Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
22. října 2008

Po kontrole

Dneska jsme byli na kontrole na veterině. Nečekala jsem žándé jobovky a žádné drama se skutečně nekonalo. Před týdnem dostala Pedinka nové léky. Zrušili jsme jeden z člověčích preparátů, co brala, místo toho dostala dva psí.
Celý týden jsme prožili bez potíží, od neděle už dokonce spí celou noc s námi v ložnici na svém polštářku = známka, že jí je dobře.
Doktorka z nás měla radost, dokonce pochválila plícičky, že se krásně pročistily. Sice nevím, co to znamená (z radosti jsem se ani nepatala), ale hlavně, že je to tak správně.

Odbíráme další lék, jehož zvířecí verzi dostala už před 14 dny. Trochu se toho bojím, protože jde přesně o ten preparát, který nám v největší nouzi často pomohl. No... uvidíme. Kdyby nastalo zhoršení, můžeme jí ho sami zase vrátit. Další kontrola za dva týdny.
Prý si s námi nejspíš ještě nějaký ten pátek pobude.
Bobeš jeden chlupatej :)
20. října 2008

Dnes jsme spolu s kocourkem už čtyři roky.
Kdo by to byl řekl...
16. října 2008

Nechala jsem se ostříhat

Nakrátko. Je to návrat k praktickému účesu. Asi po dvou letech, nebo tak nějak. Zatím s tím všude slavím až podivuhodné úspěchy. Jen šéfka řekla: "Tyjo, dobrý! Hm... lepší." Tak nevim, co to má bejt. :)
15. října 2008

Případ Bobeš pokračuje

Dnešní noc byla zdaleka nejhorší, co jsme s Pedinkou zatím zažili. Naspala jsem všehovšudy čtyři hodiny, rozkouskovaně.

Ve tři v noci jsem už nevydržela a volala na pohotovost do Stodůlek. Říkala jsem si, že bude zřejmě zbytečné tam jezdit, ale chtěla jsem mít klid, že jsem nic nezanedbala, na nic se nevybodla.
Bobina funěla už od desíti do večera. Šli jsme se projít a zlepšilo se to. Chvíli před druhou ranní ovšem opět. Začne to vždycky popocházením, pak začne hrabošit kdesi do země a už to jede. Frkla jsem do ní další léky, a čekala, až to zabere. Po hodině a půl zlepšení, ale ně na dlouho. Museli jsme jí s =M= pořád držet, protože jinak okamžitě začala hrabat a funět. Takže žádný spaní nepřipadalo v úvahu. Musela být pořád speciálně natažená, aby byla v klidu, nechtěla ležet jen vedle nás, museli jsme jí držet.

Asi ve čtyři to začalo vypadat fakt íp. Šla si i sama lehnout do pelíšku a spala, i když odfukovala teda ztěžka. V půl šesté ale nanovo a až do osmi. Respektive... pokud jsem jí držela a hladila, byl pokoj. Jakmile jsem jí nechala, začala se hlemejždit a hrabat a funět. Takže jsem držela, hladila a nespala. Ovšem od půl sedmý do půl osmý to nádherně uteklo, takže jsem si nejspíš klimbla.

Minulý týden řikala doktorka, že bysme mohli udělat komplexní vyšetření — EKG a RTG. Po téhle noci jsem se rozhodla, že dnes. No... jak to dopadlo...

Nevim. Mně se děsně ulevilo, že nejde o rakovinu. Ale dobré to teda není. V zásadě, když to shrnu velmi stručně — zkusíme vyměnit léky, když nezaberou, budem muset zvážit uspání. Srdce je moc namáhané. Už ho má strašně zvětšené, což je špatně. Plíce jí nějak uhnou. Utvářejí se jí tam jakési vazy, které mohou za to, že se jí špatně roztahují. To právě způsobuje to, že je srdce tak namáhané. Největším problémem je ale dýchací trubice. Má už změklé chrupavky, které jí mají držet roztaženou. Na rentgenu je tak zhruba třetinová oproti kousku, který prochází hrudníkem a je ještě roztažený správně. Proto dochází ke zhoršenému dýchání a mohlo by se prostě stát, že to neudýchá a udusí se.

O tom smutném konci mi doktorka řekla, až když jsem se na to přímo zeptala. Chtěla jsem mít jasno a hlavně nechci zažít, jak se mi pes doma dusí a já nic nezmůžu. Prý by to ještě nezatracovala, pořád máme šanci s novýma lékama, ale taky dodala, že předem prostě nevíme, ak zaberou.

Kontrola za týden, v případě zhoršení okamžitě.

Pozitivní na závěr — přesto přese všechno měla na rentgenu plíce krásně plné vzduchu. To mě uklidňovala, že tam ted měli pejska, který dýchá už jen tak šestinou plic. Bobeš je stále využívá snad na 100%. Ale taky je pravda, že rentgen se dělal přes den, kdy ona je v pohodě. Těžko říct, jak by vypadal třeba dnes kolem druhé noční :(.

Asi tak.
Musím si prostě ulevit. Nevím, co si o tom mám myslet. Uvidíme dneska v noci po změně léků. Snad se tentokrát vyspíme. :(
14. října 2008

Už vím, co je to stres

Na dotat "jak se máš" odpovídám konstantně. Dobře, normálně, fajn.
V posledních dnech je to ale na piču. Nějak se ve mně zřejmě projevujou geny. Maminčiny.

Bobeš má nějaké problémy, které se projevují tím, že v noci začne ťapat po bytě (máme lamino podlahu), hrabat, případně funět. Myslím, že to na umření skutečně není. Nicméně jsem kvůli tomu už asi týden v neustálým a děsně nepříjemným stresu.

V neděli jsem se těšila, až vypadneme k našim, že jí nebudu mít na očích. Dneska jsem dobrovolně zůstala téměř do osmi v práci, protože se mi domů prostě nechtělo. Na dobrou noc si dávám antistresový sirup, abych se aspoň nějak vyspala.
Dneska ráno, když mě probudila něco před šestou, jsem měla takový ten nepříjemný pocit tísně na prsou, pak jsem nemohla zabrat. Strašně mi bušilo srdce. Dokonce tak, že už vím, že mi kdesi zpod klíční kosti vede tepna. Pulsovala mi tak, že jsem nemohla ležet na boku. To, jak se zvedá, bylo dokonce vidět.

Jako dobrá terapie se zdá být práce a plavání. Dneska jsem se tam neskonale těšila. Úplně cítím, jak ze mě to nejhorší opadává, jakmile se ponořím do vody a udělám pár prvních temp. Dobrých deset minut jsem plavala na zádech se zavřenýma očima a ušima pod vodou, než jsem se odhodlala otevřít je a dovolit mozku zase na něco myslet.

Dělám si to sama. Ty její problémy rozhodně nejsou tak strašný. To si opakuju několikrát denně, ale prostě už jenom to, že se v tom babrám, mě způsobuje napětí. Cestou domů jsem měla slzy na krajíčku, protože jsem se bála, že umřela (=M= volal, že mu usnula na klíně, což ona nikdy v životě neudělala, nerada se drží). Na druhou stranu mě v koutku duše už nejednou napadlo, že kdyby umřela, byla by to úleva. Pro mě.

Je to hnusný? Nevim. Utratit bych jí nenechala, protože tak zle na tom rozhodně neni. Udělat to pro svoje pohodlí a svůj klid.. to bych nedokázala. Ale musím se sebou urychleně něco dělat, nebo se zblázním.
8. října 2008

Nevyspalá a rozlámaná

Dřepím doma a dodělávám nějakou práci, než se vydám do redakce. Dneska se totiž stěhujeme o patro výš (v práci) a při dopoledním kontrolním telefonátu mi bylo řečeno, že minimálně do poledne nemá smysl tam chodit. Žádné stoly, žádné židle, žádné počítače.

A tak sedím doma na gauči (být to o měsíc později, už se rozvaluju v ušákovi!) a dávám si cosi do kupy. A jsem ráda. Dnešní noc totiž stála za to... Bobeš na tom nebyl zrovna nejlíp.

Trvá to už několik dní. Najednou se rozhodne, že musí někde hrabat a je jí jedno, že je to lino, dlaždičky, plovoucí podlaha... Hrabe a hrabe, pak vysílením lehne a je klid. Ne tak včera v noci. Hrabala a hrabala a začala funět. U jinýho psa by mě to nevzrušovalo, ale u Bobeše to značí nedostatečnou práci srdce a plic. Dostala prášek, po hodině se to nějak uklidnilo. Sice v pelíšku sýpala, ale spala.

Ovšem jen do šest. To mě vzbudilo, jak cábruje po obýváku. Měla jsem úůlnoc, tak jsem to nechtěla řešit. Když ale začala hrabat kdesi, čehož zvuk jsem nedokázala rozkódovat, šla jsem se na ní podívat. Točila se na krabici =M=ových účtů, snažila se prohrabat dovnitř a pak se jala zalézat pod stůl a za kontejner. Tak to není dobrý... Když se snaží schovat, tak to je jí vždycky úplně nejhůř.

Vylovila jsem jí a to už funěla o sto šest. Narvala jsem do ní prášek a šly jsme se projít, což obvykle pomáhá. Ne tak dneska. Ani nechtěla jít, postávala a koukala se po mně, že chce vzít. Doma jsem seděly u otevřenýho okna, aby měla "čerstvý" vzduch, ale po hodině a půl beze změny. Bylo vidět, že vzduchu je fakt málo. byla vytřeštěná a funěla fakt děsně. Naštěstí se blížila osmá ranní, tak jsem vzbudila =M=a a vzala Merlina vyvenčit.

Doktorka nám píchla nějakou injekci, co zřejmě roztahuje cévy vedoucí do plic nebo něco takovýho. Každopádně teď už to vypadá dobře. Už cestou domů Bobeš projevovala zájem o svoje okolí, vědavě se rozlížela a očuchávala rohy.

Vyděsilo mě to, protože se nám to nestává. Už tři roky, co jí máme v Praze, se to nestalo. V zatáčce s ní máma jezdila i několikrát tejdně. Převozem do Prahy se Bobkův stav dost zlepšil, ale zdá se, že nás stáří dohnalo i tady. Když jsem na veterině vypočítávala seznam jejích léků, málem jsem se nemohla dobrat konce. Problémy s tím či oním se nám přidávaj... Doktorka mě ale uklidňovala, že ještě není všem dnům konec. Tak uvidíme. Já jsem jí zase řekla, že do ní nechci rvát další prášky, pokud jí to život prodlouží jen o pár tejdnů. Ať se má hlavně dobře. Až už to nepůjde, tak prostě nadejde čas. Vždyť už je jí 15 a půl roku.


Kurva... :(
7. října 2008

Dáreček

Dneska jsme do toho konečně praštili a po dvou letech jsme dojeli na Vysočanskou a navštívili showroomu obchodu sedni si. Před časem (před těmi dvěma lety) jsme si tam vyhlídli ušáka. Kocourek si na něm totiž chce číst po večerech intelektuální publikace.
Já se na něm chci vyvalovat a další míso, kam se usadí případné návštěvy se taky hodí.

Je pravda, že vzorové křeslo na webu vypadá dost ďábelsky...


Ušák

Ale my jsme si ho nechali očalounit světle béžově, látkou v takové režné struktuře a k tomu namontovat tmavě hnědé dřevěné nohy. Už se na něj těším!
5. října 2008

Co prej děláme?

Tak nějak povšechně, normálně. Pracujeme, válíme se, sem tam někam jedeme. Minulej vejkend jsme zašli se psama na Vyšehrad, a tak sem hodím pár fotek. na plazi kocour ja psi
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz