Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
31. ledna 2008

Teambuilding a tak nějak

Nová redakce zdá se býti fajn. Když mě tři dny po nástupu pozvali, ať s nima jedu na hory, vyděsila jsem se. JÁ?

Bylo mi šestnáct, chodila jsem do druháku na gymplu a vypravila jsem se se zbytkem třídy na lyžařský výcvik. Opatřena novou bundou, novými lyžáky, oteplovačkami, lyžemi jakožto i ostatní lyžařskou výbavou (brýle později skvěle sloužily při krájení cibule), nepřipouštěla jsem si žádný nezdar. Mýlila jsem se ale krutě. Odmalika se mi rodiče smáli, jak se o sebe bojím. Někdy spíš bručeli "nojó. aby ses trochu neuhodila, viď?" Ale já jsem vážně srab. A tak jsem už na začátku výcviku striktně odmítla sjet mírnou sjezdovku za chatou, aby mě mohli zařadit do družstva. "CO chcete řadit? Dejte mě rovnou do trojky, vždyť jsem na tom stála naposled v pěti letech!" A taky že jo. Jenže při prvním pokusu o oblouček jsem si narazila záda tak, že jsem se den nemohhla pořádně hnout a při druhém jsem záhadným způsobem vytrhla vázání z lyže. Když mě pak poslední den výcviku postavili na začátek zledovatělé dráhy, která byla prudká jak ďas a opatřena slalomovými hůlkami, věděla jsem, že nastal můj poslední den. Jak to po mně můžou chtít, když jsem na lyžích stáal všehovšudy tak dva dny? Spustila jsem hysterický záchvat par excellence. Nefalšované slzy mi tryskaly z očí a nakonec se mi po téhle nechutné scéně podařilo profesory a instruktory přesvědčit, že budu sjezdu ušetřena.

JÁ mám lyžovat? Družila bych se o 106, ale s lyžema... Ale bylo mi jasný, že jet musim, protože se musim začlenit do kolektivu. Nakonec jsem přemluvila kamarádku, aby vyrazila se mnou. Ostatní budou lyžovat, my budem drbat na chatě a vyrazíme někam na procházku.

A víte co? Bylo to naprosto super. Užili jsme si to úplně skvěle. Dozvěděla jsem se i to, co sjem se dozvědět nechtěla, mimo jiné i to, že prý působím seriózně. To je nějaká nadávka nebo co?? A že to bylo tak super, už plánujeme další výlety. Nějakou chatu a grilovačku na jaře a vodu v létě. Panebože, na vodu! To je můj sen už od střední školy!

Bezva. Zapadám pomalu ale jistě do kolektivu, vydavatelka mě chválí kdykoli mě potká a šéf mi včera řekl, že si mě nejen chtějí nechat, ale že dsotanu i přidáno.
No super :).


A víte, co je na tom nejlepší? Kein Stress! Všechno v klídku a pohodičce, články na témata, která si vymyslim a nikdo mi do toho příliš nekecá, žádný boje a zákulisní praktiky.
Chvíli jsem uvažovala, že se mihnu někam jinam, ale... Kdepak. Jen hlupáka pálí dobré bydlo.

Komentáře

voda, jó, voda, to se těš :-)
Na vodu taky s lyžema? ;-)
no... možná by tam ty pády bolely míň... nechám si to projít hlavou.
myslim ale, že největší problém by byl přinutit ostatní pádlovat tak rychle, abych s milejma lyžema nezajela pod hladinu :D
nova redakce? pani! a jeste jsme nestihly to kafe :) a pochybuju, jestli nekdy stihnem, protoze zitra nastupuju na nove misto, kde je mi naznacovano... ne, primo receno, ze na 8hodinovou pracovni dobu muzu zapomenout :)
žjova :-o tak to jsem o to zvědavější!
mně to v minulé redakci taky přímo řikali. ale nebylo to tak horký. držim palce!
diky :) az se to trochu zajede, ozvu se :)

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz