Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
7. října 2004

potřebuju se přihlásit na kurs asertivity

a v tramu č.18 byl úchyl
to byl dneska zase den...
ve škole sem ranní přednášky zalomila. od osmi, což je teda nekřesťanská hodina a vůbec si nejsem jistá, jestli tam tak brzo chci chodit, mám na pořadu dvě přednášky. a protože sem se nemohla rozhodnout, pro kterou z nich se rozhodnu, rozhodla sem se, že to rozhodovat nebudu a nešla sem.

rozhodnout se, že se nerozhodnu, je taky rozhodnutí

pak sem měla absolvovat american government, ale vzhledem k tomu, že už sem na to chodila loni a zápisky mám, shledala sem to nepotřebným a rozhodla se, že vyrazim až na polštinu od tří.

mno...potud vše ó ká. ale pak se začaly dít věci...

zašla sem na hlavák
1) zjistit si vlaky do katowic na příští tejden
2) zjistit si možný slevy, páč na netu sem toho našla tunu a nevim, co by bylo nejlepší
3) zjistit vlaky marcinovi, páč mi vnucuje, že bude muset v pátek přijet už v 5,19 a mně se nechce tak brzo vstávat a to teda ani kvůli němu
4) koupit si lítačku a časovej kupón na vlak

úkolů sem teda měla moře a tak sem si je radši napsala na papírek, abych nezapomněla. ve svojem věku už halt trpim sklerózou. tomu se nemůže nikdo divit. navíc studenty vysoký školství tak přetěžuje, že mám mozek vyplněnej samejma takovejhlema blbinama, a na normální věci tam už neni místo, že..

jako první sem vyrazila na informace a tak nějak sem předpokládala, že se tam všechno dovim, ale ouha..

"dobrý den, já bych se chtěla zeptat, jak jezdí vlaky z wroclawi do prahy...tušim, že jedou tři..."
"no z wroclawi jedou jen dva"
"no budiž, tak dva"
"no jak budiž! já to musim vědět!"
normálně na mě ta ženská křičela!
sem tam přišla, začala na ní mluvit, vona si tam hrála nějaký pitomý miny nebo co a pak na mě ještě řve.
"no já se s váma nehádám..ó ká..řekněte mi teda prosim vás aspoň ty dva..a zajímalo by mě, kolik stojej.."
"no to já vám tady nepovim. já vám je maximálně vyjedu a s tim pak musíte do mezinárodní pokladny"
"aha...no tak mi je aspoň vyjeďte......a když se budu chtít zeptat na nějaký slevy tak to taky u pokladny"
"samozřejmě"
"aha"

a tak sem s papírama mazala k pokladně. seděl tam podivnej chlápek, tak mu povidám, co a jak potřeuju. nejdřív se na mě podivně díval, ale pak něco nacvakal a vypadly z něj i ceny. kámen úrazu ale přišel, když sem se ho zeptala na slevu.
"no...na to žádná slevy neni..."
"ale já sem četla na internetu, že existuje několik druhů průkazů, na jejichž základě můžu dostat 30 až 40% slevu"
"vy už máte 40% slevu, když si koupíte zpáteční jízdenku"
"hmm..a lepší už to nebude?"
"ještě když si koupíte zákaznickou kartu za 100kč"
"ale já mám junior pas..."
"no vidíte, tak co byste ještě chtěla?"
"no já sem četla, že je nějakej europas pro mládež do 26 let, nějaká relační sleva, něco s příhraničním cestováním a tak..."
"na to žádná jiná sleva neni"
"hm..tak vám teda děkuju"
a je a je a je!!!
ale kde se na to mám teda sakra zeptat?
a to neni řečnická otázka...to házim do pléna a budu vděčná za jakoukoli radu.

pak sem vyrazila nakoupit kupóny...to radši moc rozpatlávat nebudu. ale byla to taky akce...poslední dobou fakt nemám dny. už si připadám uplně blbá. navíc nejsem schopná se na nic zeptat a pak to takhle dopadá, a proto další dotaz:
když sem si koupila jinej kupón, než sem chtěla, a ještě sem nevyplnila žádný číslo, je možný, že když se pochlapim a dojdu se tam ztrapnit, že mi ho vymění?

no a pak sem vyrazila na polštinu. pořád sem hlídala hodiny, abych to stihla a když už sem byla na staroměstský na eskalátorech ven, vzpomněla sem si, že polština začíná až příští tejden.
džísys...
jela sem do phy uplně zbytečně. kdybych to byla věděla...

a tak sem zavolala velkému bratrovi, jestli jako neni doma.
byl akorát v práci, ale měl zrovna volno a tak sem vyrazila za nim, že mu aspoň popřeju k svátku, když už nebudu v sobotu doma, až dorazí i se slečnou budoucí švagrovou.

brácha je věčnej student a vedle toho učitel flétny, klavíru a dějepisu na jedný pražský konzervatoři. a teď se dostávám k tomu úchylákovi z perexu...
abych si ukrátila cestu, naskočila sem na tram (a to doslova; cestu k tramu sem si proklestila mezi troubícíma autama a zavírající se dveře sem podržela jen silou vůle). kupodivu byla tramvaj docela plná. inu co se dá dělat, uskrovním se.
nesnášim, když se na mě někdo lepí, zvlášť když je ten někdo cizí. ale chápu, že v prostředcích mhd se často nedá jinak.
mno...lepilo se na mě zapáchající individuum neurčitýho věku (tak aspoň 35+  — a ačkoli starší páni sou starší páni, tak tohle teda nebyl ten případ) v rozedranejch černejch džínách a rádobykožený černý bundě, přes rameno podivnou tašku.
noo...a najednou sem v tý tlačenici cejtila něco na zadku. hmmmm...nenápadně sem hodila okem a měla sem pocit, že je to asi ta podivná taška. ale pak se pocit začínal měnit až sem nabyla poměrně 100% jistoty, že to taška neni :-o. no humáč...co to budu dlouze opisovat. prostě úchyla. 3x fuj a fuj a ....ble

dorazila sem k velkýmu bratrovi, kde sem se pokoušela spravit si chuť gejšou, ale krom porušení odtučňovacího programu, z čehož mám jen další výčitky, mi to nic nepřineslo. velký bratr se mnou soucítil a tak mě pozval na svojí vyučovací hodinu. a tak sem poprvý viděla, jak tupý sou děti i na školách výběrovýho typu. při zkoušení sem byla znechucena a následně sem znechutila i ostatní, když se mě velký bratr jako nezávislé přísedící zeptal, co by si onen výtečník zasloužil. protože moje duše latentní historičky velmi trpěla, když to hovádko tvrdilo, že karel I. nechal prvně rozehnat parlament v roce 1636, doporučila sem 4-, což se ujalo, a tak se na mě dětičky dívaly až do konce hodiny skrz prsty.
nojo...soráč děti, ale vyžraly ste to za toho úchyláka. a navíc...dyť to fakt neuměl.

protože se kvapem blížila pátá hodina, rozhodla sem se, že budu pilnější, než sem původně očekávala, a zajdu do školy na přednášku o mezinárodním a evropském právu. přišla sem pozdě a p prof mi po hodině pravil, že před vyhazovem z přednášky mě zachránily dvě věci:
1) svítí sluníčko
2) oslnila sem jeho právnickou duší svojí prací o výmarský ústavě z minulýho semestru
no vida :)

pak nám oznámil, že přes svojí nejlepší snahu nemůže překonat skeptické období, kdy v něm nad jiné převládá přesvědčení, že jediným důkazem o existenci mezinárodního práva je existence kateder mezinárodního práva na vysokých školách.
pak se nás taky zeptal, kolika z nás už se povedlo zapsat se do předmětů pomocí novýho progresívního programu tajemník (což bude zjevně pěknej shit, ostatně to sem předpokládala). zvedl se velmi nehustý les rukou, takže to bude při zapisování asi hustý.
já se nehlásila, protože sem to radši ještě ani nezkoušela. musim se na to nejdřív psychicky připravit.

pustil nás sympaticky brzo a tak sem vyrazila na vlak. šíleně mě bolely nohy. vágusky totiž oproti mojim původním předpokladům nejsou moc pohodlný a to ani po tom, co sem je celej den roztahovala pomocí mokrý fusky.
samo, že metro přijelo napráskaný jak naschvál a nikde ani místečko, aby si ubožačka (já) mohla sednout.
zatla sem zuby a na nádraží to tak nějak přetrpěla.

a na nádraží se znovu prokázalo, že moje inteligence v posledních dnech vrcholu opravdu nedosahuje. brejlila sem na tabuli, protože po takhle náročnejch dnech už večer obvykle velmi špatně vidim, a ačkoli sem neviděla ani písmenko, byla sem si poměrně jistá, že vlak jede až za čtvrt hoďky.

"vlak číslo blablabla ve směru blablabla (tam, co jedu já) blabla.....prosíme cestující, aby ukončili nástup, vlak je připraven k odjezdu"
shit...

"dobrý den, my tady provádíme takový průzkum" začal mě v tu nejnevhodnější chvíli otravovat nějakej aktivista
"promiňte...ale mně asi právě ujíždí vlak" odbyla sem ho a mazala.
do vlaku sem naštěstí naskakovat nemusela, ale bylo to jen tak tak.
prošla sem poloprázdným vagonem první třídy řazeným na konci vlaku a za ním už mě čekalo jenom peklo.
všechny kupé ve všech vagonech nacpaný k prasknutí, nebo obsazený takovýma individuama, že by se i xena bála k nim sednout. no...a já nejsem xena, takže sem celou cestu domů stála. na nohou mě drželo jenom vědomí, že každá další odstátá vteřina = spálená mikrokalorie, což v rámci odtučňovacího programu je přinejmenším povzbudivé.
v rodné obydlené zatáčce (jak tituluje všechny města kromě prahy pan podnikatel) sem chvíli bojovala s pokušením boty sundat a dojít domu jen tak (což je marcinovo velký hobby, takže...asi si tohle blbnutí nechám na víkend, kdy budu bosa a lehce ovíněná pobuřovat velkměsto), ale pak....sem zatla zuby a vykročila.
útěchu sem nalezla u obrazovky pc a netkabelu, na jehož vzdáleném konci už čekal marcin, aby mě zahrnul kupou (kéž by milých, něžných, vzrušivých.....slov) titulů pro mojí závěrečnou práci, o který sem ho včera poprosila.
no a to je život...zbitá, zneužitá bahnem velkoměsta (úchylák), intelektuálně naprosto ztracená (do úterka musim udělat projekt, kterej sem nebla schopná vypracovat za čtvrt roku), ale šťastná (marcin mi právě sdělil, že pro mě má super dárek, a že přijede v rozumnou hodinu, a že zůstane až do neděle, možná do pondělí) a taky morálně rozpolcená (co budu dělat s panem podnikatelem...) sem zasedla k sepsání další kapitoly exhibicionistickýho deníčku a ať je co chce, jak chce...nějak bylo, nějak bude

Komentáře

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz