Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
24. prosince 2006

Po roce Vánoce

Při cestě do zatáčky se mě zmocňovala lehká nostalgie. Smutná nostalgie. Po příchodu k našim bylo všude ticho. Svlíkla jsem kabát, uklidila boty, vyrovnala zabalený dary do skříňky u postele, vyhrabala svoje starý bačkory a šla do kuchyně.

Seděla tam maminka a velký bratr a už z toho ticha, který tam vládlo se dalo vytušit, že duch Vánoc se letos zase někde zapomněl.

"Tak tys jí vážně nechala doma?" přivítala mě máma.

Panebože! Jednou jsem se rozhodla, že s sebou Pedi nepovezu, tak jsem se prostě rozhodla. Tenn vyčítavý tón mě ale bodl přímo do srdce. I když jsem si celou dobu přikazovala, že pravý důvod, proč jsem nechtěla Peďkatou vzít, si nechám pro sebe, nedokázala jsem to. Jednoduše je jí asi zase o něco hůř a nechtěla jsem, aby máma svátky prohysterčila.

"Ona prostě sem tam zase funí. Dohromady jí nic neni, ale myslim si, že se v Praze bude mít líp. Tady by jen něco užírala a ty by ses zbytečně nervovala."

Téma Pedi se během dne vynořilo ještě několikrát. Proč proboha nemůže respektovat moje rozhodnutí? Co si myslí, že by tu ten pes dělal? V Praze už má svůj klid, svoje místečka, tady by jen vymetala misky a v noci byla nervní, že neví, kam si lehnout, kde má místo.

"Možná jsou to její poslední Vánoce. A má tu dárky..." použila maminka zbraň nejtěžšího kalibru.
To už můj pohár přetekl.
"A mám pro ní zejtra dojet nebo co?"
"Ále..." mávla rukou.

Snad jsem to tím teda ukončily...
Podobný hovor mě čekal ještě u babičky, ovšem na tu jsem to vybalila rovnou s tím, že se o tom dál bavit nechci.

Mám o Pedinku strach. Mámině kolegyni umřela před dvěma týdnama kočka. Bráchovi umřel minulej tejden Mazlik. Do třetice... :(. Snad ne.

Vyslechla jsem si tisíce maminčinejch trápení, stížnosti, řeči o ústrcích, kterýma trpí od táty i mladšího bráchy. Svatá trpitelka.
Nechci to zlehčovat. Ale za ty roky vím svý.

"A jak se máš ty?" zeptala se až večer.
"No... dobře. Doma...," ani jsem nestačila domluvit.
"Ty už nejsi doma tady?" zeptala se mě s trochou lítosti ovšem i sarkasmu v hlase.

Ne... už nejsem. "Doma" tady tomu řikám už jen ze zvyku. Přijdu sem a připadám si jako cizinec. Emočně. Žije se tu úplně jinak, než jak bych si to já doma předstvovala. Je tu chladno a prázdno.

Komentáře

vím. znám.
jo, to mi neco pripomina ... :-(
Tim poslednim odstavcem mi uplne mluvis z duse...

btw: http://www.sykorka.cz/2006/12/13/po-roce-vanoce/ ;-)
nojo, vycitani, to je mor...
no, tak koukam ze to probiha vicemene vsude stejne... akorat, ze tu hru s nima hrat nemusis, mas totiz na vyber
Jaj. Znám. Já na to tenkrát ale odpověděla: ne, už asi deset let tady nejsem doma.
Já jsem se zamyslela nad tím jak to máte se svým bráchou stejný..., každej používá trochu jinej jazyk, ale výsledek je totožnej.., ta polsední věta ve tvém článku mluví za všechno...

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz