Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
2. října 2004

kterak jane k platební kartě přišla

aneb visa nad maestro


když sem nastoupila na vysokou školu usoudila sem, že je na čase založit si bankovní účet. ze všech bank se mi nejlíp jevila česká spořitelna. v tom jevení hrál dominantní roli zejména fakt, že spořku mám asi 5 minut od domu, kdežto ostatní banky už podstatně dál.

domluvila sem si tam schůzku a cítila se velice důležitě, když mi byla přidělena "osobní poradkyně" a posléze i karta, jakási visa...asi electron :).
jak krásně se mi s visou žilo...velice důležitě sem se potom cítila při otevírání peněženky, vybírání z automatu, placení kartou, podepisování účtenek....slastný to život majitelky debetní karty :). i pin byl super. dneska už si ho nepamatuju, ale byly tam dvě trojky stejně jako v pinu páně kapříkova, což sem tehdy považovala za znamení elektronického božstva, že náš vztah je požehnán.

všechno bylo super až do loňska. dorazila sem do spořky už ani nevim proč a moje osobní poradkyně mě informovala o možnosti zřízení karty maestro a že to má co do činění s UK, kde mám tu čet studovat a proto můžu mít i tu čest vlastnit onu kartu.

"a jaké jsou v tom výhody?"
"tato karta má řadu výhod..."
"aha........jaké?"
"no vlastně stejné jako vaše stávající karta"
"aha" uniká mi teda smysl, proč to měnit a navíc tim rovnou bonzovat čeho že sem to chudej student.
"a kterou z těch karet byste mi teda doporučila?"
"rozhodně maestro"
"ale proč?"
"protože tato karta vám přináší řadu výhod"
ach jo...je vidět, že byla na školení.
osobní poradkyně se zamyslí stejně jako já a pak z ní vypadne, že...
"karta maestro má vyšší úroveň zabezpečení. pin musíte zadávat i při obyčejném nákupu v obchodě a tak...."
jednoduše je pak nižsí riziko, že když jí ztratim, tak mi jí někdo vybere, což byla moje noční můra a nedá se mi divit, když sem za svůj krátký život už 1x ztratila občanku a 7x klíče od bytu.

tak sem podepsala lejstra a upsala se ďáblu jménem maestro.

karta mi přišla zanedlouho. její pin mě příliš nenadchnul, protože i přesto, že mám na něj asi milion pomůcek k zapamatování, dodneška někdy mívám problém si ho vybavit a to hlavně když za mnou (a za bankomatem) stojí šňůra lidí.
ale její vzhled je milý. karel iv., patron mojí alma mater, se na ní sklání téměř otcovsky a dostala sem k ní hezčí pouzdýrko než bylo u visy. tady ale přednosti končí.
vyšší úroveň zabezpečení se totiž stala mojí noční můrou.

na začátku semestru sme s pár známýma naplánovali delší trip, na kterej byly všechny moje zavazadla malý nebo nevhodný a tak sem se rozhodla investovat do nějakýho příhodnýho batohu až minikrosny. vyrazila sem do teska a docela sem si i rychle vybrala. mrkla sem na hodinky a měla sem super čas akorát tak stihnout vlak domu.
stoupla sem si do sympaticky krátké fronty a čekala až na mě přijde řada. u pokladny to odsejpalo raz dva.

"tak tady prosím váš pin" podává mi sympatický mladý pan pokladní onu prapodivnou mašinku.
hmmm...koukám na ní. noco...sumu sem potvrdila tlačítkem ok a chtěla sem zadat pin.
3.......co dál? shit.....8......a néééé...vlastně 8 nééé...co teď?
koukám a vidim tlačítko "cancel". to bude moje spása. zmáčkla sem ho a chci zadat pin znova ale.....nějak se nic neděje :-o.
"prosim vás..." obracim se na sympatického mladého pana prodavače
"já....s tim platim prvně....a.....asi sem udělala něco špatně.."
"hmmmm" bere mi mašinku z rukou a chvilku na ní kouká
"já sem zadala pin špatně, tak sem to chtěla zrušit "cancelem" " vysvětluju, co sem provedla a za mnou už začíná narůstat fronta do zatáčky
"hmmmm...tak to ste zrušila. ale ne pin, ale celou transakci"
ani nechci vědět, co si myslí a díkybohu, že nejsem blondýna, protože ty vtipy, co by mu teď mozkem lítaly si dovedu představit.
znova všechno naťuká do pokladny a znova mi podává tu mašinku.
"cancel je tam pro mě. kdyby nesouhlasila markovaná částka"
vysvětluje mi tónem, kterým se mluví s natvdrlejma malejma dětma
"vy teď dáte ó ká, váš pin a pak znova ó ká" a zatimco při mojem předchozím pokusu hledal něco v nějakejch papírech, teď už mě bedlivě pozoruje a já pečlivě mačkám všechny čudliky div si snahou jazyk nepřekousnu.
fronta za mnou už vede dávno až za zatáčku a bůhví, jestli bůh ví, kde je jí konec.
uf uf ....povedlo se :) podávám mu s úsměvem ďáblův nástroj. pak musim ještě podepsat účtenku a můj podpis s originálem porovnává velmi dlouho. asi se mu nechce věřit, že existují taková individua, co neumí platit vlastní kartou.
nakonec mi všechno v pohodě dá, ale myslim, že jeho obrázek o studentech UK už jen tak někdo nezmění.

já odcházim zdrcená a ani nemám náladu projít se oddělením papírnictví, ačkoli jindy papírnictví všude vymetám. navíc zjišťuju, že vlak mi ujel a tak sedám na tramvaj a nehledě na starý a vetchý babičky a dědečky sedim a sedim a sedim a proklínám ďábla jménem maestro.

rok už je od téhle příhody a já od tý doby kartou platila jen 3x. už si ale pamatuju tu kouzelnou formuklu "ó ká pin ó ká" a tak bude mít karta možná konečně víc možností se uplatnit.

Komentáře

že jsou tvý prašule v bezpečí.Pěkná historka.
nj...kdyby jen historka...bohužel se mi to vážně stalo :(
Me placeni kartou stresuje strasnym zpusobem. Nejvic jsem byl v riti, kdyz jsme s brauzrem sedeli v jedny vidensky restauraci a po dvou hodinach debuzirovani brauzrovi vratili kartu s tim, ze litujou, ale je prazdna. Tak jsem vytahnul svoji kartu a slecna uz na me koukala podezirave a ptala se, jestli pro pripad, ze to nepujde, mame aspon nejake penize.
ale ale....kdepak zůstalo tvoje fluidum? to ses slečně nezdál důvěryhodnej? :))
Brauzr mi to fluidum stínil. ;-)
tak to potom jo

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz