Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
31. ledna 2008

Teambuilding a tak nějak

Nová redakce zdá se býti fajn. Když mě tři dny po nástupu pozvali, ať s nima jedu na hory, vyděsila jsem se. JÁ?

Bylo mi šestnáct, chodila jsem do druháku na gymplu a vypravila jsem se se zbytkem třídy na lyžařský výcvik. Opatřena novou bundou, novými lyžáky, oteplovačkami, lyžemi jakožto i ostatní lyžařskou výbavou (brýle později skvěle sloužily při krájení cibule), nepřipouštěla jsem si žádný nezdar. Mýlila jsem se ale krutě. Odmalika se mi rodiče smáli, jak se o sebe bojím. Někdy spíš bručeli "nojó. aby ses trochu neuhodila, viď?" Ale já jsem vážně srab. A tak jsem už na začátku výcviku striktně odmítla sjet mírnou sjezdovku za chatou, aby mě mohli zařadit do družstva. "CO chcete řadit? Dejte mě rovnou do trojky, vždyť jsem na tom stála naposled v pěti letech!" A taky že jo. Jenže při prvním pokusu o oblouček jsem si narazila záda tak, že jsem se den nemohhla pořádně hnout a při druhém jsem záhadným způsobem vytrhla vázání z lyže. Když mě pak poslední den výcviku postavili na začátek zledovatělé dráhy, která byla prudká jak ďas a opatřena slalomovými hůlkami, věděla jsem, že nastal můj poslední den. Jak to po mně můžou chtít, když jsem na lyžích stáal všehovšudy tak dva dny? Spustila jsem hysterický záchvat par excellence. Nefalšované slzy mi tryskaly z očí a nakonec se mi po téhle nechutné scéně podařilo profesory a instruktory přesvědčit, že budu sjezdu ušetřena.

JÁ mám lyžovat? Družila bych se o 106, ale s lyžema... Ale bylo mi jasný, že jet musim, protože se musim začlenit do kolektivu. Nakonec jsem přemluvila kamarádku, aby vyrazila se mnou. Ostatní budou lyžovat, my budem drbat na chatě a vyrazíme někam na procházku.

A víte co? Bylo to naprosto super. Užili jsme si to úplně skvěle. Dozvěděla jsem se i to, co sjem se dozvědět nechtěla, mimo jiné i to, že prý působím seriózně. To je nějaká nadávka nebo co?? A že to bylo tak super, už plánujeme další výlety. Nějakou chatu a grilovačku na jaře a vodu v létě. Panebože, na vodu! To je můj sen už od střední školy!

Bezva. Zapadám pomalu ale jistě do kolektivu, vydavatelka mě chválí kdykoli mě potká a šéf mi včera řekl, že si mě nejen chtějí nechat, ale že dsotanu i přidáno.
No super :).


A víte, co je na tom nejlepší? Kein Stress! Všechno v klídku a pohodičce, články na témata, která si vymyslim a nikdo mi do toho příliš nekecá, žádný boje a zákulisní praktiky.
Chvíli jsem uvažovala, že se mihnu někam jinam, ale... Kdepak. Jen hlupáka pálí dobré bydlo.
24. ledna 2008

Okamih

smskový ›››


Včera byl =M= na jakémsi tahu a někdy po půlnoci proběhla tato sms výměna:

on: Za 10 minut jsem doma. Mám brát psy?
já: Zeptej se svého svědomí.
on: Poslal jsem mu smsku, to nestačí?


che :D
20. ledna 2008

Červená nit

"Páře se mi svetřík," řekl mi =M= v týdnu.
"Hm."

V tomhle jsem prostě chlap. Teda já ani nevím, jestli to měl být náznak. Každopádně na nějaké to zašívání mě neužije. Akce sobotního odpoledne mě ale dovedla k úvahám o tom, jsem-li mu dobrou ženou.
V sobotu odpoledne totiž začal Kocourek zuřivě hrabat v šuplíku, kde máme VŠECHNO. Na dotaz, co páchá, odpověděl, že hledá nit a jehlu. "Máme to přece tady, ne?" A ukázal mi, jak se mu pěkně rozjel šev na rukávu oblíbeného svetříku, který jsme dovezli z naší dovolené v Barceloně.

Kocourek si červený svetřík zalátal bleděmodou nití a já se ptám: jaká je v téhle situaci role emancipované ženy? Měla mu to žena vytrhnout z rukou a zašít?

Navrhovala jem mu, že dojdu koupit červenou nit a v týdnu to opravím. Nevím ale, jestli už mě má prokouknutou, nebo jestli propadnul touze spravit si to sám a okamžitě, ale odmítnul mě.

Mám teď pocit, že jsem jako správná žena pěkně pohořela. A to ani tak ne před Kocourkem, který mě miluje, protože jsem jeho Sluníčko, ale před sebou. Já bych totiž chtěla být správná žena (čti pečující). A proto si jdu napsat do diáře červeným fixem koupit červenou nit. Možná se to ještě nějak zachrání.
12. ledna 2008

Vymalovala jsem

trochu poklidila a vzhledem k tomu, že to tu teď kolem proudí, tak mi to nedá se nepochlubit.

plocha
7. ledna 2008

Mám nové boty

To máte tak... když máte nohu 42, tak není moc z čeho vybírat. Už loni to byl problém, nakonec se mi podařilo cosi si pořídit, ale moc nadšená jsem z toho nebyla. Letos na tu nenadšenou tradici navazuju. Opět jsem si koupila takový nic moc boty a bohužel mi přijdou ještě víc nic moc než ty loňský, ale couž se dá dělat.
Tyloňská jsou takový okopaný a je mi v nich děsná zima. Tyhle ma vožku z ovčí vlny. Hřejou.

Poslední kapka byloo dnešní ráno. Venčení na nábřeží ve sněhu a brodění se v pražský cahotě mě nakrklo. Ty zimní boty vůbec zimní nejsou. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč mě v nich tak hrozně zebe. No a tak jsem se rozhodla tomu udělat přítrž a během polední pauzy jsem zaběhla do Bati. Ve 42 katastrofa, ale občas mi je i 41. Vyzkoušela jsem si ti modely a děs a hrůza. Jedny kozačky jsem nemohla dopnout přes svoje tlusté lýtko (další signál, že zahájit odtučňovací kúru už je opravdu načase), další vypadaly jako holinky a třetí... No vypadaly nejdřív k světu, ale pak jsem si řekla, že maj moc úzkou podešev a vzhledem k tomu, že jsou ze semiše (á tomu teda semiš řikám, ale nejspíš se tomu řiká jinak — prostě ta drsná chlupatá kůže), by v těchle sračkách byly za chvíli oddělaný.

Ještě se i líbily jedny ovšem za 3500 a vzhledem k tomu, že se mi nelíbily až tak, a že si chci koupit ještě nějakou zimní bundu a nový brejle... jsem to prostě vzdala.

V Humanicu to byl předem prohranej boj, tam se mi nelíbí skoro nikdy nic. Zbyl mi Deichmann. TEn je mi v poslední době stále sympatičtější díky svojí XXL kolekci, i když oo kvalitě výrobků nemám valné mínění.

Nakonec jsem si odsud ale úlovek odnesla. Ačkl jsem ani přehnaně šetřit nechtěla, stálo mě to 1399 Kč, a tak sjem si k tmu koupila ještě nějakou zázračnou pěnu. Boty... jsou takové rozpačité stejně jko já, když se na ně dívám. Ale maj ovčí rouno, tak zahřejou. Uvidiim, co na ně =M=. Předpokládám ale, že si to vyžádá nákup ještě něčeho elegantnějšího na období sucha.

To je mor,

ty řetězový maily, to je neskutečný. Nemám to ráda a nikomu to dál neposílám, takže u mě to spolehlivě končí. Ale rozčiluje mě to.

Pošli to okamžitě milionu lidem, jinak budeš mít 10 let smůlu. A. Louisová přerušila řetězec a místo dítěte se jí narodila opička. C. Burns síle tohoto dopisu nevěřil a do dvou dnů ho vyhodili z práce.

No to by mě omyli. Momentálně mi to vyhrožje, že jsem zapomněla na své přátele a 10 let budu mt problémy ve vztazích. Njn... Nevěřím na to, ale e to takový ošklivě vyděračský.

Nejvíc mě bavěj tylidi, co... "já to nikdy neposílám, ale tohle si musím, co kdyby to byla pravda!"
Já to prostě neposílám a basta fidli. Akorát teď jsem v rámci dobrých pracovních vztahů poslala kolegyni mail zpět, abych jí "prozářila" den, jak se v mailu psalo. To mi ostatně nic neudělá a ona je moc milá. Ale stejěn bych s těma mailama vraždila!
4. ledna 2008

Mám rýmu a lítačku

Letošní přelom roku je krušný. Když pominu změnu redakce, zabrat dostává hlavně moje zdraví. Nejdřív jsme tvrdli půl hodiny v mrazu a v záklonu u právnický fakulty a čekali na ohňostroj. Už to bylo na pováženou. Úplně jsem cítila, jak mi omrzají tváře a pocit je to teda nic moc. Ale stejně jsem nevymrzla tolik, jako včera, kdy jsem hodinu a půl stála na mraze a ve větru. Ptáte se, proč jsem to dělala? Inu... stála jsem frontu na lítačku.

Hodina a půl na Andělu mezi průchodama, kde to vane o 106, to je teda sado. Ale nenadávala jsem. Alespoň ně prvních 40 minut. Lidi za mnou i přede mnou kleli jak starý námořníci, ale já se jen usmívala. Měli možnost si koupit ízdenku dřív (stejně jako já), tak ať nenadávaj teď, když se tu sešli se všema, co to řešej na poslední chvíli.
Když se ale po hodině fronta zastavila, protože paní si musela dát asi 1řti minutovou přestávku, tak to bylo moc i na mě. Zima mi byla, že i zuby drkotaly, foukalo mi i pod kabát, nohy zmrzlý a chodidla mě i přes boty zábly, až bolely, a tak jsem stála střídavě na levé nebo na pravé noze, nebo jen na hranách bot, abych se co nejmíň dotýkala země.
No Sibiř hadr!

Každých pět minut jsem byla přesvědčená to vzdát, ale nakonec se vždycky stalo něco, co mě přimělo vytrvat. Buď to vzdal někdo přede mnou, nebo se rozjela komunikace s ooklostojícíma, nebo se paní konečně vrátila z přestávky. Nakonec jsem to teda zvládla a lítačku mám. Ale mám k ní taky bolení hlavy, krku, začínající kašel a rybu jako trab.

Plyne z toho ale poučení:
už nikdy nekupovat lítačku na poslední chvli!
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz