Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
29. listopadu 2007

Je to v pytli

Ta bradavice, co Pedince roste na víčku u slepého očička, a co nevim, jestli jsem o ní už psala, tak ta bradavice neni bradavice ale nádor slzné žlázy. :(
Snad nezhoubný. Na to jsem se neptala, ale stejně by mi to doktor asi říct neuměl.

Nedá se s tim ale nic dělat. Zdravýmu psovi by jí vyřízli. Pedince už je přes 14 let a ten její pitomej Cushingův syndrom to taky komplikuje. Uspat už si jí prostě netroufaj. A já bych jí ani nedala. Už by se nemusela probudit. Doktor řikal, že přijít o psa kvůli tomuhle je blbost a že to prostě necháme bejt. Do oka se dostal zánět, takže jsme dostali mastičku a kapky.

Ptala jsem se, co když to bude dál růst? Teď to totiž snad zdvojnásobilo objem přes víkend. Pokrčil ramenama. Když to jinak nepůjde a neúnosně by jí to stěžovalo kvalitu života (čti, kdyby to narostlo tak, že by nemohla dovřít oko a vysychala by oční bulva), tak by se muselo přistoupit k operaci. Dala by se jí ta sedace, co se jenom nějak lehce napíchne a další injekce jí po zákroku vyruší. A doufalo by se, že to zvládne.

Taky mě uklidňoval, že se ten nádor někdy sám zatáhne, že prostě uvidíme a zatim ať kapem a mažem. No tak jsme kápli a mázli a doufáme :(.


U těch starejch psů už se prej holt ty komplikace kupěj. Nedá se s tim nic dělat.
Však já vim. Jenže jí mám kua už od desíti let :(. Je to moje hvězdička.
25. listopadu 2007

Nikdy nevím, co vařit

A tak věčně chodíme po restauračkách. Ale dneska už jsem měla skutečně chuť uvařit něco doma. Rozhodli jsme se, že si dáme zapečenou zeleninu se sýrem. Problém ale byl v tom, že nemáme zapékací misku. Před časem nám praskla, když jsem jí chytře postavila na rozpálenou plotýnku.

Nezbylo nám tedy, než se vydat misku koupit. =M= si vybral jednu v Ikei a tak jsme se tam vydali.
Ani se neptejte, jak to dopadlo.


Máme:
3x povlak na polštářek, 2x prkénko, 1x skladovací krabičky, brusinkový džem, 2x malý polštář no a nakonec i ty zapékací misky. 2x malé jednoporcovky a jednu velkou. A nejspíš i něco, co si teď zrovna nevzpomenu.
I s večeří to bylo za pěkných pár set. Inu, umíme to. Hlavně, že máme misku. Třeba si v ní časem zapečem i tu zeleninu.
23. listopadu 2007

Titulkové trable

Neumím vymyslet titulek. To je moje velká slabina. Přesto se snažím, jak jen to jde, abych vymyslela něco aspoň tak kvalitního, aby se od toho mohla šéfka řádně odpíchnout, když to dotahuje.
Dneska ale nastal skutečný oříšek.
Vezměme si však na pomoc trochu jinotaje a šifer, jelikož nemůžu psát doslovně. Použiju proto jiný příběh a jiný titulek.
Takže:

vše začalo před pár týdny, kdy se po mně chtělo jakési jímavé téma. Zoufale jsem hledala, až jsem našla:

Slovenští neonacisté zmlátili 16 letou dívku

Perfektní. Něco přesně pro nás. Zavolala jsem do onoho časopisu, zjistila kontakt na redaktora, který o tom psal, poprosila ho o kontaktáž s dívkou. Kupodivu to skutečně proběhlo, já děvče vyzpovídala a nyní nastal čas to sepsat. Ale co s titulkem? Slovenští neonacisté zmlátili... hmmmm... od čeho se odpíchnout jinýho? Zbili jím, no... o to tam jde. Tak co zkusit, že se nepohodli nebo něco jako že opět útočí? Vzrůstající hrozba neonacistů... Hitler volá ze záhrobí... ne blbost, to už je moc daleko. Mno...

Nevěděla jsem prostě. Měla jsem před sebou pořád ten původní titulek a nedokázala jsem se od toho oprostit. Inu vydala jsem se za šéfkou.

"Čau, šéfko, můžu? Mám problém s titulkem k týhle reportáži..."
"Tak ukaž. O čem to je?"
"Je to o tom, jak parta kluků, co se jim líbí Hitlerovy myšlenky, si vyčíhla holku, chudákovi jí bylo teprv šestnáct, a totálně jí zmydlili..."
"No ty vole, to je přece jasný! Slovenští neonacisté zmlátili 16 letou dívku! Co na tom řešíš?"
"No, žejo viď? Problém je, že tohle je ten původní titulek."
"Ne! :-o Kecáš!"
"Fakt, bohužel. Nemůžu se od něj odpíchnout a nevim, co s tim."
"Tak počkej, jak bysme to..."

A šéfka přemejšlela, až se jí od hlavy kouřilo.
"No nic... od toho už se nedostanu. Pojď. Půjdem za Evou. Ta umí ty jímavý titulky..."

A šly jsme za další kolegyní, přednesly jí příběh a čekaly, co z ní vypadne.
"Nooooo," zamejšlela se Eva,"asi Neonacisté na Slovensku zmlátili 16 letou dívku, ne?"
Načež šéfka jen mávla rukou.
"To je ztracený." A začala přecházet po místnosti jak lev v kleci. Pak rozhodila rukama.
"No nic, no. Prostě vymysleli ten nejlepší titulek. Přes to nejede vlak. S tim nic nezmůžem." A obrátila se na mě. "Prostě ho tam dej, Peti. Kašlem na to."

A tak jsme museli složit poklonu jednomu nejmenovanému deníku, protože vymyslel ten naprosto nejlepší titulek. Líp už to prostě nešlo, a tak jsme se uchýlili k tomu, že jsme převzali nejen téma, ale i titulek.

Inu, čo sa dá robiť. Jak řekla šéfka: Přes to nejede vlak.
Já se aspoň budu snažit napsat to lépe a radostněji, než autor, který mě inspiroval.

22. listopadu 2007

Quanti chtěla, abych napsala, jaký to je, celý den psát.
Tak asi takhle:


Na úvod upozorňuju, že i když to tak nebude vypadat, psaní mě ještě stále pořád baví. JE to ale trochu hektická záležitost.
Můj kolega, jediný redaktor mužského pohlaví v naší redakci a tak trochu můj vzor, tuhle povídal, že nejhorší je pracovat v týdeníku.
Nevím. Myslela jsem, že deník musí být horší, ale kolega má zkušenosti a tvrdí, že nikoli. ideálem správného redaktora je prý čtrnáctideník. A proto bych chtěla pracovat v Ženě a život, nebo ve Vlastě.
Pracuji však tam, kde pracuji, a práce je to stále ještě milá. Jak vypadá můj klasický pracovní den?

Ráno přijdu lehce před desátou, hodím tašku na stůl, čapnu hrnek a jdu si uvařit čaj. Cestou do práce se stavuju v pekařství u zastávky a většinou odcházím se štrůdlem, který pak zporcuju právě u toho čaje a u novin.
Každé ráno totiž čtu deníky: Mladou frontu, Právo, Lidové noviny, Blesk, Šíp, Aha! a možná ještě něco, co si zrovna nepamatuju. Takže ideální začátek. =M= mi závidí, že čtení novin je součástí mojí práce. Ona to ale není zase taková lahoda číst skro dvě hodiny denně a vnímat všechny titulky a články natolik, abyste odhalili, jestli se v nich neskrývá i námět pro vaši práci. Nicméně čtu a občas se něco zadaří. Po čtení tištěných periodik se vydávám na internet. Projedu pár regionálních Deníků, abychom nebyli příliš pragocentričtí a když se zadaří, volám a sháním kontakt na člověka, co psal článek, který se mi hodí a prosím ho, aby mě zkontaktoval s protagonistou svojeho textu.
Nutno říct, že tím většinou honba za tématem skončí, protože redaktor sice přislíbí, ale pak... se na to asi vyprdne.

Většinou se ale podaří, že mě něco přinejmenším inspiruje, i když inspirace s konečným výsledkem až tolik nesouvisí, což je ale dobře. Aspoň nás nikdo nenařkne, že témata přebíráme.
A pak jdu za šéfredaktorkou. Řeknu jí, co jsem vymyslela, jak bych to pojala, ona mi řekne, jestli to pojímám správně, a jestli má vůbec smysl o něčem takovém psát.
Pokud má, jdu shánět materiály a lidi, co mi k tomu můžou něco říct.

Tak obden navíc chodím na schůzky se svými oběťmi. Popovídáme si, většinou mi to zabere tak dvě hodiny. I s cestou tam a zpátky, samozřejmě. V poslední době už jsem navíc oraženější. Říkám si, že nikdo nemůže vědět, kolik mi vlastně zabírá času ono zpovídání a tak když to zvládnu rychle, odskočím si bez výčitek na oběd. Odpoledne pak píšu. Pokud už mám ovšem zlomenou stránku. Tomu předchází to, že hledám vhodné obrázky a s grafikem stavíme stránku. Když je hotová (řikáme že postavená, nebo zlomená, což je zajímavý protiklad :D), jdu na tom zamakat.

Nevím, jak to dělám, ale většinou skončím tak nějak kolem půl sedmé, dky končí pracovní doba, a jdu domů. Oklikou přes Alberta jsem tam v sedm. Uf. Pak zvládám akorát tak pustit bednu a hospodařit v Travianu. I tak jsem se už propadla z 30. místa na momentální 66. :(



Dneska to ale bylo trochu jinak a pěkně na pytel. Reportáž jsem dopisovala až dneska dopoledne, protože jsem prostě nestíhala. Odevzdala jsem jí s pocitem lehce zfušované práce, protože jsem si to prostě nestačila pořádně přečíst atd, atd. Editorce se ale nelíbil nadtitulek, který jsme daly s šéfkou dohromady a když to šla šéfce vysvětlovat, ta se rozhodla, že by bylo nejlepší přepsat nejen titulek, ale i celý článek. Takže jsem k novému titulku přepisovala i celý text a radost jsem z otho věru neměla.

Pak jsem se dozvěděla, že články do dalšího čísla bych měla napsat ještě během zítřka (jindy na to mám týden) a že jedno z témat, které bylo do dalšího šísla plánované se přesouvá o týden dál a místo toho mám psát cosi jiného. Zjistila jsem to ale jen tak mimochodem od editorky, protože mi to nikdo neoznámil a já tak vesele pracovala na onom přesouvaném tématu a ještě jsem měla pocit, jak jsem na tom dobře.
"Cože? On ti to nikdo neřek?" divila se editorka. Ne, neřekl. Ale co už. Ono se to nějak zvládne.

A jiné téma, které jsem měla perfketně rozpracované do zajímavých detailů, teď mám zpracovat úplně jiným způsobem, protože přišel befel shora, že musíme začít psát moje stránky s důrazem na cosi. Takže teď ono původně krásné téma budu muset konstruovat na čemsi smyšleném a vyjde z toho podle mě pěkný paskvil.

Dneska jsem domů přišla sice v sedm (což nebývá zvykem, většinou chodím později), ale volno se nekoná. Musím překopat původní záměr a vymýšlet jakousi smyšlenku, abych vyhověla přáním vedení. No co už. Jistě vědí, proč to dělají. Já jsem jen dělník a jdu plnit.


Ale jinak mě to fakt baví! Psaní zdar!
21. listopadu 2007

Tak vám na to blogování nějak nemám čas. Ne, že by nebyla chuť, nebo že by nebylo o čem. Kolikrát si řikám tak tohle musim napsat!, jako třeba tuhle, když =M= řikal, že by chtěl mít mojí fotku. To mi nějak nešlo do hlavy.
"A co bys s ní prosimtě dělal? Dal by sis jí na sponu?" =M= totiž nemá peněženku, jen sponu na peníze a navíc tvrdí, že fotografie kazí paměť.
"Ne na slipy!" smál se mi, zmeťour jeden.

Jenže prostě není kdy. Ráno tak tak stačím porychtovat travianí vesničku :D, pak celej den pracuju jako šroub, žejo... a večer už zvládám tak akorát čučet na televizi. Fakt že jo. Za ten den plnej psaní jsem tak vysátá, že to prostě už nejde.

Ale teď, teď se blíží výročí! Už to bude skoro měsíc, co jsem nic nenapsala, a to se mi zdá nějak děsně dlouho. Proto musim napsat aspoň to, že žiju, =M= taky žije, Merlin taky žije, i když jsme si mysleli, že má namále, naštěstí šlo jen o žaludeční problém, a Pedinka taky žije, i kdy mi dělá starosti její slepý očičko, který jí pořád slzí a navíc jí z vnitřní strany roste bradavička, která jí odchlypuje víčko od oční bulvy, takže se bojim, že za čas to oko nebude moct dovřít.
Takže máme veselo. Ani ty veterináře nestíháme.

Teď se ale chystáme na festival francouzskejch filmů a taky na rande se sousedem a jeho milou. Kocour jeden si ve třiceti našel dvaadvacetiletý kůzlátko! Tak jen doufám, že to bud fajn holka, abysme mohli společně vyrážet častěji. A ne jako ta brauzrova slečna, co se urazila, když jsem nepochopila ten jejich vtip...
To bylo tak:
Brauzr si vedle ní se svejma dvěma metrama stoup a povídá "Ona je Kačenka taková moje poloivička", tak jsem se usmála a řekla jsem, že jsem si všimla, že je taková maličká a že vedle něj vypadá roztomile. No ale už jsem to nezachránila, protože vtip byl v tom, že nejde o půlku na vejšku, ale o půlku váhově. Eh...
Jene už jsem byla v klatbě a slečna mě neměla ráda, což mě skutečně mrzelo. Ale čo sadá robiť. No a proto doufám, žer tahle slečna bude bez komplexů, že bude milá a hovorná a tak. Já budu radši mlčet, abych neřekla nic nevhodnýho.

Howgh.
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz