, na všechno řekla „yes“ a byla jsem spokojená. Ne tak Begoňa, protože prý cesta z letiště normálním lidem (těm, co uvalej 30 ojro za taxi) trvá 10 minut, zatímco my se tam kodrcali o hodinu déle. Mezitím ješě stihla B. zavolat, aby se zeptala, kde jsme. To jsme s =M= lehce z nerv‘ozněli. Teda já lehce znerv‘ozněla a =M= se pěkně vystresoval, co prej volá, šak snad jedem a musí vědět, v kolik máme dorazit, no ne?
Letadlo přistálo v 16.41. My ještě po 18.00 bloudili kdesi v okolí metrostanice Placa del Centre, protože od té už jsme bydleli jen „za rohem“. Těch rohů jsme ale museli obejít několik, než jsme našli ten pravý. Begoňa jen zakoulela očima a ukázala nám náš bejvák.
Znali jsme ho z obrázků, takže nás to ani tak nepřekvapilo. Ale přesato mi trochu vyrazil dech vstup do domu, kde náš byt byl. Je ti bývalá fabrika předělaná na byty. Vchod vskutku impozantní, všechn obložené dřevem a jakýmsi lesklým kamenem. Pokud jsme nezapomněli vyfotit, fotka je přiložena. Ještě impozantnější je to v noci, kdy všechno září.
Zatímco mi B. ukazovala kde co a jak v bytě, =M= se zaačal nerv‘ozně procházet p bytě, pak se zastavil u baru a začal se hladit po bradě, což dělá vždycky, když ho něco vyvede z konceptu.
„Zeptej se jí, jestli je tu internet,“ povídá. A tak jsem se zeptala a B. řekla, že není. TO nás lehce rozhodilio, protože připojení k internetu bylo hlavním kritériem pro výběr ubytování. =M=a to fatk rozhodilo a byl nasraný ještě pěkně dlouhou dobu. Přiměli jsme B., aby to dopsala do smlouvy a =M= chce vydupat slevu u Friendly Rentals, přes který jsme by našli. Jakože uvedli chybnej popis, na základě kterýho my jsme se rozhodli.
Nakonec ale musim říct, že jsem ráda, že tu internet není. Aspoň se s tim člověk tolik neotravuje. Ale je fakt, že když jsme včera byli v kavárně s wifi a zjistila jsem, že v travianu jsem spadla z 30. pozice na 76., trochu mě to nasralo.

Když jsme se ubytovali, vyrazili jsme do víru okolního velkoměsta a naše první jídlo ve Španělsku byly špagety z mikrovlnky. Jako předkrm jsme ovšem dostali jedny z nejlepších oliv, jaké jsem kdy jedla. Pak jsme si koupili bagetu ke snídani a šli jsme na kafe. Přišel naprosto děsnej slejvák. Kavárna už zavírala, ale obsluha se na nás usmívala a ukazovala ven a kroutila hlavou, jakože do toho psího počasáí nás nevyžene.
2. října 2007

Z práce

Dneska jsem se ve smlouvě zavázala, že budu pracovní dobu využívat pro plnění pracovních úkolů. A teď píšu na blog. Inu co... dneska tu plánuju zůstat déle a dokončit přípravu na rozdělané reportáže, které, doufám, dopíšu během zítřka. A navíc, když už nevím kudy kam a nenapadá mě nic kreativního, tak přeci potřebuju nějakej relax, abych dobila aspoň trošku baterky. Poctivě se teda připravuju na plnění pracovních úkolů.

A teď do toho...
Chtěla jsem nejdřív napsat dojmy z prvního sobotního dopoledne stráveného němčinou, ale zážitky z dneška to zcela přebily. Byla jsem totiž hned na dvou výjezdech s fotografem. Týjo! Když mi včera šéfka řekla, že hned musím zavolat akmsi a hned zařídit tamto a nejlépe ještě hned někam vyrazit, zatmělo se i před očima. Já a telefonovat? Mluvit s lidma? To nedopadne dobře...
Jenže co jsem měla dělat. Říct jí, že se bojim telefonovat? To bylo ještě trapnější, než zvednout sluchátko a konat. A tak jsem radši konala.
Smluvila jsem schůzky a dneska ráno jsem vstala s podivnými pocity v celém břiše. Zkrátka jsem byla nervní jak sáňky v létě a bála jsem se, co mě čeká.

Mám za sebou pokec (rozhovor tomu říct nejde) s šéfkou malé, ale úspěšné firmy a jednoho tiskového mluvčího.
Fíha!
A víte co? Byla to totální paráda! Kecala jsem s fotografem, mluvila s těma lidma... Nejdřív jsem se držela připravených otázek. S tiskovým mluvčím už jsem ale byla úplně uvolněná, zapředla jsem s ním příjemný pohovor a na konci mi s úsměvem tisknul ruku a věnoval mi jakousi knihu v hodnotě 100kč zdarma!
Asi se mi to tu bude líbit.

Napsala jsem svůj první článek, editorka snad bylaa vcelku spokojená. Doporučila mi překopat konec, ale zvládla jsem to během pár minut. Doufám, že příště to půjde ještě lépěji a radostněji. Chce ve všem vidět emoce. No, holt se učim, ještě ten jejich styl úplně neznám, ale to se poddá.

Pro deníček, zaměstnaná žena, Praha.
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz