Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
17. srpna 2007

Sto let prachu

Na přání maminky v zatáčce likviduju tuny nashromážděných papírů a jiných blbin a nacházím poklady.
Deníky z náctiletého věku, to je něco!
Taky jsem si zapisovala zajímavé smsky od svých milenců a to je teda taky nážez. A pan učitel by se měl jistojistě stát spisovatelem. To je jasné.
A moje fotky z doby před 15 kily (po těch 14 dnech obžerství tady už možná úpřed 20kily...)
Sedím nad tím a řikám si, že jsem to doteď nepotřebovala, dokonce jsem i zapomněla, že to ještě mám, tak co už. Vyhodit, nevyhodit?
A čím dýl přemýšlím, tím víc si řikám, že by mohla bejt legrace zachovat to budoucím generacím.

Teda ty deníky. Některý ty smsky nikdo jinej číst nemusí. Ty by měly projít skartovačkou...

Komentáře

jane, ja cas od casu resim podobne dilema a vzdy vse vyhodim. Hodinu nad tim sedim a rikam si, tohle se mi jednou bude hodit. A porad se ptam \"Kdy?\" a prijdu na to, ze nikdy a vyhodim to:o))) zatim se mi to pravda nikdy nehodilo....:o)) I kdyz deniky bych asi nechala.. a fotky rozhodne nechat!!!

jinak.. Vsechno nejlepsi:o)
cheche... díky :)

já si nechávám pár sešitů ze sš, starou žákajdu, sešit vejšplechtů z gymplu, poznámky z vejšky...
něco si nechávám, že si řikám, že se mi to fakt bude hodit - viz ty poznámky, protože se chci fakt do školy vrátit.
něco zase, že vim, jak já se ráda prohrabávala těmahle máminejma věcma. že se jednou děti posmějou z toho, jakej jejich máteř plodila školní časopis a tak.
ale dřív jsem měla všechna čísla, teď si řikám, že jedno holt stačí. to by mě to jinak zavalilo.
Hm, erotický esemesky? :-)
Já vyhazuju všechno, nemilosrdně... A něco z toho mě mrzí, že jsem vyhodila. Nad fotkama se dá vždycky solidně pobavit. Naši dvoji známí měli na svatbě projekci svejch fotek z dětství a mládí, bylo to vtipný. Já jsem ovlivněná tím, že se často stěhujeme, takže se snažím mít všeho co nejmíň. Ne tak můj muž :-).
A obžírám se taky, neni ňáká zvláštní fáze? :-)
njn... tři kila. zvážila jsem se u souseda. achjo... a to jsem si plánovala, jak budu chodit cvičit. a kolikrát jsem v tý zatáčce byla, hm?
Naštěstí nemáme váhu... TAkže to poznám jen podle toho, do kolika kalhot se už nevejdu. Sakra! Ráda bych trochu shodila, ale pořád mám hroznej hlad! :D Ale ty kalhoty jsou motivace.
Ja bych klidne vyhodila zapisky z VS, ale neco, co se poji s mym osobnim zivotem bych nechala...k informacim se dostanes pomerne lehce, ale k sobe same o par let mladsi asi uz jen tak ne...
kdybych si to kdysi zaznamenávala, musely by tam být poznámky typu \"v mateřské školce mne, Ren, alias Rybanu, vysvobodil Petr Růžička, alias Vinnetou, ze smrti, resp. ty samé osoby v jiném obsazení: já Marusja, on Janek, seriál Čtyři z tanku a pes (v mém dětském podání Čtyřistanků a pes), pak nějaké neopětované polibky a pak neopětované chlastačky a nakonec skončení v náruči chlapa o 20 let staršího než já, se kterým jsem už 13 let a jsem nekonečně šťastná - a deník už si nepíšu, já ho tak nějak žiju. Něco mezi červenou knihovnou a hororem. Je to veselé, akční, zábavné. Proto všem radím - nepište, žijte! Až budete ovdovělé a v důchodu, bude dost času. Nepřijde-li dříve Alzheimer.
ren: :-). Stačí tenhle tvůj malej odstaveček a už to má šťávu!
Já se pokoušela psát deník jednou - a bylo mi hned jasný, že to nepůjde. Prvních pět minut dne mi vyšlo na celou stránku hustě. Takže jsem toho nechala :-).
ren,jana: Nevite, jak se jmenuje ten nemec, co babicce porad schovava prasky? Alzheimer, babicko, Alzheimer..:)

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz