Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
19. září 2005

o cestě vlakem

a o sociálních problémech


včera sem opět opouštěla zatáčku a vyrážela do matičky prahy tentokrát o něco později než obvykle, a tak mě překvapil docela dost narvanej vlak.

dorazila sem až na začátek prvního vagonu a nikde nebylo nijak lákavý místo. sedla sem si teda na sklápecí sedačky k jednomu starýmu pánovi a celou cestu toho pak litovala a to ani ne tak kvůli tý dvacce, co ze mě vymámil.

"frfni, frfni, nejede, frfni, pozdě?"

cože? hm...asi myslí, jestli ten vlak nemá zpoždění...

"mmmm...myslim, že ani ne" zavrtěla sem hlavou.

děda se naklonil a poprvé mi umožnil, abych se zhluboka nadechla toho nelibého závau, který byl směsí smradu nemytýho člověka, pachu starých lidí, "vůně" hospody a něčeho neidentifikovatelnýho.
"brbli, fň...vy nejedete pozdě"

ani nevim jak (asi intuitivně) sem pochopila, že mě vídává na nádraží v dřívějších hodinách.

"ještě tak pozdě neni" usmála sem se na něj.

"jedete se bavit?" překvapila mě jeho první srozumitelná věta.

"ne. já jedu domů"

nemám nic proti rozhovorům s cizíma lidma. kolikrát bych si i ve vlaku ráda povídala, aby to rychle utíkalo. ale rozhovor s někým, komu nejsou tři čtvrtiny slov vypuštěných slov rozumět, mě trochu znervózňuje.

četla sem si. četla sem si až do roztok-žalova a nedbala na to, že na mě děda pořád kouká a nenápadně sem tu a tam odvracela hlavu, abych se pořádně nadechla, když už se mi z toho zápachu dělalo nevolno. odsednout si mi bylo trapný.

taky sem se dozvěděla, že děda dal posledních 1600 z důchodu nějakýmu vykukovi, co mu slíbil ubytování někde v tursku a pak se na něj vybod. že byl na esenbé, ale tam mu řekli, že nalít a že se na to podívaj, ale ať nic nečeká.

ano. bylo mi ho líto. na druhou stranu..nevim, jestli sem si poslední dobou vybudovala po vlivem žití v praze, kde se s tim člověk setkává na každým kroku, nějakej odstup, nebo jestli ztrácím sociální cítění. prostě sem mu na to soucitně přikyvovala a sem tam řekla pár slov, ale odmítala sem si to připouštět jako nějakej svůj problém.

v bubenči mě požádal o deset nebo dvanáct korun na polívku.
dala sem mu dvacku. asi viděl, že mám v peněžence dalších dvanáct set (jenže to vlastně nejsou moje peníze, ale naše peníze — moje a =M=), nebo se prostě jen potřeboval vypovídat a tak mi vykládal, jak jede do armády spásy, a že neví, jak to bude dělat, že ho tam nechaj jenom vyspat, ale přes den musí bejt někde venku. a že nemá žádný peníze a kdesi cosi.

"a kde bydlíte, jestli to neni tajemství?"

no neni. a anděl je dost velkej, ne?

"na andělu"

pokejval hlavou.

bála sem se, že by chtěl, abych mu nabídla ubytování. já sama sem přemejšlela, jestli bych toho byla schopná.
asi ne. je sice hrozný, že lidi obecně, navíc důchodci, dopadnou jako bezdomovci. blíží se zima a tak... ale nabídněte cizímu člověku azyl u sebe doma..
kdepak.
a peníze?
nemám. kdybych měla, asi bych mu je dala, i když si pak vždycky nadávám. určitě je to samej podvodník :(

z vlaku sem vyrazila nadzvukovou rychlostí, aby snad nešel za mnou a nechtěl si povídat, nebo tak něco.

"tak nashledanou. a budu vám držet palce, aby to rychle dobře dopadlo." -> má prej už zamluvený místo v domově důchodců, leč je teprve v pořadí, a musí čekat.

kde je jeho rodina? to nemá nikoho, kdo by se o něj postaral? a měla bych se za svoje myšlení stydět?

Komentáře

Myslím, že stydět se nemusíš - řekla bych, že převážná většina lidí by si k sobě nevzala takhle někoho a i já se k té většině řadím.
zajímalo by mě, kolik z toho, co ti povídal, byla pravda... jestliže z něj táhla hospoda, tak na tom jistě tak špatně není a myslím, že nejsem daleko od pravdy, když si myslím, že dvaciáš od tebe na polívku použit nebyl...
asi jsem moc tvrdá, ale Praha mě naučila nevěřit ...
isabelle, myslim stydět kvůli tomu, že už sem si pro sebe toho člověka rovnou odsoudila
jarmilko, ono to nebylo tak, že by z něj táhla hospoda. spíš to byl takovej takovej mix všeho možnýho, jako když se snad půl roku nemyl a nepřevlík.
Bydlíme asi na stejném místě - myslím tím tvou zatáčku. Na jaře jsem před jednou prodejnou s potravinami narazila na kluka ( tak 25 ), který chtěl ode mě dvacku na rohlík. Řekla jsem mu, at jde se mnou nakoupit, že mu něco koupím. Šel se mnou, ochotně nosil košík a na můj dotaz, co chce, si řekl o 10deka nejobyčejnějšího salámu. Koupila jsem mu víc a lepšího salámu a pár rohlíků. Během nákupu se rozpovídal. Mají prý někde u řeky bunkr, kde jich pár bydlí. On sám prý bydlel s babičkou, která umřela a jeho z bytu vyhodili. Mluvil docela chytře a rozhodně nebyl bez vzdělání. Tak co, věřit mu nebo ne ?
abys nebyla nějaká moje známá :)
jinak... já od přírody věřim všem :(
Známá asi ne, ale myslím, že jsme se párkrát potkaly - ve vlaku a v Piannu :-))))
wow :)
tak si někdy přisedni, hodíme řeč ;)
mě tyhle lidi už nemůžou ničim překvapit. pracuju a bydlim v takový horší čtvrti na pokraji centra prahy (něco jako trochu lepší nusle). kousek od naší kopírky/grafickýho studia je léčebna dlouhodobě nemocných a poliklinika a v okolí bydlí dost důchodců a flákačů, naproti v parku jich taky na lavičkách dost bydlí. to bys koukala, co k nám chodí za existence, a řela bych e tyhle houmlesáci, smradláci, věčný opilci, "umělci" a "chudáci" tvoří tak aspoň 30 procent našich zákazníků.
snažíme se si s nima moc nepovídat a hodně větráme.

a prosímtě, nikomu cizímu peníze nedávej. já mám vždycky strach (ted u důchodců ani ne, ale u těch ostatních), že vytáhnu peněženku abych jim dala dvacku a oni mi ji vytrhnou a utečou. takže vždycky říkám že nemám drobný, bohužel jen velký papírový, nashle.
nechci tě děsit ale bydlím taky hned vedle zatáčky, svět je malej a myslím, že máme i společný známý. ale neboj neprásknu tě
no já nevím..., od jisté doby nemám výčitky svědomí a těchto existencí si moc nevšímám... Když jsem ještě bydlela a pracovala v Brně, jednou ke mně přistoupila na hlaváku celkem dobře vyhlížející dáma a zcela bez skrupulí se zeptala, jestli bych jí nedala 320,- Kč... Můj údiv byl naprosto nefalšovaný a její reakce nečekaná... Začala na mě křičet, že prej se jí směju, že nemám úrpveň... Řekla jsem, že je před Vánocema (opravdu bylo asi 20.prosince), takže nemůže čekat žádné zázraky a raději jsem rychle odešla...
A takových příhod by bylo víc...
neboj, skaute, mě neděsíš. známý vědí o tom, že deníček mám, ale naštěstí je to nenutí se po něm pídit a číst ho.
no a co se těch známých týče.. :) koukala sem se na fotky u tebe na blogu a ty mi sice povědomej nejseš, ale ta parta z vody uplně maximálně :)
-> na gymplu sme se potkávali minimálně stokrát denně a nevim jak septima a pak oktáva nás, ale my jí teda nikdy neměli rádi :)
ale ty nejsi zodpovědná za něčí život. Můžeš soucítit, ale vyřešit si to musí každý sám. Já vim, že to teď bude znít hnusně, ale prostě měli by přežít jen nejsilnější jedinci... Staří lidé to mají těžký, ostatně jako kdokoliv jinej, ale nemyslim si, že bys byla nějak krutá nebo bez sociálního cítění jen proto, že tě to endojme natolik, že zruinuješ sebe...
Tak jak ostatní. Je to těžké, ale zase na druhou stranu. Co když se to stane mě. Co budu dělat. Budu bez práce a žádnou neseženu, z bytu mě vyhodí. Příbuzní, eventuelně vlastní rodina se mě zřekne a co teď. Je to strašné pomyšlení. Atak si myslím, že jsi se zachovala velmi dobře. Je vidět, že máš cit a porozuměmní.
Tak jak ostatní. Je to těžké, ale zase na druhou stranu. Co když se to stane mě. Co budu dělat. Budu bez práce a žádnou neseženu, z bytu mě vyhodí. Příbuzní, eventuelně vlastní rodina se mě zřekne a co teď. Je to strašné pomyšlení. Atak si myslím, že jsi se zachovala velmi dobře. Je vidět, že máš cit a porozuměmní.

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz