Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
29. října 2004

Flashback

Tlumené světlo pouliční lampy rýsovalo linky po temné ulici a dopadalo oknem i do vozu. Kolem občas projelo auto, jehož světla to uvnitř rozsvítila. Díky tomu mu mohla vidět do očí. I když to vlastně nechtěla.
"Děkuju, žes mě odvez," dala mu pusu na tvář a chtěla vystoupit z auta. Ale přece si říkala, že dneska... dneska už to prostě ukončit musí. Zůstala sedět.
"Musíme si promluvit, viď?"
"Jo," sklonila oči a zaryla se pohledem do klína.



Seděli a mlčeli, koukali do tmy. Je to za ní. Ale dobrý pocit z toho nemá.
"A dáš mi ještě pusu?" otočil se k ní.
K čemu? I když... Dá. Za těch pár měsíců a vlastně i za těch pár roků, co po něm tajně toužila.
"Snad ti dá to, co já jsem neuměl."
Vyskočila z auta a skoro běžela. Slyšela, jak vůz nastartoval a vyjel. Zatroubil. Jako vždycky, když odjížděl. Na pozdrav? Tentokrát už na rozloučenou. Slzy se vydraly ven, ať chtěla, nebo ne.

Půlhodina ve tmě pod schody...

Ten den zase přišla domů pozdě.

Komentáře

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz