Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
30. ledna 2009

Jak člověk přichází o největší životní příležitosti...

Ve středu mi přiběhla bobek Andrea s očima navrch hlavy sdělit, že jde napůjčovat věci na focení. To by nebylo nic světobornýho. Jenže ona je šla napůjčovat do sexshopu.

Pořád nic světobornýho, řeknete si. Nojo. Jenže to byste nemohli byjt kudrlinkatá vyfintěná prsatá blondýna, co je ovšem zároveň velmi cudná!

Prý jestli jí nechci doprovodit, že to má kousínánek. Bohužel. Neměla jsem času nazbyt, a tak jsem minula zásadní životní příležitost — podívat se do živýho sexshopu!
Já tam totiž ještě nikdy nebyla, když nepočítám Lustgarden LUSTGARDEN, kde to ovšem vypadá spíš jako v příjemném babičkovském obchůdku.

Dneska při obědě mi to alespoň vyprávěla. Kdo jí nezná, nepochopí. Ale chudák Andrea mi s očima navrch hlavy (opět) sdělovala, jak to bylo divný, e se přiučila za jedno odpoledne víc, než za celej život.
"Třeba tam měli vajíčko. Chápeš... Jako pro ženskou. A dálkový ovládání... Pro chlapa! Chápeš to? Prostě si sedí u televize přepíná..."
"Takový domácí fitness, co? :D"

"Ta prodavačka o tom mluvila jako o zdravotních pomůckách, normálně! Prej to pomůže tomuhle, tamtomu, při inkontinenci, po porodu... No já nevěděla, kam s očima. Ona mi tohle řiká, kolem mě takový strašný věci a nd ní visela..." ztišila hlas do mikrošepotu, protože normálně šeptala celou dobu, "prdel! Normálně jenom prdel, chápeš?"

Andrea ač nevypadá, je velmi cudná dívka. Chápavě jsem tedy přikývla.
"No a pak jdu z obchodu, tašky narvaný věcma za třicet tisíc a u zastávky hned nějaký kluci, tak začali dělat hú húúú. Tak jsem je chtěla obejít a tam policajti! Ty, já se tak bála, že mě zastavěj... Tak jsem jim chtěla říct, žeto mám do práce..." popisovala dál ustaraným hlasem, "jenže pak jsem si uvědomila, že to by znělo ještě hůř!"

No prostě Bobek :). Každopádně jsem se po dlouhý době opět od srdce zasmála.

"Tak mi řekni, až to půjdeš vrátit, půjdu s tebou."
Bohužel už to vrátila včera, takže šance na rozšíření obzorů odplula vdál.
29. ledna 2009

Vážená moje milá a opět chudá čtenářská obci. Kdo by to byl řekl, že se z Petry stane Madlenka a z Madlenky, považte, šéfmadlenka! Musím přiznat, že mám ze sebe skoro až strach. Od léta, co jsem byla na kurzu kreslení, se mi totiždějí podivné věci.

Prý že čarodějka, řikala ta, co nás učila. Pomáhá lidem dosahovat toho, co si přejí. Od tý doby, co mi vysvětlila, jak to funguje, mám pocit, že je to snad i pravda. Něco si intenzivně přeju a ono to dopadne. Bohužel mám sklerózu. Co si nezapíšu, to si nezapamatuju, takže nemůžu uvést příklady z nedávné minulosti. Ale nevím o ničem, co bych si v posledním roce opravdu přála, a ono se to nesplnilo.

Možná taky funguje to, že jsem dítě štěstěny. A to já teda jsem, to jsem si mohla ověřit už mockrát.
A možná taky funguje ten zpropadenej osud.

Když jsem byla před šesti lety u kartářky, vyvěštila mi kdeco, včetně pana podnikatele. Vyvěštila mi taky, že školu udělám a neudělám. Část ukončim, ale pak přijde taková pracovní nabídka, že se na zbytek studování už nevrátím. Od tý doby, co jsem přestala studovat, si řikám, kde že je ta pracovní nabídka. Až mě napadlo, jestli bych jí neměla začít hledat, protože do školy se mi prostě nechce, chápete. A lup ho!

A možná, že jsem trochu blázen. Ale... Řikám si, že můžu určitě i trochu poděkovat Pedince, že mi to tam nahoře takhle parádně zařídila. Peďkatá... zařizuj dál!



Už jste někdy četli tak zmatenej zápisek?
Pardon! Mám v hlavě víno a permoníka, snad mě to omlouvá ;)
26. ledna 2009

Nedá se nic dělat, musí to ven :)

Budu měnit práci. Po roce a čtvrt prostě odejdu. Ne, že bych něco hledala. Tu a tam jsem koukla na inzeráty, jestli by mě něco nezaujalo. Nakonec ke mně doputovala naprosto luxusní nabídka, příležitost, která možná přichází jen jednou za život.

A nikdo mi nevymluví, že neexistují dráhy osudu. Protože když jsem se o té pozici dozvěděla někdy v létě, strašně jsem toužila jí dělat. A teď... :)

Tak vzhůru! Radost mi kalí jedině dvouměsíční výpovědní doba, která je teda nekonečně dlouhá!!!
18. ledna 2009

Dneska je to třetí den. Je to sice chvíle, ale mám pocit, jak kdyby to bylo už týdny, ne-li měsíce. Každý den si sice trochu zaslzim, ale už to neni ten hrozný smutek, spíš stesk při vzpomínkách, když procházím fotky.
Včera jsem si doufám naposledy hodně zabrečela, když mi naši napsali, že Pedinka už má na zahrádce hrobeček — pod ořechem, s výhledem na zahradu, kde se opalovala a lovila myšky.

Je to smutný, ale ne tak hrozný, jak jsem se bála. Chápu, že to je prostě život a že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Že jsem jí nenechala se trápit a že až do poslední chvíle jsme pro ní s =M= dělali všechno, co se dalo. Říkala mi to i doktorka — že to, co my jsme dali do její léčby, byj en tak někdo neudělal. Nevím, jestli tím myslela různou péči, kterou jsem teda považovala za samozřejmou, nebo nekřesťanské sumy za léky, hlavně v posledním půl roce.

Snad už je tohle poslední smutný zápisek na tohle téma tady. Musim to holt někde ventilovat. Ale už se cejtim vcelku v pohodě. Dávám si dohromady její fotky, našla jsem i nějaká videa. Udělám si album, abych nedopadla jako máma, která má jedinou fotku svýho prvního kocourka a druhýho možná tak pět.

Nechci na ní zapomenout, i když je mi jasný, že vzpomínky se za léta hodně obrousí.

A na závěr — každý den několikrát musím říct, že ještěže máme Merlina. Protože zůstat úplně bez psa by asi bylo k nevydržení. To bych se na =M= nemohla ohlížet a už bych si asi nějakýho přivedla domů. Šmudlik nám ale oběma hodně pomáhá.


A konec smutku! Jdu si udělat chleba s něčím, poněvadž mám hlad jako vlk!
15. ledna 2009

Když všechno, tak všechno

Až budu mít čas, musím se podívat do deníčku, kdy jsme si vlastně přivezli Pedinku ze Zatáčky od našich do Prahy. Ty dny byly jejím životem navíc. Na začátku to byla jen nešťastná hromádka, ani ne chlupů, protože ty jí kvůli nemoci vypadaly. Měla před sebou údajně tak půl roku a vida. Zvládla to ještě roky tři.

Dneska je Pedinčin den poslední. Jak jsem psala, od pátku to sní jde šupem dolu. Nakonec se nepotvrdilo původní podezření — rozšíření léy do hypofýzy. Ty roky všemožných léků, co jí udržovaly při životě, odnesly ledviny. Tak si to aspoň myslím já. Doktor říká, že malé knírkačky na to trpívají.

Myslím si, že to byly roky kvalitního života. Až poslední půl rok to bylo horší a horší, ale pořád ještě dost dobré na tak starého psa. Teď už je holt konec. Leží vedle na posteli a spinká. Tak jí nechávám naposled se vyspat, než vyrazíme. Vybavila jsem jí luxusní krabici s dekou a polštářkem, má tam taky všechny svoje věci. Až to proběhne, tak jí tam uložíme a odvezeme zase zpátky do Zatáčky. DO víkendu asi bude muset přečkat na provizorním místě a pak jí naši vyberou najaký hezký místečko na zahrádce.

Je to smutnější, než cokoli jsem v životě zažila. Ale zapíšu si to. Do deníčku patří všechno.


Včera, poslední fotka...



naposled
12. ledna 2009

Zdá se, že Bobeš spěje do finiše. Tři dny nejedla, chodí, jako by spíš nechodila, potácí se na těch svejch špejličkách, jako kdyby se probouzela za narkózy.

Zažívací problémy jsme jí asi způsobili my. V pátek nebylo navaříno psí rizoto a tak dostali konzervu. Bobeš nejed, což neni nic novýho, protože jí to moc nechutná. Nicméně teď bere léčivej dryják na nohy. Ten dráždí žaludeční sliznici a je to vůbec nějakej sajrajt. Vůběc mi nedošlo, že by ho měla vysadit. Dostala ho dvakrát prakticky na lačno, takže průjem jak bič a zvracela. To bylo v sobotu. Nejedla a v neděli taky ne.

Připisuju to tomu, že jí po tom léku neni dobře, takže se ještě nechci děsit. V sobotu jsem jí kopila kuřecí prsíčka, ovařila, ale ani to s ní nehnulo. Dneska jsem se proto uchýlila ke grilovanýmu kuřeti s tim, že jestli nesní ani to, jsem zejtra ne veterinu na konzultaci.

K mojí úlevě zporcovala skoro celou čtvrtku. Každopoádně jí teď viditelně neni už aspoň tejden tak akorát. Má hrozný problémy s chozením. Doktorka tvrdí, že je to mrazama. Snad jo.

Uvidíme. Zejtra dostane nomální jídlo a jestli to nesní, tak je to jasnej signál, že všechno není ok. Dokud blbě chodila, ale měla chuť k jídlu, nepřemejšlela jsem o tom, že bych to měla ukončovat. Teď už teda váhám. Dávám tomu čas do konce týdne. Pak se uvidí. Narozdíl od dosavadního vývoje si ovšem teď už skutečně nemyslím, že by tak, jak je, byla spokojená :(.

A nepotřebuju v komentářích utěšovat. Nejsem nijak přesmutnělá. Beru to až s podivem věcně. Asi nějaká vnitřní obrana nebo co. Vím, že kdyby k tomu došlo, ulevím jí i sobě.
10. ledna 2009

Intoušské období

=M= řekl včera a předevčírem dvě velmi zábavné věci. Oznámila jsem mu, že to stojí za zvěčnění do deníčku. Odpověděl mi, že ho uklidňuje, že na to stejně zapomenu.

Tak drahý můj... na tu první věc jsem skutečně zapomnela, ale ten dnešníí citát teda dám...

"Madlenko, ony obory jsou nakonec stejně jenom dva: filosofie a matematika. Přičemž matematika je vlastně filosofie."

Jedem prostě na intelektuální vlně :)

Teda doufám, že to nebylo nějak opačně a já jsem tim nezkazila ten vtip. nějak si ve čtvrt na čtyři ráno už nejsem jistá :)
4. ledna 2009

Upečeno

Roláda


4 vejce
80 g cukru
80 g polohrubé mouky


Z bílků tuhý sníh + zašehat do nich 30 g cukru. Žloutky s cukrem do pěny a přidávat mouku, nakonec zlehka vmíchat sníh. Rozetřít po pečícím papíru a frknou na 200 do trouby, dokud to není růžové (je to růžové vmžiku, odhadem 10 — 15 min). Připravit vlhkou utěrku, upečenou roládu na ní překlpit, papír stáhnout, roládu zavinout. Nechat vychladnout, rozvinout, namazat, zavinou, ozdobit, rozkrájet, sežrat!


Karamelový krém

1 plechovka Salka
1 máslo

Salko vařit alespoň 2, lépe tři hodiny. Nechat vychladnout, vyndat máslo. Salko a máslo by měly mít stejnou teplotu. Otevřít salko, vyklopit do mísy, pečlivě vyškrábat plechovku, rozšlehat s máslem.
Neužírat!
3. ledna 2009

Konečně jsem dala dohromady fotky z Londnýna. Juchajdá!


london

Chcete víc?
2. ledna 2009

Mládí vpřed a stáří na svá místa...

stalo se o Vánocích...


Babička: A kdyby tě to, Ájo, zajímalo, mám o tom krásnou knížku.
Ája: Babi, já mám internet...
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz