Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
21. března 2011

Tak nám zabili Sportku, paní Millerová...

Jestli mě něco v poslední době silně rozrušilo, tak to byla zpráva o konci Sportky. Řikaly to pani z psího gangu na nábřeží, tak to musí bejt pravda, přestože jsem to teď rychle letem googlem uplně nenašla.

Ale musim ti říct, milá moje skromná čtenářská obci, že mě to teda dost ranilo. Už pár let mám totiž plán co dělat, až už nebudu chtít pracovat (a to mělo přijít brzo! Teď to budu muset nějak přehodnotit...).

Chtěla jsem si vsadit Sportku! A že bych učitě vyhrála! Mám na to totiž talent.

Zjistila jsem to kdysi na gymplu, když jsme probírali kombinatoriku a pravděpodobnost. Sázela jsem tehdy jednou týdně, když v tom pí prof Tomandlová prohlásila, že bysme se na to měli všichni vykašlat, protože jestli jsme dávali dostatečně pozor při jejích hodinách, musí nám být jasné, že je to ztráta času i peněz.

Pak se nás zeptala, kdo už někdy vsadil, i zvedla jsem bázlivě ruku. Pak se zeptala, kdo vyhrál, a les rukou notně prořídil. Když se zeptala, kdo vyhrál více než jednou, zůstala moje ruka nahoře jako poslední.

"A kolikrát jsi vyhrála, Petro?"
V té době jsem měla už čtvrtý zářez v řadě. Sice jsem nikdy nevyhrála víc než poslední cenu, která byla zhruba o dvacet korun nižší než plná cena sázenky, ale stejně to ve mně utužovalo přesvědčení, že to jednou MUSÍ vyjít.

"Čtyřikrát!" odpověděla jsem tedy paní profesorce.
"Ale to bys měla sázet dál!" vykřikla ona.

Už jsem nesázela. Nikdy. Vždycky mi přišlo, že je jackpot příliš malý na to, aby mi to za tu sázku stálo. No, teď už mě to nemusí trápit. Víc než půl mega by mi stejně nedali a bůhví, jak dlouho aspoň to.

Ale jedna věc mě blaží. Že jsem nevyhrála
těch rekordních lednových 103 milionů. Protože jestli existuje něco jako z prdele klika, tak tohle byla teda z prdele smůla.

Upřímnou soustrast výherče...
20. března 2011

Na Radčin popud :D

Po sto letech se zase vracím k blogu. Díky Radce za pošťouchnutí. Furt si řikám, že to tu nenechám usnout, ale špatně hledám čas a ještě hůř témata. Ale teď jsem se soustředila a událo se :D.


V týdnu Kocoureček zajuchal, že mu dorazila pozvánka na hanbatou výstavu. A že hurá na vernisáž.

Zatímco on se těšil na umění, já už počítala, jak dlouho se jede do Kutný Hory a jak dlouho si teda zařídim!!!

Nechci být zlá, ale stálo to zaprd. Nechápu moc výstavy, kde je na zdi jedna fotka, tzn. čtyři fotky v místnosti. A to ani moc nepřehánim. Nevím, co jsem čekala, ale fotky tohohle typu fakt ne ”. To mi přišlo vyloženě trapný :/.

Naštěstí ale Kutná Hora zachránila celou akci svým charizmatem. Můj neomylný instinkt nás díkybohu zavedl do fajn restaurace V Ruthardce. Web mají šílenej, ale návštěva stojí za to a klidně bych jí opakovala.
Obsluha nám nezvládla prodat kafe, ani dortík, takže jsme jště hledali kavánu a našli jí hned naproti — Na Kozím plácku. Web taky hrůza, ale kavárna zlatá, sladká. Takže nás uplně nepřekvapilo, když jsme se dozvěděli, že pán jaksi pochází z podhoubí La Boheme a je kamarádem pánů z Doubleshotu. Bylo to vidět.

Z toho všeho je, doufám, evidentní, že vřele doporučuju návštěvu Kutné Hory. Ale jako hlavní cíl si fakt neurčujte GASK.

Jo a to, že jsme zastavili u uplně jinýho kostela v domění, že jde o barboru, rozhodně nepřiznám!!!

Pár fotek na rajčeti, na závěr tři kocourkovo umělecky rozmazané :D.
  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz