Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
5. září 2005

jedna stresující

ze zatáčky




vždycky, když odjíždím ze zatáčky domů se snažim, aby to proběhlo v pohodě.
jestli se totiž něčeho bojim, tak je to zavření vrátek.

jenže někdy prostě neni zbytí a tak sem tuhle neděli odjela bez rozloučení.

jo. možná, že kdybych nebyla nalomená ze sobotních zážitků, tak bych se přes leccos přenesla, nicméně ne vždycky máte svůj den.

co bylo příčinou?
no bobša.

bobša totiž denně jí asi čtyři druhy prášků třikrát denně, má vodu na zapálenejch plicích, srdíčko je čim dál horší.
ALE! ale ačkoli to zní nevesele, tak špatný to s ní neni. je veselá, hravá, žravá, jen se jí občas hůř dejchá.
mámu to ale stresuje. prej nespí, pořád cítí tíseň atd. to se taky projevuje tim, že na bobšu řve, ať leží a spí, kdykoli dělá něco jinýho kromě ležení a spaní.
jakmile neleží a nespí, tak je máma nervózní, že s ní něco je atd, atd.

já chápu, že jí dělá starosti, že je vyčerpávající se o ní starat. ale když sem řekla, že si jí teda vezmu do prahy, nechce o tom ani slyšet. že se o ní nepostarám, že to nebudu umět, že tu nebude šťastná a kdesi cosi.
až na to, že by tu pravděpodobně opravdu nebyla šťastná, je to ostatní samozřejmě blábol.

vzala bych si jí třeba na pár dní, aby se mámě ulevilo nebo tak, ale to ona nebere jako řešení. jediný řešení podle ní je, abych jezdila častějc do zatáčky a obávám se, že na mě začíná tlačit, abych se vrátila uplně.

to nikdy! o psa se postarám. je můj a tak je to moje povinnost. ale tam už se vrátit nechci. stačí mi tam dva dny v tejdnu a už sem z toho ve stresu a mám nonstop slzy v očích. natrvalo se do toho teroru už nikdy nevrátim.
navíc až mě teď vyhoděj ze školy a já si budu muset najít práci, tak už bych tam nevydržela vůbec.

takže tohle neni žádná vtipná a někam směřující story, to je jenom pár písmenek pro úlevu.

Komentáře

teprve když jsem začal jezdit z kolejí domů jednou za tři týdny, začali jsme doma rozumně vycházet
Ale no, ono to nebude tak zlé, uvidíš. Vyletět z hnízda je normální, stesk rodičů taky. Jak říká brtník (?), až se budete potkávat jen občas, budete si zase rozumět.
V tomhle se se s brácho schodnete na 100%... Co dodat? Držíme ti palce a VYDRŽ!!
Vydrz!!! Je to tezky pro obe strany a evidentne se to ve vsech rodinach projevuje stejne. Prvne uleva obou stran a pak touha rodicovstva pritahnout si vyletle ptacatko zpet... Ale i toto ruzne dlouhe obdobi prejde a nastoli se snad mozna pohoda...
nojo sharkane, ale ono to ani neni tak o stesku rodičů, jako spíš o maminčiných sklonech.
jinak díky za podporu. to já to samozřejmě vydržim. ono by to nebylo tak hrozný, kdyby se to na mě nevalilo ze všech stran. ačkoli s tou školou je to jen a jen moje chyba. prostě nejsem vysokoškolskej student. nemám tu zodpovědnost, ani ambice, neumim si nic vyjednat, bojim se mluvit s lidma. achjo
který musíme po generace snášet, i když si naši rodiče, když byli mladí, říkali, já tohle svým dětem neudělám... Bolí to, jenže kdo říkal, že cesta životem bude lábuž... To zvládněš, okolnosti se nakonec nějak ustálí a bude líp, uvidíš... ;-) hlavně úsměv, půjde to líp ;-)
odchod je odchod - a i moji rodiče se s tím nakonec nějak smířili... ale teď čekám velký stres, až sestře začne první semestr v praze: naši budou sami dva ve velkém domě a taťka se jistě bude snaži lákat mě zpátky ;)
Domů nikdy!
jane, nechci tě urazit, ale často mi připomínáš mě samotnou :)

na studium jsem kašlala, na vejšku jsem vlastně ani nechtěla. přijímačky na žurnalistiku jsem dělala dvakrát, ale ani jednou jsem se na ně neučila. televizi a časáky mi doma zakázali, tak jak taky mít přehled, žejo...

když jsem od rodičů (otce a macechy) před rokem odešla, bylo to taky dramatický. teď mi táta obden volá a začíná mi sám od sebe kupovat zmrzlinu u pumpy a podobný věci když smě spolu - nikdy to nedělal. začnou si paj tvý přítomnosti víc vážit pro tebe samou, ale ten rok to chce určitě.
hm :)
ale já si myslim, že našim hlavně ještě ani nedošlo, že dsem odešla. ono to teda nedošlo ještě ani mně.
a co se týče školy...já jí chci dodělat. hrozně sem na ní chtěla, byla sem hrozně ráda, když mě vzali, ale za ty roky ze mě nadšení nějak vyprchalo. dokončit jí sice chci, ale nějak na to nemám sílu.
Jane, nezoufej a nehazej flintu do zita. Vzdycky muze byt hur. Takze: Don't worry, be happy! aneb Vzhuru k stastnejsim zitrkum ;-).
Anebo jinak: VSECHNO JDE, KDYZ SE CHCE, JENOM MALY DETI SE MUSI NOSIT! :-).
jane, s tou skolou.. chtela jsem to rozepsat, ale.. (mavnuti rukou) - jsem na tom proste stejne!
tyhle stavy a pocity ohledně školy měl snad každý vysokoškolák (kolikrát já s tím chtěl praštit). No a skoro každý to nakonec dodělá, ne že by to potom v životě k něčemu bylo... :) Ve kterém jsi ročníku?

A abych ti nalil trochu optimismu do žil - když tu školu neuděláš, nic se nestane. Ty se uživíš i psaním. ;)

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz