Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
28. září 2010

Fotoblog

Po dlouhé době, zato s záživným příspěvkem plným krásných a jedinečných fotografií :D

Madlenka na jipce. Je to asi druhej nebo třetí den po operaci. Mám i fotky s xichtem do kamery, ale nemám sílu to postovat :D. Byla jsem oteklá, drolila se mi kůže na obličeji a měla jsem ho hrozně mastnej. Furt jsem se otírala ubrouskama z buničiny a furt byly uplně promaštěný. Hnus :/.

”

Teď následuje pár fotek z nadstandardního pokoje. Musim říct, že jak jsem tam vkročila, jal mě trochu děs a hrůza, protože jsem si fakt představovala něco jinýho. no... ne nadarmo se na webu nemocnice u obrázku nadstandadního pokoje píše ilustrační foto.

”

”

”

”

”


Věčná škoda, že se mi vybily baterky dřív, než jsem stihla nafotit koupelnu a záchod...

Takovýhle krásný jsem měla povlečení <3

”

Jedna z návštěv mi přinesla tenhle nádhernej dortík. Psala jsem o něm na plurku. Myslela jsem si, že ten obal bude nějakej papír, možná jedle, ale byla to čokoláda a byla to fakt dobrota!

”

A tohle nám na přivítanou vyrobil čakínek, když jsme ho nechali chvíli samotnýho doma. NUtno říct, že už to bylo načatý. Byla tam původně asi tak dvoucentimetrová dirka, kterou vyrobil vlastně omylem, když se snažil zakousnout jednu ze svých hraček. Pak to prostě jen dodělal, no. Miláček!

”

A to nejlepší nakonec!
Seštupovaná jizva cca 6 dní po operaci

”

A fotka tak 10 minut stará (skoro 6 týdnů po operaci). Ruka jako měřítko. Ta větší je 12,5 cm velká. Mně přijde dost hrozná, ale kdo jí vidí, řiká, jak je nádherná. Naposled včera kamarádka. Přesvědčuje mě, že mi zůstane jen tenká čárka, že ty malý pirátský okolo zmizej úplně. Kéž by. Nestydim se za ní, vim, že přinejmenším vybledne, tak to nebude takovej fialovej hnus. Ale čim míň toho bude, tim líp ;).

”
20. září 2010

Okamih

Kocour opět perlí.

 — Založim seznamku. Bude se jmenovat Mistr Dejt*
 — A bude mít adresu mrdáte kom**


fonetický přepis pro autentičnost zážitku



* Mistr Date (Pan Rande)
** MrDate.com (Mr je zkratka pro mistr)

17. září 2010

Nemocniční muka

Ani byste nevěřili, jak mě to už v tý nemocnici sralo. jinak to vážně nejde říct. Včera Dr nadhodila, že by mě mohli na víkend pustit domů a já se přes noc rozhodla, že jestli ne, stejně půjdu na reverz.

To si snad ani nedokážete představit ten pocit zmaru, když tam jen ležíte a čekáte. ádný léčení, žádný nový zprávy, prsotě nic. Jen ležíte, koukáte, jak jsou spoluležnice nemocný a furt jim měněj kapačky, nosej léky, posílaj je na vyšetření a na vás je
 — slečno Pšánská, pro vás zase nic nemám
Peklo pekel!

Žila jsem tam takhle od pterka a šlo to. Včera ovšem nastoupila magistra Renčová, aby zaplnila třetí postel v našem modrým pokoji a to byla poslední kapka.
Jak mi ta ženská pila krev, to si nedokážete představit! Stoprocentně učitelka. V důchodu teda. Je jí 67 let.

Nejdřív jsem z ní byl jen lehece nervní. Furt si pro sebe ně co žvatlala. Ale nonstop. Prostě furt žvanila, všechno komentovala, děs! Když začala hučet meluzína a magistra si začla šeptat "D dur", začala jsem pochybovat, jestli vážně ještě ležim na plicním.

Žvanila furt dokola o tom samým a žvanila nesmysly. Nedokázala chvíli držet hubu a přišlo mi, že je snad i lehce senilní. Když ale mluvila s doktorama, nebo špízovala, co mi to vlastně je, byla až podivuhodně bystrá (nebo když odposlouchávala moje telefony... to mlčela jak pěna a špicovala uši, že bylo skoro vidět, jak ty radary natáčí!).

Ani časopis, knížka nebo sluchátka v uších jí neodradily v neustálým otravování. Dokonce i když jsem telefonovala, tak na mě uprostřed hovoru najednou zařvala
 — Můžu se vás zeptat?
???
 — Já teď telefonuju!! Tak snad potom, ne?

A tak jsem ve chvílích, kdy zrovna oblažovala mojí chuděru dvacetiletou spoluležnici, pomalu nenápadně zatahovala plentu mezi našima postelema, abych jí zamezila na mě furt čumět, a doufala jsem, že jí to i zacpe ústa.
Pomohlo to... O to víc trpěla slečna na druhý straněp okoje, ale buď jí to nevadilo, nebo neni asertivní nebo vynalézavá jako já... no její boj :D

Dostala jsem teda v nemocnici dovoleou. Dokonce mi i odmítli sundat oranžovej reflexní náramek.
 — Kdepak, vy jste furt naše!
Tak jsem ho vykroutila z ruky cestou autobusem domů. Zřejmě už nepůjde nandat. Ale to je mi upřímně řečeno úplně fuk.

Rozhodla jsem se, že se do nemocnice už nevrátím. Leda by mi zjistili něco fatálního. Jelikož předběžný cytologický výsledky byly v pohodě, tak už hrozí snad jen embolie. Jinak infekci apod. můžu řešit i doma, tak uvidíme, co se zjistí na CT.

Mám k tomu dva zásadní důvody
1) už tam fakt nechci ležet jako kokot, když se mnou nikdo NIC nedělá, to fakt můžu doma
2) magistru Renčovou. Tu ženskou už fakt nevydejchám.

A nechci už bejt na pokoji s cizíma lidma. Jsou tam samý divný a dostat se na pokoj třeba k tý, co včea na celý oddělení řvala, že se dusí a že nemůže dejchat... to by mě asi taky omyli.
Necci jí křivdit. Ale kdybych se dusila já, tak už asi neřvu. Stačí, když se jen zadejchám a popadám dech. A nemůžu promluvit. Když dokázala tak krásně řvát, to má plíce zdravý dost a vzduchu hojně.


Takže asi tak.

Jo a víte proč RTG ukazoval půl plíce plný vody a UTZ skoro nic? Že prej to mám zřejmě uložený kapsovitě na povrchu plíce. Že je RTG neprůkaznej. Skrz tu vodu to neprosvítí, ale ukáže to, že je ta půlka prostě zavodněná. I proto prej to CT, aby to přesně ukázalo uložení tý tekutiny. To je dobře. Škoda akorát, že teda zmizením těch dvou litrů žándný kila neubudou, no :D
15. září 2010

Už mě zase mají

Jelikož se mi výpotek na plicích moc nezmenšil, napsala mi praktická minulej tejden doporučenku na plicní.
 — A jděte zase do Motola, ať si tam můžou porovnat ty snímky a léčej Vás na jednom místě.

Jo. Na jednom místě...
Cesta do Motola je vždycky aspoň půldenní výprava a člověk si tam připadá jak v továrně na kuřata. Relativně nedaleko máme kliniku v Kartouzský ulici. Tak jsem chtěla být chytrá, ušetřit čas a došla jsem si tam.

Paní Dr. byla moc milá a sympatická. Poslala mě na RTG. Co tam viděla, se jí ani za mák nelíbilo.
 — TO máte strašně velký. Sahá to až k... raz dva... čtvrtýmu žebru. Toho je strašně moc.
 — Kolik?
 — To může být až dva litry tekutiny.

Chvíli jsme jí přesvědčovala, že se to samo vstřebá. Ale nenechala se. Prej je to na samovstřebání moc velký a akorát by to mohlo vést ke komplikacím, srůstům... kdepak.

No a vypsala mi žádanku na vyšetření a hospitalizaci v Motole. Ale to jsem už vlastně psala.

V pondělí večer jsem si zuřivě gůglila punkci vody na plicích, ale nemohla jsem nic rozumnýho najít. V diskuzích lidi akorát popisovali, jak jim vytáhli tolik a tolik litrů, lékařský popisy zase nic moc neřikaly o pocitech, co u toho člověk má.
Řikala jsem si, že to asi nic tak hroznýho nebude, když nikdo nepíše, že by se svíjel v bolestech.

Nicméně bála jsem se na to jít sama. Člověk z toho jednoduše nemá moc pocit. A tak jsem poprosila maminku, jestli by mě neodvezla, jelikož kocourek mohl jít jen dopoledne a já se obávala, že to bude na dýl.
Maminka zpunktovala i tatínka a tak jsem ve svých 27 letech šla k dotorům s maminkou a tatínkem...

Ráno si mě zapsali, poslali mě na RTG, potřebovali ještě boční snímek. A pak jsem měla čekat před sálem na punkci. Před devátou nervózně volala Sue Sylvester.
 — Já jen... kde jste? Domlouvaly jsme se na osmou...

Vysvětlila jsem jí, že tam pobíhám už od půl osmý. Ona se jevila, že mě jí v kartotéce zapřeli. Došla si pro mě a věci se daly do pohybu.

Pozvala si mě do ordinace, vyzvala i maminku, ať jde taky a hovor zahájila slovy
 — Já vás nechci nijak děsit, ale...

Mě teda nevyděsila. Ale výsledkem všeho bylo, že tentokrát už mě domů pustit nechtěj a velmi ddůrazně mi doporučujou krátkodobou hospitalizaci (čti cca týden — to jsem se zase podivila já. S vodou na plicích dýl než po sebrání ledviny). Opět vzhledem k předchozí diagnóze...
Achjo...
A že prej to dneska — ve středu — proberou s radiologem, zejtra maj nějaký megakoncilium všech doktorů, v pátek onkoložka a bylo by dobrý, abych tu byla.
Jo. tentokrát už jsem se moc nebránila. Stačila jsem se na to psychicky připravit, navíc na mě máma ráno apelovala, abych se nebránila, že se aspoň konečně začne někdo starat.

Změřili mi tlak, vzali krev, naměřili saturaci, nabrali krevní plyny a šla jsem na tu punkci.

Nebudu řikat, že jsem se nebála. Ale neměla jsem až tak strašný pocity. Sedla jsem si obkročmo na židli, objala opěrátko a čekala.

Začlo to ultrazvukem.
Doktorka mi sběsile rejdila po zádech a po boku, tam a zase zpátky, pak se začala divit.
 — Kde vy tu tekutinu máte? Vždyť tady je jen takovej páseček... Já ani nemám kde vám to píchnout! Ze kdy jsou ty rentgeny?
A jala se prohlížet RTG i CT, co mi dělali na pohotovosti, pak znova ultrazvuk, až se nakonec rozhodla, že zkusí nabrat něco aspoň na vyšetření.
Nabrala odhadem tak 50ml a víc už ani ťuk.

 — Pošlete to na cytologii, biochemii a na mikrobiologii.
 — To nebude stačit, paní doktorko...
 — ALe nějak to rozdělte...
 — A můžeme to naředit?
 — Ne, tohle se nesmí ředit.
 — To ale bude ztěží na tu cytologii.
 — Hm... tak hlavně na tu cytologii, ale vemte trochu aspoň na to mikro.

Takže asi tak. Dva litry nikde. Prostě tam nejsou. Máma už v tom tuší spiknutí, já si spíš řikám, co tam teda je, když to neni voda. Jakto, že to RTG ukáže a UTZ ne. Zatim mi nikdo nic neřek, ale vyděšeně nevypadali. I když takdy to uměj docela dobře maskovat. Jsou tu takoví sluníčkoví lidé.

Samotnej zákrok bych znova podstupovat nechtěla (jakože naznačovala, že to asi ještě jednou bude). Ale dalo se to. Nebolí to. Vlastně vůbec. Asi záleží na místě vpichu, ale to jsem skoro necítila. Spíš je to fakt hodně nepříjemný a ty pocity se těžko popisujou. Bylo mi přitom trochu šoufl a blivno, ale fakt se to dalo. Přesto stejně doufám, že to bylo naposled.

To je asi tak všechno. Ležim si tu a nudim se. Dělám víceméně totéž, co doma, ale prostě tady člověk nemá tu svodobu. Kdykoli může kdokoli přijít a taky že chodí. Nemůžu se jentak zvednout a jít, respektive můžu, ale neni kam a neni proč. Nemám tu jídlo!!! A ta nemocniční strava... fakt nic moc. Dneska byly plněný lusky, ale společný to mělo jen název a vzhled. Chutnalo to uplně jinak a všelijak.


No... co víc říct. Nic se mnou nedělaj. Vůbec nic. Dostala jsem sice ATB, ale beru to jen jednou denně. Ležim s holkou, která něco bere každý dvě hodiny, takže tu za ní běhaj a furt měněj kapačky, mně vždycky jen řeknou, že pro mě zase nic. Dokonce sestřička povídala, že jsem tu jen tak na výstavku. Přesně tak se cejtim.
Přestože máma nechce ani slyšet, jsem poměrně rozhodnutá, že tu na víkend bejt nechci. Do pátku by měly proběhnout všechny ty jejich konsilia a měly by bejt hotový výsledky krve a moče i toho výpotku, tak jestli nic nenajdou, nechci tu bejt jen proto, že CT s jim podařilo objednat až na příští tejden.
Ležet a čekat... Proč.

Navíc se furt divěj, že nekašlu, že se nedusim, že nemám oteklý nohy... Furt jim vysvětluju, že to mám už čtvtej tejden a bylo hůř. Vždyť jsem nemohla ani mluvit bez zadejchání. Teď už i vyjdu schody na jeden zátah.

No tak uvidíme.

A jelikož je to dlouhej článek, tak tady máte bonus! :)

”

A tady je to ve velkým, kdyby vás to zajímalo:
www.madlencinrentgen.cz


Vysvětlivky k RTG

plíce jsou to černý. normálně by nebyly moc vidět, proto se musíte při focení nadechnout. vzduch se pak na rtg zobrazuje černě. tam, co se vzduch nedostane, je to bílý, protože je tam něco, co brání prosvícení a proniknutí vzduchu. v mým případě údajně voda.
tady máte snímek zdravých plic — resp. vlevo ten člověk měl nějakou alergii, tak vidíte, že úplně nedodýchává do plných plic. vpravo už jsou kopetně černý plíce = nasycený vzduchem.


rtg


jo... a ten obrázek je větší než textový sloupec mojeho blogu, tak si musíte trochu popojet doprava, abyste viděli i celou druhou plíci, to vás možná zmátlo, no. ale nemám žádnej zmenšovák obrázků, tak jsem odhadem udělala printscreen a pak už se mi to nechtělo znova předělávat na menší.
13. září 2010

Dráma

To bylo zas dneska drama...

Mám pořád vodu na plicích, takže mě minulej tejden moje praktická poslala na plicní. Jelikož jsem sotva lezla, vyprdla jsem se na to a šla až dnes.

Myslela jsem si, jak budu chytrá, a šla jsem na polikliniku do Kartouzský, jelikož se mi nechtělo zase do Motola.
Tam mě zase nafotili. Budu asi brzo svítit jako beruška. A voda přetrvává. Prej tam mám litr až dva. A paní doktorka řikala, že nechápe, že už mi s tim dávno někdo něco nedělal a že přece vzhledem k diagnóze se to musí vyšetřit hlavně cytologicky a kdesi cosi.
Vypsala mi papír na plicní kliniku v Motole a zakončila ho slovy "žádám o laskavou hospitalizaci".
A prej, že mi to odsajou.

KURVA!!!

Nechci už do žádný nemocnice. Nechci už žádný zpičený procedury. Chci ležet doma, hrát sims a za dva tejdny odjet na chalupu a tam se rekreovat u krbu!

Šla jsem si teda domů zabalit. Cestou jsme se s =M= ještě stavili na obědě a pak jsem byla tak vyflusaná, že jsem se doma ještě na hodinu natáhla.

Na plicní kliniku jsme dorazili asi v půl čtvrté. Dílem taky proto, že jsme netušili, že je to od hlavní budovy úplně v prdeli, mým tempem asi 20 minut.

Tam nikde ani noha, až jsme v posledním patře narazili na paní doktorku, která vypadá trošku jako Sue Sylvester Sue Sylvester.

Nejdřív nás celkem sprdla, že už maj od tří zařeno a že mě maximálně přijme na lůžkový. Pak s ale přečetla, že jsem po závažném zákroku, jak pak ještě několikrát zopakovala, tkže si mě vzala na lékařskou pracovnu a hodinu si se mnou hrála.

Punkci si rozmuvit nenechala. Ale vysvětlila jsem jí, že ležet tam dneska fakt nechci. Vyšetřila si mě, všechno jsem měla ok. Vzhledem k ukázkovýmu tlaku a super saturaci 98 — 99%
ale vy máte tak strašnej poslech, že nechápu, jak můžete mít tak výbornou saturaci
napsala do zprávy, že pacientka toho času hospitalizaci odmítá a vzhledem k aktuálnímu stavu lze akceptovat.

Zejtra v osm nástup. Doplní boční RTG, udělaj ultrazvuk a pak mi to napíchnou. Prej se to umrtví a bolí to jako injekce. Pevně doufám...
A jestli půjde všechno dobře, budu moct jít zase domů.

Tím "všechno dobře" rozumím krvácivost a zatažení ranky, protože plicní v Kartouzský řikala, že si tam s tim lidi nechávaj jeden až dva dny.

Takže tak.

A pak prej rozbory a konzultace s plicní onkoložkou... Moc se z toho nevzrušuju. Podezření na nějaký rakovinný důvody měli už tehdy na pohotovosti, ale CT nic neprokázalo. Navíc mi přece řekli, že mám maximálně neinvazivní nádor. Vidim to spíš jako mnoho povyku ve výsledku pro nic. Ale chápu, že tam ý vody teda bude hodně, no.
I když Pedince na to kdysi dala MVDr diuretika a byla v pohodě.

Držte mi palce... Propichování půlky těla až do plíce mi přijde jako vrcholně nechutná a nepříjemná věc.


PS: Jestli se mi to povede, hodim vám sem i RTG, abyste se mohli pokochat. Zatim ho nemůžu ničim otevřít.
Kocour, jak ho viděl, tak e na mě okamžitě naštval, že prej jsem hroznej pacient, protože ono to tam vypadá, jak když nemám půl plíce.
7. září 2010

Nejlepší zprávy jsou ty nečekané

Od soboty mě pekelně bolí operační oblast. Rozuměj levý bok, levá dolní strana zad a občas i levá část břicha. A když řikám pekelně, myslim fakt pekelně.

Myslim, že mám sníženej práh bolesti. Ale stejně jsem se teď za dobu operace a poté naučila zvládat kde co. Zvykla jsem si, že něco mě bolí furt. Ale tohle je fakt moc. Kolikrát musim hekat nahlas, nebo to bodne tak, že úplně zavyju. Bolí každej pohyb. Když už najdu polohu, kde to jen pobolívá, bojim se pak jakkoli pohnout, aby to zase nebolelo tak moc. Bojim se otáčet, bojim se vstávat. Je to fakt pekelně nepříjemný.

Jala jsem se gůglit a nikde nepsali, že by mě to po operaci mělo jetě bolet. Operační bolesti přejdou za 2-5 dní. Kurva... Začala jsem samozřejmě přemýšlet nad kdečím. Navíc, když jsem byla na CT, zjistili kromě vody v plicích i tekutinu v lůžku chybějící ledviny.

Dneska jsem šla na kontrolní RTG plic, tak jsem si dodala odvahy a zašla jsem i na urologii.
Abyste chápali... po tom, co ze mě už dvakrát udělali hypochondra, se mi tam fakt nechtělo. Ale nakonec jsem se odhodlala. Maximálně ze mě udělaj zase debila, ale aspoň budu vědět, že je to (snad) dobrý.

Čekala jsem asi tři čtvrtě hodiny. Nakonec jsem se dostala k mojemu oblíbenýmu doktorovi a ne panu superpřednostovi, kterej je sice moc pěknej, ale chladnej a sarkastickej. Šla jsem k tomu, co se na mě vždycky směje a mrká na mě, že "to jsme objevili spolu v ambulanci, žejo?" — k tomu, co mě vyšetřoval úplně poprvý s mýma akutníma bolestma a se kterým to všechno začalo.

Byl milej, hodnej, nedělal ze mě blbce, ani hypochondra. Ovšem nepotěšil mě. Prej to jsou částečně skříplý nervy a částečně přeřezaný nervy, co se snažej zase nkam prorůst. Nemá mi na to co dát, musim to vydržet :(.

No a pak zcela znenadání mi sdělil i výsledky histologie, pro který jsem si měla zajít a 16. září.

Sdělil mi to všechno tak pzitivně, že vlastně ani nemám žádný blbý pocity, přestože máma bulela, když jsem jí to pak volala.

Můj nádor byl zhoubný. Ale ze všech zhoubných nádorů si mě vybral ten "nejlepší". Nejmenší riziko metastáz, nejvyšší procento přežití.
Představte si — pětileté přežití 90%!
Stačí sledovat pět let a za tu dobu je z toho venku 90% lidí!!
Vyčíslený riziko metastáz jsem na netu nenašla. Jen to, že je minimální. Metastazuje to, jen když je to pokročilý a to já jsem neměla.

Štěpánek (tak se jmenuje <3 — štěpán veselý) řikal, že to bylo dokonale zapouzdřený, nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo šířit. Tak doufejme. Protože jsem mladá a mladý sledujou, budu chodit do onkologický poradny na pozorování. První termín mám 30. listopadu.
Předtim mi jen vezmou krev a půjdu na RTG, tak se asi opravdu vyhnu všem těm ošklivejm věcem spojenejm s rakovinou.

A snad při všem tom špatným budu mít štěstí a budu mezi těma 90%, který se vyléčej.

V hlavě pořád zpracovávám tu informaci, že jsem měla zhoubnej nádor. Chápete to? Já furt ne. Takový věci se přece dějou jen cizím lidem, ne?

Ne.
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz