Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
30. srpna 2010

Intermezzo

Včera jsme si zase zažili pořádný vzrůšo. Někdo tam nahoře má asi pocit, že se tu s kocourkem trochu nudíme.

V pátek už mi bylo báječně. Když pominu to, že ze mě pořád lilo jako z konve a zadejchala jsem se při každý cestě na záchod. Říkala jsem si, že v pondělí už bych zvládla menší procházku. Nebo třeba do kavárny na kafe.

V sobotu mě lehce chytl záda. Děsný loupání pod lopatkou. V neděli ráno už jsem nedokázaa vstát. Přes den to trochu povolilo, ale večer totéž. Zvažovala jsem, že si zavolám nějakýho doktora domů. Přece mi musej píchnout něcom co by mi pomohlo!

Bylo mi neuvěřitelně trapně z představy, že si volám záchranku kvůli bolestem zad, tak jsem se prostě nakonec odplazila do taxíku. V nemocnici jsem pak drandila na vozíčku a to se dalo.

Jo... jeden by řek, blbá bolest zad. Daj mi injekci, na doma práška a tradá. Houbeles...

DOktorka na pohotovosti byla moc milá. Ale když mi sdělovala, že se jí něc nezdá, byla taková zmatená, taková... rozpačitá, volila strašně opatně slova... Prostě taková, jak už doktoři bejvaj, když maj nějaký blbý podezření a nechtěj vám to úplně říct.

Nelíbily se jí moje plíce. Vyzvídala, kdy mi naposled dělali rtg, a poslala mě na novej.
 — Mám se bát něčeho rakovinnýho? vybalila jsem to na ní už,p rotože lepší vědět, na čem jsem, než aby se pořád chodilo kolem horký kaše.
 — Podívejte, nic neni jisté. Nic nevíme, dokud se neprovedou další vyšetření. Ale vzhledem k vaší diagnóze to nelze vyloučit. Ale to vůbec nic neznamená. Stejně tak to může být sto dalších věcí. Bát se určitě nemusíte. Jste v nemocnici. Tady potíže řešíme. Kde jinde by se o vás líp postarali.

A tak jsme s kocourkem jeli.

TIskla jsem prsa ke studený desce a děkovala bohu, že už jsem dostala nějaou estra silnou injekci proti bolesti, protože i kdy jsem cítila, že zabírá, přece jen to bylo docela peklo tam stát, nadechnout se, tisknout se v nepřirozený poloze...

Rentgen bohužel něco prokázal. Prý tekutinu. Prý to může být cokoli. A opět vzhledem k diagnóze to nesmíme jen tak přejít.

Tekutina přece neni žádná metastáza, uklidňovala jsem se. Google na dotaz ostrá bolest pod lopatkou vyplivnul buď zablokovaný žebro nebo rakovina plic. Chápete, že dál jsem radši nic nehledala, takže jsem se ani nedostala k tomu, co by ta tekutina v plicích mohla bejt. Ale nepřišlo mi to tak fatální.

Poslala mě na urgentní příjem. Byla jsem tak vyplašená, že se ani nezeptala, co to znamená. Můžu vám říct, že jsem se docela bála, že si mě tam nechaj.
 — Jestli tu budu muset zůstat, zřejmě se rozbrečim. Varovala jsem Martina.

Uložili mě na postel, prohmatali, měřili saturaci, tlak, ekg, nabrali krev a zase napíchli kanylu. Už si jí nenechám dávat do levý ruky. Fakt mě to tam bolí.

Doktor byl mladej a děsně sympatickej. Furt na mě mrkal a dělal, jakože jsme kabrňáci, jde o prd a všechno zvládnem. No... taky mi tim odvahu moc nedodal. Zvlášť, když mě poslal na CT. Řkal, že chce vyloučit embólii. Ale já už jsem začínala vidět černě.

Ležela jsem tam, koukala do stropu a řikala si, že to přece MUSÍ bejt dobrý. Řikala to Zdenička Weinrichová! Suprkartářka, co věští k Kačence Kornový a Dáše Havlový. Co věští mýmu kamarádovi a vždycky měla pravdu!

Začínala jsem mít pocit, že jestli mi řeknou něco zlýho, nevydržim to a složim se.

Pro doktorku na CT jsem byla další maso, co jí tam poslali.
 — Už jste tady byla? No, tak to to znáte. Kvůli stejný diagnóze?
 — Ne. Podezření na nádor ledviny.
 — No tak to je bezvadný.
Bez ironie. Prostě jakoby byla ráda, že nejdu znova na to samý, že neudělali někde chybu.

Pustila mi pdo velkým tlakem vodu (?? tvrdila, že je to voda) do žíly. Příjemný to nebylo, ale vydržet se to dalo.
 — Teď vám tam pouštim jen vodu, abysme zjistili, ejstli ta vaše žíla takovej tlak zvládne.

Zvládla a tak jsem si zase zajela do prstence. Posledně mě varovali, že se rozleje teplo. Ale nepřišlo nic. Teď to přišlo a bylo to clkem nepříjemný. Mravenčení, chlad, pocit otýkání obličeje a pak to projelo dolů, až jsem mla pocit, že jsem se počůrala.

Pak mě zase odvezli nahoru. Super na tom bylo, že jsem jezdila v posteli. Připadala jsem si nesmírně důležitě :))

A pak jsem prostě čekala. Za ěpt minut půlnoc pustili paní, co byla na CT přímo předemnou. Nic jí tam nenašli.
Super. Tak teď já. Jak dlouho může tý Dr trvat popis CT?

Za předpokladu, že tam nic neni, tak chvilku ne?
S přibývajícím časem stoupala moje nervozita. Občas se otevřely dveře příjmu. Viděla jsem na chodbu a díky tomu, že jsem si vzala brýla, i na Martina, tak jsme si mohli zamávat.

Bylo mi ho líto. Já aspoň ležim v teple pod dekou. Na něj tam foukalo a netušil, co se děje.

Trvalo hodinu, než výsledky dorazily. Nic! Jen ta tekutina, malý ložicko zánětu, ale tak malý, že nemá smysl brát z toho punkci (UF!!!) nebo mě nechávat v nemocnici.

 — Ty bolesti budou zřejmě nakonec opravdu od zad. Ty vyšetření jsme jen museli udělat pro jistotu. Vzhledem k vaší diagnóze.

Nějaký zánětlivý markery mám už lepší než v pondělí, takže atb fungujou a léčí se mi to tam. Což je super, protože na urologii mi tvrdili, že v krvi nic nenašli.

Počkala jsem si na závěrečnou zprávu, výsledky krve, ekg a předpisy na léky na bolest a léky uvolňující svaly kolem páteře, aby se mi to tam konečně odblokovalo.
Myolastan se to jmenuje a je to úžasný! Už jsem si to včera vzala a najednou jsem si připadala jako pírko, ručky mi povlávaly ve větru, všechno bylo zpomalený... No super pocit. Vážně!


Konec dobrý, všechno dobré. Akorát jsem zjistila, že nejsem absolutně připravená na špatnou variantu.
Dneska musim k praktický a prej mi třeba napíše rehabilitaci!

Jo a řeknu vám... U nás by se ty akční pohotovnostní dramata točit nemohly. Za ty tři hodiny, co jsem tam ležela, se tam vystřídalo pět lidí a všechn probíhalo báječně líně a absolutně nevzrušujícně!
27. srpna 2010

Divoký prázdniny IV.

Už vím, proč jsme museli vstávat — uklízení! Odpoledne měli přijet naši a my nejsme zrovna antiseptická domácnost.

Máma od začátku řešila, že na dovolenou nepojede. Táta řek, že jestli nepojde ona, on taky nikam nejede, velkej brácha mi zavolal, že stačí říct a zůstane tu, malej řek, že jestli nejedou naši, on sám nejede taky nikam.

Hrozilo, že se stane přesně to, co jsem nechtěla. Zkaženou dovolenou budem mít nejen já a kocourek, ale ještě dalších šest lidí.

Víte co... samozřejmě, že jsem chtěla, aby tady rodiče zůstali. Moc! Ale mohla jsem si to vzít na svědomí?
Nevim, jestli jsem sobecká. Ale kdybych se dozvěděla tejden před odjezdem, že můj brácha jde na operaci s nádorem... no nevim. Modlila bych se, abych i přesto mohla jet.
A myslim, že oni všichni chtěli jet taky. Jinak by přece neřikali, že stačí říct. Prostě by řekli — nejedu.

Trošku mě to mrzlo. Brácha o mámě řek, že v jinejch rodinách jsou teda jiný vztahy, čimž chtěl zřejmě naznačit, že jiná matka by prostě neváhala.
Moje máma na vážkách byla a já jí to nezazlívám ani v nejmenším.


Takže se gruntovalo, já jsem pekla a dělala chlebíčky. Máma zavolala, že prej chtěj přijet i bráchové.

Kurva.. ne, že bych je neměla ráda, ale... Je neděle. Ve středu si mám jít pro termín na fikačku. Jsem sice v pohodě, ale nepotřebuju dav lidí, který mi budou opakovat DRŽ SE. Rodiče bych ještě zvládla, ale další dva litující?
Jenže co říct...
 — To víš, že jo! Ať přijedou!
A modlila jsem se, aby to aspoň švagrovky vzdaly (povedlo se jenom u jedný).

A tak se k nám navalila horda pěti lidí, jedlo se, pilo, dělalo jakože nic. Oni se pak začali bavit o tom, co všechno maj zabalený a co si ještě musej dokoupit a jak se těšej (díky). Jakmile se konverzace dotkla mojeho problému, začal jí někdo rozpačitě stáčet jinam.

Držela jsem fazónu, byla jsem nad věcí. Až dokud mi malej brácha nedal dárek. Nečekala jsem nic takovýho ani v největším snu. Nikdy jsme spolu neměli dobrý vztahy. Cítím, že se to poslední dobou hodně zlepšuje. Ale ruku na srdce... jet já za ním, nic mu nepřivezu — a teď se stydím.

Dostala jsem krásnou propisku s nápisem Bezva sestra. A byla jsem v prdeli. A vzala jsem si jí do nemocnice.

Naštěstí už byli na odchodu. Ráda jsem je viděla, ale... Konečně. Šla jsem je ještě dolů vyprovodit. Zamávali mi, rozloučili jsme se, jen máma ještě zůstala.
 — Petruško, vážně nechceš, abych tu zůstala?
 — Neeeee...
 — Opravdu? Stačí říct a já tu zůstanu!
 — K čemu bys tu byla mami...

A to byla pravda. K čemu. Kdyby nejela ona, nejel by nikdo, tejden by tu tvrdli, pak by se strachovali, že jsem na sále, pak na jip, pak by za mnou párkrát přijeli na návštěvu... Reálně a prakticky jsem v tom neviděla žádnej smysl, i když...

Rozloučily jsme se. Zaklapla jsem dveře, opřela se o ně, začaly mi týct slzy, až jsem se nezadržitelně rozeštkala a těm zavřenejm dveřím jsem šeptala.
 — To víš, že chci, abys tu zůstala! Ale to si o to mám říct?!

To be continued
26. srpna 2010

Divoký prázdniny III.

V tý komůrce to na mě dolehlo.

 — Vezmeme vám ledvinu
 — Jsme přesvědčený, že tam máte zhoubný nádor
 — Po operaci budete chodit na kontroly k onkologovi a pak těch klasických pět let sledování

Vzpomněla jsem si na smyčku z Motol TV, kterou pouštěli, když jsem pila ty dobroty před CT. Mladá blonďatá ženská s malou holčičkou. Před několika lety jí našli rakovinu... nějakej metabolickej typ. Teď je zdravá!

Měla jsem přád brýle na očích a vyšla z ordinace od čekárny. Viděla jsem Martina a nemohla říct ani slovo. Sedla jsem si vedle něj, vzal mě za ruku a mlčeli jsme.

Byla jsem zřejmě trochu v šoku. A hlavně jsem nemohla promluvit, protože bych se rozbrečela. Snažila jsem se zadržovat slzy. Pak se to nějak zlepšilo.
 — Tak jdeme domů. vstala jsem a šla.

Až na schodech jsem byla schopná mu to říct, ale souvislej projev to teda nebyl.
 — Tak tam mám nádor, no.
...
 — Mám jít na operaci.
...
 — Vezmou mi ledvinu.

Hlas se mi třásl.

Popravdě si přesnej průběh těhle událostí nepamatuju. Prostě jsem vyšli ven, dojeli domů, chvíli dělali blbosti a pak si lehli do postele, objali se a prostě drželi. Myslim, že Martin i brečel.

Dovolenou mi brzo vymluvil. Vim. Na jednu stranu jich může bejt v životě ještě spousta. Ale já se těšila zrovna sem! S rodičema. A s bráchama. To už nikdy nedáme dohromady.
Navíc... nevim, co mě čeká, řikala jsem si. Třeba by to bylo posledních hezkejch 14 dní na hodně dlouhou dobu.

 — Neužila by sis to. Pořád bys na to myslela!
 — Nemyslela! Mně by to bylo prostě fuk! odporovala jsem.

Nevěřil mi a nevěřila mi pozdějc ani máma, nevěřil mi to nikdo. Ale já si ty dny do operace prožila uplně báječně. A báječnějc než jiný. Ale o tom až potom.

 — Musíme to říct našim.
A jelo se do zatáčky.

Máma byla doma sama. Byla středa a táta se měl vrátit až v pátek. Chvíli ve mně převládala taková jakože... ohleduplnost? Teď nemůžu najít to slovo. Přece jí nemůžu říct, že její dítě má zhoubnej nádor, a pak jí tu nechat samotnou, když vim, jak si všechno bere. I mnohem větší kraviny.

Ale pak převládla sobecká část mojí osobnosti. Potřebovala jsem to ze sebe vyklopit. Hned. A říct to každýmu, kdo bude poslouchat. Během následujícícho týdne jsem to fakt řekla kde komu. Zpětně jsem se za to trochu styděla. Mohla jsem být "silná" a nechat si to pro sebe. Ale asi to bylo dobře. Ulevovalo se mi čím dál víc, mávala jsem nad tim rukou jakože nic. Asi ne nadarmo sdělená starost = poloviční starost.

Máma byla samozřejmě v šoku. Neřikala dlouho vůbec nic, pak řikala, že neví, co má říct, pak se ptala, jestli se nemohli splést.
 — Ne mami, to nemohli.

Odjeli jsme, nechali jí tam. Hned ráno jsem jí volala, jak to vstřebává. I když řikala, že bezva a že spala a v pohodě, nevěřim jí to. Myslim, že to byla jedna z nejhorších nocí jejího života.
A taky si potřebovala ulevit, ale nevěděla, komu to říct. Tátu nechtěla děsit na cestách, mladšímu bráchovi už jsme to řekli a byl dost zdrbanej, staršího se bála.

Tak jsem mu zavolala. Byl to hovor na hodinu. Bavila jsem se s nim úplně otevřeně a byl to zase konečně ten můj velkej brácha, kterýmu jsem mohla vždycky všechno říct.
 — A promluvi si s mámou. Podpoř jí! Víš, jaká je...

Slyšela jsem, jak Martin vedle pláče. Položila jsem to.
 — Proč brečíš?
 — Když já jsem si čet o kambodžským králi.
A ukázal na článek v Motol Inu, jak kambodžskejm dětem operovali srdíčka a král se na ně přijel podívat.

Objal mě a regulerně začal brečet.
 — Já jsem si čet o kambodžským králi...

_____________

Měli jsme spolu pár dní komunikační problém. Já potřebuju o všem mluvit. Řikat, co mě napadá, rozebírat co mi přijde na mysl. Teď mi logicky přicházely na mysl samý věci ohledně mojeho problému, tim spíš, že jsem gůglila jako sběsilá.
Snažila jsem se řeči na tohle téma minimalizovat, nectěla jsem ho v tom máchat.

On zas křečovitě vynášel naprosto povrchní témata. Nevím, jestli s cílem mě rozptýlit, nebo jestli byl v nějaký fázi odmítání a prostě to nechtěl přijmout, tim pádem se o tom ani bavit.
Já byla v pohodě.

Prolomilo se to až, tuším, třetí den. Byli jsme se psama na nábřeží a dali se do řeči s místním psím gangem — babčama, co maj ty svoje voříšky a yorkšíráky...
Moje nejoblíbenější z nich zakončila debatu slovy
 — Hlavně to zdraví, to je nejdůležitější. Na ničem jiným vlastně nezáleží.
 — To mi povídejte...

Cestou zpátky, nebo možná až doma, teď nevím, Martin povídá
 — Kdyby tušila, viď?
To jo...

Ten dnes jsme šli spát až tak kolem třetí ráno. Řekli jsme si, jak to vidím já, jak to cítí on. Prolomili jsme to. Druhej den se samozřejmě muselo kvůli čemusi vstávat. Tak to máme vždycky.

To be continued.

Divoký prázdniny II.

Druhej den jsem si měla zavlat, kdy se mu pro mě podařilo vybojovat termín na CT. To bylo v pondělí. Hned v úterý jsem tam naklusala.

Dva kelímky bílý sračky, kteá byla lehce ovocně ochucená a na první lok jsem si řekla, že to neni tak špatný. Jako levný chemický práškový mlíko. Po prvním půllitru (celkem byly 2 litry) už mi z toho ale bylo šoufl a musela jsem bojovat, abych to do sebe nalila. Měla jsem na to hodinu.

Během tý doby tam byl co 10min jinej člověk a všichni vypadali fakt hrozně. Bez vlasů, vychrtlý, kruhy pod očima, starý, jedna slečna přijela i s postelí a na ní nějaký přístroje, byla samá modřina, sotva mluvila furt se třásla. Řikala jsem si, co jí asi je. Byla z infekčního.

Já tam ve vykozeným tílku, nový sukni... největší kočka čekárny :D.

Na CT jsem se i těšila. Byla jsem zvědavá na tunel, takže mě nakonec zklamalo, že to je jen takovej prstenec. Ofotili si mě, a pak přišlo druhý vyšetření — IVU. Což je totéž jako CT, ale ještě vám píchnou nějakej radioaktivní sajrat do ruky. Prej se rozleje teplo. Čekala jsem marně. Nerozlilo se vůbec nic.

Spíš mi byla pěkná zima, když mě poslali zpátky v kalhotkách do převlíkací komůrky, že si mě za chvíli nafotěj ještě jednou.

Výsledky prej za týden. hm...

Na ambulanci řikali, ž se tam mám pak vrátit, ale radši jsem tam volala, jestli je to nutný. A sestřička povídá "víte co... přijďte zístra kolem jendé. teď byste musela ještě čekat, než dorazí výsledky."

To bylo poprvý, co jsem si připustila, že asi tušej něco vážnějšího, než co mi řikaj. Nomálně do týdne, ale vyžádali si to okamžitě? Hm...

Druhej den jsme jeli na megavýlet s autoškolou do zatáčky. Chtěli jsme si natrénovat cestu a navíc jsem tam měla pas. Dovolená začínala za týden.

Byl nádhernej den, měla jsem báječnou náladu. Zpátky v praze jsme nasedli na tram směr Motol a já řikám Martinovi — Dneska je krásnej den. To přece nemůou přijít žádný špatný zprávy, viď, že ne?

Bylo dvanáct a zvonil mi telefon. Nějakej mamlásek, kterýmu jsem ani nerozumla jméno povídá — paí Pšánská, víe, že máe přijít na přeoperační viziu?
 — Cože??
 — No, že tady máte bejt za tejden na předoperaní vizitě, dal u si líp záležet na výslovnosti.
cože kurva?
 — Cože? Jaká operace?, hulákala jsem rozčíleně na celou tramvaj.
 — Já ani nevim, co mi je a vy mi voláte, že operace? J8 si dneska jedu teprv pro výsledky.

No tak dobře, že prej mám dorazit, že si o tom popovídáme. Naštvala jsem se. Jako co to je? Jak tohle můžou udělat? Co kdybych seděla v autě, byla nějakej nervák, ještě to někam napálim??
A pak mi došlo další. Jak za tejden operace?? Za tejden dovolená!!

Věděla jsem, že mám cystu nebo nádor. Poučená strýčkem Googlem jsem taky věděla, že cysta se vypustí, pak se do ní napustí cosi, co vyvolá lokální zánět, ono se to zajizví a zatáhne. Druhej den po zákroku se jde domů.
 — Ok. Jestli je to cysta, tak na to půjdu a přijela bych třeba o tejden pozdějc. Ale jestli je to nádor, tak na ně peču a nechám si to vzít až po dovolený.

Byl to nádor.
Dorazila jsem k sestřičce, ani mě neměla zapsanou, tak mě vecpala k dr Štolcovi (omlouvám se, nevim, jak se píše, možná německy), což je přednosta ambulance. Pěknej chlap, nutno podotknout.

Tak jsem tam dřepěla, pak mě vzal a řek mi tuhlectu novinu. Respektive mi to hezky nadávkoval.
 — máte tam 10 cm cystu. Je hodně velká, takže to určitě nemůžeme nechat jen tak bejt. Musíme vám to vyoperovat. A teda i s ledvinou.
Aha. varianta a), ale trochu větší hardcore, než jsem čekala.
 — Hm. S ledvinou, jo? Celou, jo?
 — No, podívejte se, vzal papír a začal črtat ledvinu s cévou a na ní nakreslil obra, teda mojí cystu. bylo to kus nad ledvinou i na ní a vedlo to až k tý cévě. Je to prej na blbým místě, nemá smysl brát jen kus.
 — Navíc se domníváme, že tam máte nádor. Ta cysta je tak velká, že nemá smysl dělat biopsii. Zřejmě bychom se netrefili na správné místo a výsledky by byly falešně negativní.
Jo takhle... takže varianta a), ale taky trochu b)
 — Aha.

pak chvíli mlčíme, načež se rozhodnu postupovat podle plánu.
 — Víte co, já odjíždim ve čtvrtek na dovolenou do Chorvatska. Těšim se tam půl roku... Co by se stalo, kdyby se to odoperovalo až pak?

DO tý doby chladnej profesionál, teď ztvrdnul a byl teda i chvilkama docela nepříjemnej. Nevim, jestli mě měl za hloupou husu, spíš s postupujícím časem nabýval přesvědčení, že nerozumim tomu, co mi řiká.
Vysvětloval mi že by t nedělal. Neřek, že nesmim jet, neřek ani že jet mám, prostě deset minut alibistickejch keců, až z něj vypadlo.
 — Heleďte. My — já, přednosta ambulance, docent Babjuk, přednosta kliniky a onkolog jsme téměř na 100% přesvědčeni, že máte nádor. A když řikám nádor, myslím zhoubný nádor.

Hm... takže teď už béčko se všim všudy. No ale stejně...
 — chápejte... já jen chci znát rizika. Co se stane, když se to posune? Navíc my nejedeme sami. Jede celá rodina i rodiče. A když nepojedu, něco jim musim říct. A CO jim mám říct tejden před odjezdem??

Zdálo se, že mě trochu chápe. Byl vstřícnější, ale stejně takovej... no na pár facek.

 — Tak já si to promyslim, preventivně oběhám ty předoperační vyšetření a dám vám vědět, kdybych se rozhodla, že odjedu. A teď už půjdu. Cítím, že mi jdou slzy do očí a já tu nechci brečet.
Nasadila jsem sluneční brýla a vykročila.

 — Počkejte, řekl uplně něžně a chytil mě za ruku.
 — Nechoďte. A brečte, to je přece normální, že lidi brečí. Já kolikrát taky brečim, když jim řikám takovýhle věci.

Konečně se choval jako člověk. Byl hodnej. Asi konečně dostal reakci, kterou čekal. Kapaly mi slzy, protože mě dojímal. Chvíli mě uklidňoval a pak jsem vyrazila do čekárny, kde na mě čekal =M=. Ještě jsem se zastavila v předpokoji, abych nabrala síly. Jak já mu to, kurva řeknu...

To be continued

Zprávy z fronty

Pekelně mě už svědilo pod spodní náplastí. A ani ne jizva, spíš kolem. Hlavně na dvou místech.
No nic. Jsem si řekla, že to odlepim, nechám chvíli bejt a zase zalepim (zásoba náplatí nakoupena).

Tak odlepuju a jednak jsem zjistila, že ta jizva už nevypadá tak hrozně jako druhej den na JIP, a druhak, že tam, co mě to pod náplastí svědilo mám rudý fleky. Asi už se to mojí kůži nelíbí. Kurva shit... Mívám občas zarudliny i po kratším zalepení. Asi neuplně dobře snášim některý ty lepidla.

Co naplat. Místa jsem potřela dětským zásypem (neřikejte to na mě, možná se to nesmí, nevim), nechala to chvíli dejchat a zalepila. Ještě štěstí, že neměli přesně tu velikost náplastí, kterou mi dávali v nemocnici. vzali jsme větší, tak jsem to nalepila tak, aby nebyly zalepený ty zarudlý místa.
No, ale stejně to už zase začíná. Musim na to nějak nemyslet :/.


Když ležim, dávám si na břicho velkej polštář se silikonovejma kuličkama. Jednak, aby na mě čakín neskočil plnou parou (už to 2x zkoušel), a druhak, abych neměla ntb opřenej přímo o břicho.
Dělá mi to takovej pěknej balon. Trénink na těhotenství :D. TO bude peklo, jestli někdy budu mít takovej buben...


A zjištění dne: jizva změřena — 12,5 cm.
25. srpna 2010

První den doma

Trochu si poskočíme v čase, abych vám mohla sdělit svoje první dojmy z domova.

Báječný...
JAk byli psi šťastný, že mě viděj, to bylo neskuečný. Čakín mě teda hned zechcal bilý kalhoty, ale skoro deset minut furt štěkal takovým tim radostným štěkotem a furt mě musel oblizovat.

Merlin je zlatíčko. Ten uplně plakal radostí, že mě vidí. Když ležim, furt na mě musej mít hlavu, nebo aspoň packu, asi aby věděli, že tu jsem.

Když jsem byla v posteli, Merlin se mi přitisknul na nemocnej bok a příjemně mi ho ohříval, čakín se nasáčkoval na ruku a tisknul mi hlavu na rameno, což normálně nedělá, vždycky se uloží do nohou. A furt ke mně choděj a chtěj mě olizovat a vrtěj ocáskama.

No, vidíte, že jsem z toho hotová. Jak jsem je viděla, málem jsem se rozbrečela. Čakín je ještě malý hovado a chce, abych s nim ěhala, přetahovala se a házela mu hračky a štěká na mě, nechápe, že nemůžu. Merlin podle mě ví, že mi neni akorát. Jen u mě leží a hlídá mě.

O Martinovi ani nemluvim. Ten je nejzlatěší. Horzně se o mě stará a i když ho furt posílám pro tohle, pak pro tamto, pak potřebuju přisunou hrníček, dolejt čaj... Neřekne ani slovo. Pořád se mu omlouvám, že ho tak sekýruju, ale on je milionovej.

Nějak jsme se vyčerpali a šli si lehnout. Musim teda říct, že postel je nanic. MAtrace je moc měkká, každý pohnutí mě pak bolí, protože se to furt houpe, nemám se čeho chytit, o co se zapřit, když se chci otočit... takže se stěhuju do obýváku na gauč.

Když jsme si ale lehli, tak jsem s =M= přitulila a prostě jsem se rozbrečela. Byla jsem šťastná, že jsem doma, že jsme s ním, že mu konečně zase můžu být tak blízko. Slzim i teď, když to píšu, já hovado :).

Když jsem se probudila, cítila jsem takovou horkost. "NEchci plašit, ale asi mám teplotu..."
A taky že jo. 37,8. Kurva... Tak volám do nemocnice a řikám si, že dobře, že jsme mi ještě nevybalili kufřík. Na mým pokoji už je sice nějakej chlápek, ale zejtra ho budou operovat, pak bude na JIP, než se vrátí, já můžu bejt doma, kalkuluju. Vypočítavka :D.

Nakonecn SNAD nebude tak zle. Když to v noci poleze ke čtyřicítce, nebo ráno bude nad 38, okamžitě se mám vrátit. Pokud bude ráno nad 37, mám zavolat, daj mi jiný ATB. Můžu si vzít paralen.

PRášek jsem vzala, i když mi teda neni jasný, jak bych přes něj mohla mít čtyřicítky, to by muselo bejt už fakt peklo. Teď už nepůsobí a mně nepřipadá, že bych měla teplotu. Určitě ne vysokou. Měřit se budu za chvíli.

Taky mě čim dál víc bolelo břcho, asi z tý přemíry pohybu dneska. Tak jsem si nakapala algifen a dobrý. Ale věřili byste, e by mě bejvali z nemocnice poslali bez čehokoli proti bolesti? Musela jsem si to speciálně vyžádat.

K večeři jsem chtěla okru ze safaíru a oni maj z technických důvodů zavřeno. No neni život kurva? Tak jsem si dala pizzu. M2la jsem velký oči a objednala si celou. po půlce jsem to vzdala. Přecijen se ten žaludek smrsknul. Aspoň mám co zejtra k obědu.
Jo a další pozitivní nemocniční efekt . zřejmě jsem se naučila pít neslazenej čaj. Tam ho nesladili, cukr jsem měla na ledničce, ale to bylo daleko, navíc nebylo čim míchat a světe div se, nějak mi to nevadí už ani doma.

Maminka mi řekla, že si můžu poručit cokoli chci k jídlu, že mi to uvaří a v sobotu přiveze. A já... najednou nevim! Budu se nad tim muset pořádně zamyslet. A babička mi upeče vdolky a ořiveze je v sobotu s našima. Nemám já se báječně?

Jsem o 600g lehčí, než když jsem šla do nemocnice. NEvim, kolik váží ledvina, ale jsem v podezření, že jsem víceméně nezhubla vůbec nic, což je miteda podezřelý při těch blafech, co jsem tam skoro nejedla. Asi to vařej hodně výživný.

Tolik zrpávy z domova. Kocourek se právě vrátil s klukama z procházky, tak změřim teplotu a mrknem na film a do hajan.

tyvole komentujte, ne? :D vidim, že to čtou desítky lidí a nula komentářů? kde je nějaká zpětná vazba, vy mamlasové?

Divoký prázdniny I.

Chtěla jsem deníček zaheslovat (zase). ALe... couž. Když všechno, tak všechno.


Tyhle prázdniny si báječně užívám. V půlce července, asi 10 dní před odjezdem na dovolenou mi končila menstruace. Skončila a pak... se vrátila. Aspoň jsem si to myslela. Jenže záhy jsem zjistila, že krev není gynekologická, ale v moči. Byl pátek.
No... ne že by mě záchod plný krve trochu nepolekal. Ale nic mě nebolelo, víkend na krku... V pondělí zajdu za praktickou, řekla jsem si.

Moje "tajemství" mě tížilo a tak jsem ho v sobotu vyjevila =M=, ovšem s tim, že nejsem pošuk, na žádnou pohotovost nepojedu, normálně si v pondělí dojdu k dotorce.

Samozřejmě jsem hned sedla k netu a hledala, co by to mohlo být. Ledvinový kameny, zánět ledvin... njn, ale to by mělo taky bole. V neděli nad tim tak medituju v posteli a zjišťuju dál, že krev bez bolesti ukazuje na rakovinu ledvin.
Kurva... kdyby mě to tak aspoň začalo bolet... to by se mi ulevilo... A jen jsem si to pomyslela, bolest začala. Nenápadně na močáku, pak se přes bok přesunula dozadu na ledvinu a nakonec už byla v celý levý půlce břicha. CHtěla jsem se posadit, chtěla jsem zavolato do koupelna na =M=, nic nešlo. To vám byla tak kurevská bolest, že jsem nechápala.

Pak se mi podařilo sesout se z postele a postavit se. Nalomená skoro do pravýho úlu jsem se doplazila do koupelny (kupodivu to byla nejmíň nepříjemná poloha) a oznámila =M=, že teda na tu pohotovost asi pojedem.

sotva jsem šla a ani vám nemůžu vyjevit, jak nasraná jsem byla, když jsme zvonili na urologickou pohotovost a jkou dobu čekali, než pro nás někdo přišel. Seděla jsm na židli jak na lomenej anděl, jen zoufale vzdychala a občas to proložila šťavnatejma nadávkama. Když končně přišla sestra, musel jí všechno říct =M=, protože jsem fakt souvislýho projevu nebyla schopná.

Člověk by tak nějak čekal, že se začnou věci hejbat. Ne. Načurejte semhle, vyplňte tohle. Ruka se mi třásla, že jsem skoro ani neudržela tužku, dojít na záchod a ještě se tam štelovat, abych se trefila do toho jejich trychtýřku byl fakt výkon.

No, nebudu to déle opisovat. Dr mě docela dlouho mučil ultrazvukem, pak jsem zase omdlívala v čekárně a když jsem začínala mít pocit, že už se fakt pobleju, šla jsem na záchod. Ten byl o něco vejš než sedátka v čekárně a taky měl otevřený okýnko. Pomalu se mi začínalo dělat líp. Pak už jsem radši šla, aby =M= neměl starost, že se mi něco stalo. No... už mi šel v ústrety :).

Pak mě to nakonec uplně přešlo a byla jsem uplně v pohodě. Trvalo to tři hodiny.

Dr vylez a řek mi, že mám na levý ledvině nějakou deseticentimetrovou krávu. Že budou další vyšetření, aby se zjistilo, co to vlastně je. Cysta, vrozená vada, nádor... uvidíme. Napsal mi algifenový kapky a tradá domů.

To be continued...
16. srpna 2010

Druhý pokus

Tak ve středu to jdu napodruhý zkusit do nemocnice. Dneska ráno jsem měla zacpanou jednu nosní dírku, ale teď už je to dobrý. Úplně jsem se vyděsila, že by mi to zase museli odsunout, to už by mě omyli...

Myslela jsem si, že jsem uplně v pohodě a už se nenervim, ale nervim. Už mnou zase projížděj takový ty záchvaty strachu, jak vás zamrazí na hrudníku a občas to proběhne až na záda, zadek a do špiček nohou.

Začlo to v neděli ráno, asi jak si člověk uvědomuje, že se to zase blíží. Teď bych nejradši furt jen seděla/ležela a nic nedělala, aby to co nejpomalejc utíkalo. Když si pomyslim, že už jsem to mohla mít za sebou a bejt doma... njn, co naplat.

Skorošvagrová mi na houbách vyprávěla, jak její skoromanžel před deseti lety při podobný operaci skoro umřel, protože dostal zápal plic, a byl i jakou dobu v komatu. No... nechtěla jsem to slyšet :). Snad jsem silná a zdravá žena a daj na mě pozor!

A taky vyprávěla, jak se z toho její známá dostala makrobiotickou stravou. Tomu teda moc nevěřim a nějaký diety teda držet moc nehodlám. Jak poznala, že jí pomohla makrobiotika? Třeba by se vyléčila i tak... Spíš nakoupim nějaký ultradrahý léky, co by měly údajně pomoct.

Achjo... zatim spíš doufám, že mi jednoho slunného dne po operaci řeknou, že se spletli a nebylo to tak horký. Můžete držet palce ;)
6. srpna 2010

Včerejší kovbojka

Tak jsem včera sbalila posledních pár švestek a vydali jsme se s kocourkem směr nemocnice. Snažila jsem se na nic moc nemyslet a nechat to kolem plynout. I když do smíchu mi samozřejmě moc nebylo.

Dorazili jsme dokonce o čtvrt hodiny dřív. Sestřička už na mě zdálky volala jménem. Přecijen asi v záplavě těch 60+ lidí kolem jsem lehce zapamatovatelná.

Vyplnila jsem nějaký papíry a naklusala. Odběr krve, měření tlaku, KOlik měřim, kolik vážim, papíry pro lůžkový a hurá.
Byli jsme tam přesně v 10.30 a slovenskej sestřička, co manévroval s postelí od výtahu na nás volala, ať nezvoníme, že nás vpustí.
"Paní Pšánská, však?"
Huh :-o
Všichni věděli, kdo jsem. Byla jsem jediná ženská na příjem ten den.

Slovák mi zezačátku přišel příjemnej, ale během dne mě začal srát jak osina v prdeli! Mluvil pekelně rychle a drmolil tak, že mu nebylo rozumět.

Měla jsem domluvenej nadstandardí pokoj.
No...
NA druhý kolo si vezmu foťák, abych vám ukázala, jak to vypadá. Já jsem na takovýhle věci dost cimprlína, takže jsem byla dost v šoku. Pokoji z ilustračního obrázku na webu v sekci informace pro pacienty se to nepodobalo ani vzdáleně.

Tak v tomhle tady budu?? Peklo... Sprcha taky peklo. Takový divný plastový cosi... Utěšovala jsem se tím, že to aspoň musí bejt všechno čistý.
Na záchodě vedle držáku na toaleťák (prázdnýho) ještě držák na "močový sáček" a tlačítko "Stlačením přivolejte sestru". =M= na mě volal, ať radši moc netlačim.

Slovenskej sestřička se mnou přišel sepsat nějaký papíry a prej ještě přijde "náš doktor" a anesteziolog. Kdy, to mi nemůže říct.
"A oholte se. Všude!"
Huh? :-o
"Proč se mám holit všude, když mě budou operovat na boku??"
"No, tadial se oholte" a naznačil rukou linii nízko pod pasem.
"Tadial?? Jako od pasu dolu nebo nahoru??"
"Tadial!" trval na svém sveřepě Slovák.
"Takže tady jako nahoru?" Ujišťuju se, on kývá a zase maže pryč.

"Proč se mám sakra všude takhle holit? A to nemohli řít dopředu, ať se oholim?" rozčilovala jsem se směrem k =M=. Holítko jsem s seou samozřejm neměla. Tak nějak jsm se oholila doma den předem, abych nebyla zarostlá jak medvěd, než se zase vrátim domů, ale holit si bok mě fakt nenapadlo. Kocourek řekl, ať s nebojim, že mi pro holítko domu sjede. Stejně ještě musel pro peníze, protože za pokoj chtěli zaplatit dopředu. To nás taky nenapadlo, když se ještě neví, jak douho tam nakonec zůstanu. A taky nám to mohli říct předem...

4ekali jsme a čekali jsme na "našeho doktora" a furt prd. Po hodině jsem začínala mít dost hlad, protože jsem ráno nervama ani nesnídala. Byla jsem protivná a přecitlivělá, slzela jsem, až brečela, nervy na pochodu. Nevěděl ajsem, co mě vlastně ten den čeká, nechtěla jsem tam čekat samotná.

Nakonec jsem se šla zeptat na sesternu, jestli vědi, kdy zhruba by se mi mohl ten doktor věnovat, že mám fakt hlad a kdyžtak bych si zašla na oběd.
Slovák řekl, že však o chviločku tam bude. Chviločka trvala dalších asi 20 minut, ale přišel. Mladej, hezký modrý oči a modrý brejle. Omlouval se, že je tam novej, chvilku a dneska třetí den v kuse navíc sám na celý oddělení a nic nestíhá. Byl fakt milej a sympatickej, tak jsem se na něj ani zlobit nemohla.

Vyplnili jsme nějaký přijímací papíry. Během toho jsem nahlídla do svojí zdravotní dokumentace a viděla výsledku IVU. Docela mě zamrazilo, protože to, co mi doteď předkládali jako "velkou pravděpodobnost" jsem tak fakt viděla černé na bílém. A ten, co tu zprávu psal, to psal tak, že si je poměrně jistej :/.
Nevim, no. Největší šok už mě přešel a zase se držim toho, že jasno je přeci až po operaci.

Znova jsme probrali, jak to se mnou všechno šlo, znova všechny údaje, míry, váhy, prohmatávání a pak hurá na oběd.

Dala jsem si msažák a pak jsme skočili ještě do cukrárny (nic moc). Nakoupili jsme mi taky noviny, víno, žínku, hřeben a vodu. Pak mě =M= doprovodil na pokoj a vyrazil domů pro peníze a holítko.

Do pokoje začlo svítit sličníko, na stolek jsem si rozestavěla svoje věci (barevné), načechrala svůj polštářek (barevný) a najednou už to nevypadalo tak příšerně, jako když jsem tam přišla.
Přečetla jsem si noviny, vyluštila křížovku a sudoku.

Přišel další sestřička.
"Vy jste paní?"
"Slečna."
"Prosím?"
Kurva... :D
"Pšánská"
"Aha!"
A změřil mi teplotu.

Pak dorazil slovenskej sestřička, jeslti prej už mám zaplacenej pokoj.
"Ne, přítel jel ještě domů pro peníze, stavíme se tam k večeru."
A jestli už prej jsem vyholená.
"Ne... tak to snad stačí večer, až se budu sprchovat, ne?"
No to teda nestačí, rozčiloval se. Prej musim bejt vyholená už přes den, rozčiloval se.
"Aha."
"No, ukažte se mi. Já vám řeknu, jak se máte vyholit."
Kretén... Vyhrnula jsem tričko.
"A kalhoty nižšie!"
Sesunula jsem kalhoty.
"Však vy nemáte žádné chlupy!" obvinil mě. "To kdybyste měla chlupy až sem," ukázala k pupku, "tak byste se musela holit. Takhle nemusíte."

Aha plesk do čela. To mi fakt nemoh říct dřív... Jsem se divila, že jim vaděj i ty malý jený bílý chloupky... Tak aspoň že tak.

Volal kocour, že už je tady, tak jsem mazala dolů, abysme zaplatili. Optimisticky jsem jim dali 2500 na pět dnů, což je nejnižší hranice, za kterou by mě mohli propustit.

Když jsme šlo zpátky do pokoje, stavila jsem se na sesterně, abych papír o zaplacení odevzdala, protože už mě o něj Slovák mezitim 2x naháněl. Byly tam dvě v bílejch pláštích, ale ani jedna to nechtěla.
"Já jen provážím!"
"Já jsem úplně odjinud!"

Za chvíli přišla jedna z nich za mnou do pokoje.
"To jste vy??" povídá a celkem dost překvapeně si mě prohlíží.
"To jsem já." odpovídám udiveně.
"Oni mi tady napsali, že vážíte XY kilo!"
"To vážim, no," potvrzuj trošku zahanbeně.
"Ale neni to na vás teda vidět!" čimž mě potěšila. Na druhou stranu, kde je kua nějaká profesionalita? VIm, že jsem tlustá, ale vždycky si řikám, že doktorům je to jedno, ty nad tim nepřemejšlej. No, tahle nad tim teda přemejšlela. Ale možná je to jen profesionální deformace. byla to totiž anestezioložka. A byla moc milá! Konečně někdo usměvavej, první člověk, co se na mě nesmál nějak soucitně a smutně a neměl pohřební tón.

Všechno mi vysvětlila, podepsala jsem jí nějaký papíry, vtipkovala... fakt víc takovejch lidí! Ty fakt dovedou z člověka setřást strach z operace. A abych nezapoměla, konečně ženská. Dostala jsem totiž akorát menstruaci. Neměla bych problém ani říct to nějakýmu doktorovi. Ale u přijmu jsem na to zapomněla a pak za mnou nějak nikdo nešel. POtřebovala jsem vědět, co mám jako dělat. jestli si smím vzít tampon, jak se to bude řešit na JIP (představa, že se budu msuet nechat obsloužit sestřičkou mě přímo drtila!!!).

"vy máte menstruaci? A že se vás na to nikdo neptal? Hm, to víte. Chlapi! ...No, to je pěkný. To já jim budu muset říct. Vte, ono jim to někdy vadí. Kvůli hygieně, kvůli krvácení..."
A že prej možná budou chtít tu operaci odložit. Ale snad ne... A že se mi někdo ozve.

Odložit??? Wtf? Na chviličku se mi trochu ulevilo. LAe pak jsem si řikala, že bych to radši měla za sebou.
Nicméně cca za dvě hodiny přišel nějakej mladej asi doktor s červenejma kšandama s Ce Guevarou.

"No pani Pšánská, co jste nám to udělala?"
"?"
"No, s tou vaší menstruací!"
Já vám? Snad vy mě! "Mě nenapadlo, že by to vadilo. Nikdo se mě na to neptal!"
Omlouval se, vysvětloval, proč to nejde, že ani pan über přednosta a drcsc co mě měl operovat do toho nechce jít a že mi teda dávaj další nejbližší možnej termín a že ten den půjdu hned první a kdesi cosi.
"A vemte si, že ve vašm věku je tahle diagnóza velmi neobvyklá. Nám sem s tim chodej sedmdesátiletý babičky a ty už maj tenhle problém vyřešenej. Tak prostě nikoho nenapadalo se vás zeptat."
Tak to je útěcha...

"Takže co? Takže mám jít domů?"
Takže jo. Propouštěcí papíry, znova zamluvit pokoj (ještě musim zavolat, jestli bych mohla mít tu postel u okna. Na tý druhý je to strašně stísněný, když se zatáhne závěs :(), vyřízení vrácení zálohy (proč to nejde jenom posunou?), kufírek a tradá.

Ani nejsem naštvaná. Spíš rozčarovaná. A přijde mi to fakt vtipný a na druhou stranu šlendriánský. Všem těm doktorům, se ktrejma jsem mluvila, jsem řikala, že nevim, kdy přesně mi začaly problémy, protože jsem akorát měla menstruaci. Ale nikdo z nich si nedokázal spočítat, že už je to tři týdny a že teda zřejmě přijde zas...

Ale hledám na tom pozitiva. Aspoň už se podruhý nebudu tak bát toho dne "před". Už vim, co mě čeká. A třeba na tom pokoji zas budu sama. Za celou dobu jsem totiž na oddělení neviděla jedinou pacientku. Jen šedivý pány. A dva už tam na mě pomrkávali. Třeba se skamarádim. Však dědulové budou rádi, že tam maj mladou slečnu.

Tak nashledanou za 14 dní.
4. srpna 2010

Balim

Před tejdnem jsem měla balit na dovolenou a místo toho teď balim do nemocnice. Nesehnala jsem župan, zato mám krásný pyžamo.

Místo, abych si užívala moře, přemýšlím, jestli si zvládnu dojít sama na záchod.
Místo, abych si radostně juchala, doufám, že mě nebude nic bolet.

Mám program až do konce prázdnin. Potěš koště.
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz