Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
3. března 2007

Kolik je hodin?

Když nám v lemonu předložili účet k úhradě, bylo jasný, že už je pozdě.

"Hm... 23.38," koukla jsem na účet a s =M= jsem usoudili, že je skutečně nejvyšší čas odebrat se k domovu.
Akorát nám ujela dvaadvacítka, tak jsme se dolů na Malovanku vydali pěšky. Minula nás i dvěstěsedmnáctka a to bylo, jak řekl =M=, pěkně v prdeli, protože kdybysme se necrcali, mohli jsme jí ještě stihnout.

Koukli jsme na hodiny na rohu a bylo čtvrt. Podle jízdního řádu už jsme to měli pěkně nahnutý, jela už jen nočka v 0.18. Z Újezdu půjdeme pěšky...

Na hodinách už bylo dvacet a tramvaj pořád nikde. Ale lidí na refíži bylo dost, něco přece jet muselo.
A vida! Třiadvacítka!

"Sakra, ta už vůbec nemá jet! A ta pětadvacítka, co tu profrčela, taky už neměla jet!" rozčiloval se =M=.
No nic... třiadvacítka nezatahovala, tak jsme do ní nastoupili a jeli.
Byli jsme oba zničený. Bylo po půlnoci, domů dorazíme až v jednu, ještě musíme se psama... nic moc vylídka. Byli jsme tak hotový, že jsme si ani nepovídali.

Když jsme projížděli zastávnou Pražský hrad, řikala jsem si, jak jsem hrozně unavená. Fakt dojedeme domů až v jednu?
V tu chvíli jsem se konečně soustředila na hodiny v prázdné tramvaji.
23.32, stálo na nich červené na černém. Cože?? Kristovy rány! My jsme ale hovádka!

"Hele, já ti něco řeknu, jo?" otočila jsem se dozadu na =M=.
"Schválně" vyzval mě.
"Ono je teprve půl dvanáctý!"

Ani byste nevěřili, jak mi to zjištění nalilo energii do žil. Takže budem do půlnoci doma? Super!

V Lemonu prostě neměli seřízenej čas na pokladně! Natolik nás to ale ovlivnilo, že už jsme pak vnímali jen to, co jsme chtěli. Na hodinách jen jednu ručičku, v tramvaji pro jistotu vůbec nic. Člověk vidí jen to, co chce :).
Na Újezdě jsme si počkali na jednu ze sto tramvají, co tamtudy před půlnocí projížděli, a doma si do tří do rána povídali :).

Komentáře

povíííídali :)))
asdsad

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz