Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
17. ledna 2005

poprvé

aneb naštvaná


v pátek sem se na =M= asi poprvý vážně naštvala. ale zjistila sem taky, že bejt na něj naštvaná je neskutečně těžký.

seděla sem na zastávce tramvaje č.18 na hradčanský, začínala mi bejt zima a začínala sem přemejšlet, jestli až =M= příde (už měl 5 minut zpoždění), budu na něj naštvaná nebo ne. než sem se stačila rozmyslet, tak dorazil.

„promiiiiň“ spustil už rovnou místo pozdravu a nasadil úsměv, kterej ve mně vyvolává ochranitelský pudy. i proti svojí vůli sem se musela usmát, a pak sem prožívala asi půl hodiny zvláštní pocit: rozum se na něj zlobil, ale srdce prostě nemohlo.

„ty se na mě zlobíš?“
„no…..trochu jo“

pak mlčel.

„proč mlčíš?“
„zrovna sem přemejšlel, kolik tě muselo stát přemáhání, abys to o zlobení vůbec řekla.“

během času strávenýho s panem džounsem sem na všechno zapomněla. znova sem se docela rozčílila, když sme šli pozdějc ještě na kafe a medovník a já řekla, že tentokrát to chci zaplatit já.

strašně to pak řešil půl cesty domů (že sem radši nesouhlasila, abysme jeli busem, a chtěla sem jít pěšky… mohla sem si to ušetřit).

„ještě chvíli do mě takhle rej a vážně se naštvu…“

nakonec dal pokoj. vytasil to na mě znova až v posteli a to už sem zvolila radši ty nejúčinnější taktiky, jak mu zacpat pusu.


Komentáře

Já si snad změním jméno. :-)
jako proč? :-o
Jak jsi mu zacpala tu pusu???:o))
řekla sem, že dem spát? to dělá nejradši :D
tazinko sakra..použij trochu fantazie, nehtěj po mně rzepisování podrobností :)

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz