Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
15. července 2005

jestli se se mnou nepohádá teď tak už nikdy

řikal si prej =M= minulej tejden v úterý. a víte proč?






to bylo tak. =M= se rozhod, že pojedeme na chatu k marii.
proč ne. lepší, než se nudit doma.

ale když mi v pondělí večer přišla na mobtel zpráva, že se má rapidně zhoršit počasí, zkusila sem ho ještě zlomit.
nedal se.

tož sme vyrazili. do auta nás přibalil noname2 a v deset v noci sme byli na místě.

"vyhoď nás tady...to dojdem" řekl =M= uprostřed ničeho, kde v polích vedla cesta kamsi do dáli.

"no to nemyslíš vážně! dyť je tam tma jako v pytli! v tomhlej á nikam nejdu!" byla moje reakce, protože právě zašel měsíc a nebylo vidět na krok.

miláček si to ale neuvědomoval, protože záře reflektorů vozu skutečnost lehce zkreslovala.

"počkej, tudy?" tázal se zmateně noname2.
"podle toho, cos řikal, tak byste měli jít uplně na opačnou stranu.."

panebože...

na moje litanie by =M= nic nedal. naštěstí noname2 použil pádný argument — zhasnul světla u auta a miláček poznal, že je tma jako.....no jako v prdeli.

po noci u noname2 na chatě sme vyrazili další den znova ve značně stížených podmínkách — lilo jako z konve.

jak sme se blížili k místu, =M= se mě snažil stimulovat tim, že každou chvíli řikal, že se mu zdá, že déšť už povoluje.
fakt se mu to jen zdálo.

vylezli sme z auta a můj první krok byl do potoka bahna. singr se na to tvářil krajně nedůvěřivě a na nás dva koukal, jako že sme se zbláznili.


cesta, která normálně trvá 25 minut, nám trvala aspoň o 40minut dýl.

když už sem měla v botách rybník, vzdala sem se snahy překračovat louže a vyhýbat se tekoucím proudům vody na cestě. a to sem ještě netušila, že se budu muset brodit přes potok...
a uplně zbytečně...

každou chvíli sem se ptala, jestli je mu to aspoň trochu povědomí. nepřesvědčivě přitakával, ale lhal.
potok sme brodili zytečně, já sem se párkrát projela bahnem a vrávorala sem na pokraji pádu, pes promok na kost a my dva ostatně taky.

vřelo to ve mně. to jo.
ale co sem měla dělat?
zmoklá, bez peněz, bez telefonu, bez klíčů a dokladů, ztracená v džungli...
prostě sem následovala muže.

"nemám se jít zeptat do toho tábora, jestli dem správně?" ptala sem se, když sme konečně míjeli záblesk civilizace.

"neeee"

nakonec nám tam stejně museli poradit. ale až když sme se po deseti minutách vraceli s tim, že sme už totálně ztracený.

ukázalo se, že sme se brodili uplně zbytečně a že proslulé dobře značené turistické stezky nejsou uplně bezchybné.

nevyznačená odbočka náš stála hodně času a nervů.

když sme dorazili ka marii na chatu, kde krom jí byla ještě její sestřenice s manželem a dvěma dětma....
no co vám budu povídat.
navíc tam je jen kadibudka a tečící vodu nebo elektriku mějte za sci-fi.

rebarbora o mně řekla, že začínám chytat pražský móresy a asi je to tak. ale jak nemám to svoje zázemí, tak sem z toho mírně nervózní.

ale co....nakonec to byl pěknej vejlet :)
když nic jinýho, tak =M= nakonec uznal, že sem měla pravdu. když sem řikala, že zůstaneme doma, i když sem ho v úterý přesvědčovala, že se necháme hodit jen do příbrami a dojedem do prahy vlakem.

nojo...těžce vydřená pravda to byla!

Komentáře

Co mi to jenom připomnělo... Jednu úplně blbou knížku o ženských a chlapech, ale v tomhle měla recht - i když bude úplně v háji a ztracenej v džungli a bude chcípat hlady, chlap se prostě NIKDY na cestu nezeptá :-)))))))))
knížka měla pravdu i v ledasčem jiném...

Ale musím se zastat chlapů - to prostě NEJDE, ptát se na cestu... :)))
Ptát se nacestu je jako rvát si játra z těla, vy jste se úplně pomátly. Tady někde to totiž už musí bejt !!!!!!!

A vůbec, když něco říká ženská a mám navíc pravdu, to je potom těžký. Můj dědeček umřel v 84 na krevní embólii. No každej na něco musíme. Jenže ta embólie vznikla tak, že si zlomil klíční kost. A tu klíční kost si zlomil, když lezl po žeříku na hrušku (česat hrušky) a pod tím žebříkem stála babička a kvičela "Čendóóó´, nelez na ru hruškůůůů, spadneš a něco si zlomííííš". Spadnul. Zlomil. Ale asi to nešlo poslechnout.
já se na cestu ptám...
pak nejsi typický chlap. :)
pravidlo #1: lodivod se na cestu nepta. lodivod ji vzdy zna.
pravidlo #2: kdyz lodivod cestu nezna, plati pravidlo #1.
;-)
Opravdu kreativní chlap je schopen partnerku přesvědčit, že tam, kam ji dotáhl, sice nechtěli původně jít, ale že je to vlastně super, že tam došli;-)
tak nejak to delam ja ;) ale jinak kdyz je potreba se dostat na nejake konkretni misto tak na cestu zeptam uplne v klidu...

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz