Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
18. prosince 2010

Nebaví mě nadpisy!

Ani vám nevim, jestli jsem se svěřila, že jesm nastoupila do práce. Ale tak plurk máte hned vedle, takže jste to dost možná zachytili.

Dělám něco, co je asi zase tajný. Aspoň nějakou dobu. Nevim. Radši nebudu moc naznačovat :D. Ale mám na starosti sociální sítě a myslim, že mě to fakt bude bavit.

Vzpomněla jsem si při tý příležitosti, jak jsem před šesti lety začala blogovat a strašně mě to bavilo. Chtěla jsem blogovat na full time, nebo se aspoň blogama zabývat. Skoro jsem tehdy začala pracovat pro blog.cz, který tehdy ještě patřil Michalu Illichovi.

Nu a vida. DOba se posunula, takže kromě fulltime blogování do toho vtlačim ještě facebookování a twitterování a ještě něco, co právě teď spřádám a vymejšlim a nebudu to tu samozřejmě prozrazovat :). Cesty páně... a tak dál.

Práce obnáší i častý ježdění na Slovensko a můžu vám říct, že jsem ráda, že jsem nastoupila v době, kdy už se to začíná omezovat, protože je to docela vyčerpávající. Nevim, jestli je to tim, že jsem taková lemra, nebo tim, že to tělo prostě ještě neni ok. Ale je fakt, že tahání kufru mi moc nepřidává a po celým dni stráveným ve vlaku a pak lítáním s kufrem mzi dvěma bratislavskejma kanclama mě můj milý bok bolí jak ďas.

Ale couž. To zvládnu. A pevně doufám, že můj život se zase začíná dávat do kupy. A že se zase dočkám toho pocitu, co jsem ztratila někdy před dvěma lety: že mám všechno pod kontrlou, že se to ubírá tam, kam chci, a že jsem spokojená, že se mám dobře a uvědomuju si to a jsem za to ráda.


PS: úplně náhodou jsem objevila Cher LLoyds, myslim stříbrnou účastnici posledního britskýho X.Factoru a jsem z ní naprosto unešená. Takový charisma, nasazení... Každým pórem z ní vyzařuje nadšení pro muziku a že jí dělá sakra dobře!
Takže si koukejte poslechnout její songy na youtube.com a jako ochutnávku vám sem dávám tenhle mix jejího vystoupení a originálu:
Coldplay feat. Cher Lloyds — Viva la Vida

9. prosince 2010

Návrat do matičky

Přestože kolegové nad Bratislavou reptali, mně se tam moc líbilo. Jim se ani nedivim. Pendlujou mezi B. A Prahou už čtyři měsíce. Ale sobě se teda divim! Mess v officu (jo, vládne tady tenhle pekelnej newspeak, i když neni divu – Češi, Slováci, Holanďan Maďaři, Rakušani, Indové, Poláci... Každou chívli se mluví jinak, ale hlavně anglicky), padající hovna hned druhý den, zmatek nad zmatek a nuda, jelikož jsem ještě neměla na čem pracovat. Město jsem si prakticky neužila. První večer mě pánská část kolektivu zatáhla do Irish Pubu, jedný z nejdražších restaurací v centru, jak mi bylo posléze vysvětleno, pak ubytování v Ibisu, kde jsem byla z celý party jediná, a pak ty hovna.
V jednom kuse jsem za sebou tahala kufr, se kterým jsem se nikam nevešla – do výtahu, do turniketů v administrativních budovách, do autobusu, no to mention že byl docela těžkej.
Stejně ale, a i pro mě dost nepochopitelně, odjíždím trochu se smutkem z toho, že příští týden častější ježdění na Slovensko končí. Rozloučíme se celofiremním vánočním večírkem a pápá. Pak zas až v lednu.
Pořád přemýšlím, co mě tak uhranulo a nechápu. Ale tak snad mi to vydrží. Drž mi palce, obci!

PS: „Však áno, všetko som si zoberal, čos mi pripravila. Jistě, že to všetko zpapkám. Muck, muck, miláčik.“
I tohle (kromě jiného) jsm si vyslechla ve vlaku a muck muck mě fakt dostalo...
5. prosince 2010

Víkend

Moje zatím-ještě-ne nová práce začíná mít trochu mystery nádech. Pořád po ní lapám a pořád mi uniká. Smlouva měla být podepsaná nejdřív v úterý, pak v pátek, pak dneska a nakonec snad zejtra. Vždycky už jsem odpočítávala hodiny (na minuty nestihlo nikdy dojít), jak jsem se těšila. Teď už se radši netěšim. Uvidíme, jestli se to zejtra fakt povede :D.

Ovšem jedno pozitivum to má! Outfit, co jsem si ve čtvrtek zdlouhavě vybírala na páteční podpis smlouvy, nakonec užiju zejtra. Jo!
A ještě ho vyvenčim i v autoškole.

A to jsem vám vlastně ještě, obci moje, ani neřikala, jak se mnou vyjebává majitel autoškoly, což?

Inu... on je svůj. A to tak, že velmi. Neni mi sympatickej. Mám pocit, že trpí takovim tim podpantofláckým komplexem. Jako, že si to podpantofláctví vylejvá v autoškole. Tam choděj v 99% ještě děti a podle toho on se všema jedná.
To bylo tak — v pátek jsem měla mít závěrečný jízdy. Ale kvůli kalamitě se to zrušilo. Večer pípla smska, že náhradní budou v pondělí ve 12:30 a "potvrďte obratem". Jenže já měla bejt zejtra na Slovensku.

Věděla jsem, že další jízdy jiný skupiny se jedou ve čtvrtek, a tak jsem ho po telefonu mile poprosila, aby mě omluvil z pondělí a přihlásil na čtvrtek. No to jste nezažili, jak na mě řval a jak se mnou jednal... Neuvěřitelný.

A když mi včera budoucí šéf psal, že se služebka odsouvá, napsala jsem panu autoškolovi, že pokud je to ještě možné, potvrzuji účast na pondělních jízdách. Neodpověděl, takže nevim, co si mám myslet. Nicméně tam zejtra hodlám přijít a běda mu, jestli bude dělat nějaký haryky...
Jsem naštvaná už dopředu :D.

Tim nečekaným volnem se mi naskytla možnost vyvalovat se bez výčitek až do dvanácti. A pak jsem pekla! Jen tři druhy, za to milion plechů. Bolí už mě celej člověk. Ozkoušela jsem i nový kočičkový a kravičkový vykrajovátka!

A taky jsem si zabalila. Generál sice řikal, že na Slovensko se pojede v úterý, jenže co když zejtra řekne, že už v pondělí večer... Mám totiž pekelně rozjuchanej den!

Ráno podepsat smlouvu, pak autoškola a ještě se musim podívat na svojí čerstvou skoroneteř do Podolí! Bože, jak já se na ní těšim! Že se narodila je nejlepší zpráva víkendu. Co víkendu... Měsíce! Co měsíce... Roku!!!

Tak čau. Ještě si musim nalakovat nehty, abych se jí líbila!
2. prosince 2010

Ladovská zima za okny je

Modří vědí, že jsem šla dneska dělat jízdy do autoškoly. To vám byla ale story...
Byla jsem si ještě včera zajezdit v tý hrůze. Zvládla jsem to parádně, to musim říct! I do kopečka v těch srajdách jsem se nádherně rozjížděla. Ale co mě deptalo, že stěrač na mý straně blbě stíral a že mi instruktor furt chmatal na ovládání stěračů. Podle mě sněžilo docela dost a nechala bych si to stírat tim častějšim stíráním, ale on to furt dával na pomalý, pak zas vypínal a stíral mi to, když myslel, že už je to potřeba, když jsem si chtěla stírat sama, tak mi to stejně furt přehazoval, že jsem nikdy nevěděla, jak je to vlastně aktuálně nastavený... no peklo.

A ještě mě málem naboural do felicie! Jeli jsme po hlavní a ona najížděla z leva a nechtěla nám dávat přednost. Tak jsem přibržďovala, on na mě řval, ať jedu, já mu řikala, že je tam ta felicie, on řval, že to nevadí, dupal na plyn a řval, ať pustim tu brzdu, tak jsme se chvíli přetahovali... no na palici. nechápu. Pak řikal, že by prostě jel, ať se prej ten blbeček diví. Já mu zase řekla, že svý auto bych si teda nabourat ani odřít nechtěla a že když mi holt přednost nedá, tak co můžu dělat. Nevim, kdo měl pravdu. Ale kdybych nedržela tu brzdu, tak jsme fakt nabourali...

Nicméně... těžce na cvičišti, lehce na bojišti.
Jízdy jsou od sedmi ráno a to nedám, i kdybych se přetrhla. Naštěstí první dvě hodiny probíhaj nějaký administrativní blbiny, takže jsem instruktorovi dala občanku s tim, že dorazim na devátou.
JA KRAVA! Kdybych to jen byla tušila...

Ráno vyhlídnu z okna a vidim, že narozdíl od situace v jedenáct v noci už je aspoň silnice rozeznatelná od chodníku a kupodivu neni ani ucpáno.
Vyrazila jsem a trochu mě teda překvapilo, že jsem za celou cestu ve Vltavský a Svornosti potkala jen DVĚ (!!!) auta. Ale tak co... asi jsou řidiči soudný, myslela jsem si.

Jo, soudný...
Situaci jsem pochopila záhy, když jsem na Palačáku ve směru do Podolí viděla hrozen lidi a v dálce stojící prázdnou tramvaj.
Nic nejelo!

Volám kocourkovi, jestli se tam dá dojet jinou cestou (dá, ale pěšky je to furt rychlejš) a pak volám do autoškoly, že je malér na silnici a že nevim, jak tam zvládnu dorazit.
"Vono se to dneska stejně jezdit nebude... Komisaři dorazili, řekli, že je kalamita a že se jezdit nebude..."

No potěš koště. Kalamita? Holt napad sníh, no... Jenže to jsem ještě nevěděla, že šňůra stojících tramvají se táhne od Výtoně až za Kublov a za nima stojí šňůra aut a bůhvíco dalšího.
V první chvíli jsem to chtěla otočit a jít domů. Jenže pak jsem si vzpomněla na tu OBČANKU! Nikdy jí nepoužívám, většinou jí ani nenosim s sebou. Jenže zrovna zejtra v deset budu podepisovat smlouvu a hádám, že je k tomu OP docela potřebuju.

Takže jsem nakopla vrtuli a šlapala chodník směr Dvorce. Proti mě masy lidí, co chvíli jsem zapadla, nebo smekla a za chvíli byla zpocená až hádejte kde. Když jsem míjela Podolskou vodárnu, profrčela kolem mě slečna na běžkách.

Když jsem dorazila do autoškoly, komisaři se akorát rozhodli, že by tam možná nemuseli jen tak sedět a mohli by aspoň vyzkoušet lidi z konstrukce. Hurá... Do příště bych to určitě zase zapomněla.

Nicméně jsem přišla poslední a tak jsem tam prodřepěla skoro dvě hodiny.
Když jsem šla konečně na řadu, ten hovádek se mě ptal na ABS a na měření tlaku v pneumatikách.
NA-FAC-KO-VA-LA bych mu idiotovi... Jak se samolibě tvářil, jak se olizoval a jak se v tom vyžíval!
Oslovoval mě princezno a sluníčko, hovad jeden... Prsty jsem zarejvala do polstrování židle, ale držela jsem ústa. To je na tom nejhorší! Jak se člověk ozve, vymáchaj ho v tom a vyrazej!
Když jsem odcházela, ještě jsem nakoukla do kanclu, že mu ještě řeknu, že by si měl uvědomit, s kým mluví, že nejsem osmnáctiletý ucho, ale táhne mi na třicet (hoho :D), tak ať se umírní.

On tam seděl a usmíval se jak měsíček na hnoji a já zase držela pusu. Co když ho vyfásnu u jízd?

DOma mi kocourek řek, že jsem měla zjistit jeho jméno a stěžovat si na inspektorátu nebo kam to patří. Jo. Měla. Škoda :/.


  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz