Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
15. února 2005

nedělní odjezd

aneb jak sem si nenechala srát na hlavu


jj...v neděli sem byla vážně mírně na prášky.
v sobotu, když sem doprovodila =M= na předpůlnoční rychlík do hlavního města, sem dorazila domů a nestačila se divit.

abys rozuměla moje milá obci, musim dodat jen tak na okrajíček, že můj mladší bratr, se kterým sdílím pokoj (bože, proč??), onemocněl velice velmi a stal se tak obskakovaným benjamínkem.

takže: přišla sem domů, du do pokoje a co nevidim:
na mým stole je kromě mýho relativně malýho pc monitoru i ta bráchova plochá kráva, kolem bedničky, myš, klávesnice a pod stolem pc bedna a sto tisíc cédéček.

? co to má bejt?

vydedukovala sem si, že vzhledem k tomu, že sem nebyla doma, bratr se nakýbloval se svým pc do pokoje a zejtra se zase odkýbluje.

jak krutě sem se mýlila.

naznačila sem proto mamince, že se ale nutně potřebuju učit a pracovat na svým pc, což dost dobře nejde, když o tam má bratr roztahaný tak, že se mi tam ani židle nevejde.
maminka chápavě přikývla, ale až po tom, co mi řekla, že on u toho sedět v kuchyni nemůže, proože je nemocnej a proto u toho leží v posteli v pokoji.

pak šla vyjednávat s bráchou a jediný co vyjednala bylo, že si uklidil těch stotisíc cédéček a pc bednu narovnal tak, že se mi ke stolu vešla aspoň židle.

"a kam si dám myš? klávesnici? potřebuju si ještě něco vypsat, kam položim sešit?"

no málem mě vodváželi.

brácha nakonec ustoupil a sundal svoje proprietky kromě monitoru ze stolu s tim, že stejně bude poslouchat muziku nebo se koukat na film.

"???"

vysvětlila sem mámě a tomu paku, že se potřebuju učit, že vážně nepotřebuju, aby mi k tomu hrála nějaká duc duc uřvaná "muzika" nebo nějakej potrhlej akční film, nebo brutální horor, kde krev stříká proudem.

no a to už maminka začala s tim, že on je nemocnej a blablabla. mysela sem, že špatně slyšim. snad ví, že zejtra dělám šílenou zkoušku, který se bojim jak čert kříže. chvíli sem si pohrávala s myšlenkou, že jí vyjevim, že pokud zk neudělám, tak skoro letim ze školy, ale pak sem si řekla, že by to bylo jen přilití oleje do ohně.

vymohla sem si aspoň to, aby si to dal brácha na sluchátka, ale v konečným výsledku to bylo prašť jako uhoď, protože brácha je hluchej a tak sem to i přes sluchátka slyšela jak z první ruky.

co mě taky štvalo bylo to, že se mi na stůl nic nevešlo. klávesnice a myšš ještě jakž takž. ale psát tam, mít tam knížky (který sem na to měla asi tři nemalýho formátu), tak to bylo nemyslitelný. když sem potřebovala každou chvilku nakukovat do jiný knížky a střídavě s tim gůglovat, začínala sem se v tý změti ztrácet a moje hysterické sklony začaly vyplouvat z hlubin mého já.

přibližně v tu chvíli se zjevil na icq právě probuzený =M= (bylo něco kolem 13,30) a nabídl mi, ať se přijedu učit k němu.

taky že jo.

šla sem to předestřít mamince a reakce byla nečekaná. začala nadávat jak křeček, že sem nesnášenlivej fracek, že dělám jenom naschvály a vlny a že jí teda vážně umim zpříjemnit víkend atd atd...víc se nebudu rozepisovat.

to mě dojalo tim spíš a tak sem se prostě sbalila a odjela.

celou cestu ve vlaku sem byla v pohodě, ale jak sem viděla =M= na nádraží a jak sme pak jeli tramem, nějak sem upadla do sebelítosti a nevěděla honem co dělat, abych se mu tam neorzbrečela.
nakonec sme vystoupili, kus se prošli, koukali do výloh, co bysme si pořídili, kdyby se brauzr odstěhoval a doma udělal =M= palačinky, já sem se učila, večer mě vyzkoušel a v pondělí se zadařilo :)

Komentáře

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz