Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
11. října 2004

tanec s vlky v jižních čechách

to bylo loni na táboře, kde už patřim pomalu k inventáři.
předem bych chtěla říct, že já normálně nepanikařim, ani nehysterčim, ale když vás k tomu strhne okolí....to je asi ta davová psychóza nebo tak něco

i když tehdy sme ten dav tvořily jen dvě...

to sme se jednou rozhodli, udělat dětičkám super noční hru.
tématem tábora tehdy bylo FBI versus gang šamila basájeva.
noční hru sme pojali tematicky. vyslali sme ív s panem inženýrkem, ať dou vytyčit trasu, o který nás pak měli informovat mobilama (ať žije technika) a prckům sme řekli, že je mafiáni unesli a oni že je teď pudou hezky vystopovat a zachránit.

děcka měly chodit po družstvech a samy.
teda jako že samy.
za nima sme se měli plížit my, abysme je ochránili před nebezpečenstvím.
každý družstvo dostala na starost dvojka vedoucích. se mnou měl jít praktikant, ale že se jeden chlapeček strachy počůral (a to jako fakt), tak s nim praktikant zůstal v táboře a já šla s malou míšou. malá míša je sice starší než já, ale při počítání dětí nám často jedno přebejvalo, protož sme jí prostě započetli mezi ně.

když vyrazilo naše družstvo, vyrazily sme i my dvě. plížily sme se za nima opatrně, aby děti měly pocit, že dou fakt samy a podle toho si to taky užily.

cesta vedla přes pole. blbý ale bylo, že to pole zrovna nedávno sekali (teda jako den před naší hrou), takže skorem nebylo kam se schovat. a tak když po nás děti začaly šlehat baterkama, vrhly sme se do těch pichlavejch zbytků a drnů hlíny a čekaly, až dětičky trochu popojdou.

nojo...jenže ten inteligent, co pouštěl družstva, je pouštěl nějak moc rychle, takže když už to naše sledovaný konečně popošlo natolik, abysme mohly za nim, už přidusalo další a my zase zaryly obličeje do pole a ani nedutaly.

a tak sme ztratily prvních deset dětí a uhnaly si obě rýmu, protože ty truhlíci ze dvou družstev se začali dohadovat, jestli maj jít spolu nebo co nebo jak a nakonec to druhý družstvo čekalo, než to první poodejde, a já a malá míša sme přisátý na zemi zvedaly oči v sloup.

konečně sme mohly vyrazit. šly sme pár metrů za dětma a doufaly, že nás neuviděj.
no děti nás viděly.
a myslely si, že sme mafiáni, protože na nás něco pokřikovaly, ale už si bohužel nepamatuju, co to bylo. jen vim, že sme se s malou míšou dusily smíchy ve škarpě.

dorazily sme s dětma na první rozcestí a k prvním instrukcím a taky k prvnímu dilematu.
naše původní sledovaný družstvo šlo totiž uplně jinudy, než to, co sme sledovaly teď a my nevěděly, za kterým se teda vydat, protož ten, kdo měl sledovat to družstvo, co sme pak sledovaly my (doufám, že furt stíháte a chápete :), tak ten furt nikde.

rozhodly sme se, že pudem jakoby mezi nima, protože řvou natolik, že je pořád uslyšíme obě. tak sme šly, ale jedno družstvo se začalo víc a víc vzdalovat po cestě a druhý zapadlo někam do lesa.

jelikož to v lese bylo to naše původní sledovaný a protože se nám zdál les víc nebezpečnej než cesta, rozhodly sme se, že se vydáme radši za nim.

"ježíš, co to tam je? :-o"
zastavila se malá míša a chytla mě za rukáv.
"kde jako?"
"no tam nahoře, u toho lesa..."
"já nic nevidim..."
"tyjo...ňáký zvířta :-o"
"to budou krávy"
usoudila sem logicky, protože sme šly podél kraví ohrady
"nojo..ale ta ohrada tady končí...."
"no tak srnky"
"a srnkám svítěj voči ve tmě?"
"nevim..poď prosimtě, nebo nám zase zdrhnou"
"hmmmm"

malá míša udělala pár dalších kroků
"kdyby to byly srnky, tak už utečou......ty sou přece divoký..." nechtěla se dát a viditělně byla celkem nejistá
"simtě...co by to bylo..."

vykročila sem, ale začala sem zvířata pozorovat a protože se bojim ve tmě, začal mozek pracovat a vytvářet monstrózní obrazy...
má pravdu...krávy to nejsou, protože ohrada už skončila, srnky to nejsou, ty by utekly, hlídací psi...? hmmm...jenže těhle zvířat tam bylo víc...pes hlídá tak jeden dva...a že by hlídali i v noci? shit...
nicméně sem šla dál. přece ty děti musíme najít. jenže pak se to jedno zvíře nějak zvedlo a šlo asi ke mně. já to teda neviděla, byla tma jako v pytli. ale ty oči se nějak blížily.

"a co vlci?" rozsekla to malá míša, která už v tu chvíli byla pěknej kousek za mnou a nechtěla se hnout dál.
hmmmmmm...vlci...tak to neriskuju. ani pro deset dětí.
"tak pudem spodem a zkusíme to obejít do toho lesa druhou stranou"

otočila sem se a sbíhala kopec dolu za ní
"pomalu!!! rozeběhnou se za tebou!"
a sakra...hned sem zpomalila a pak si pro jistotu kousek od míši sedla a snažila se bejt totálně nenápadná.

no já teď vim, že to byla všechno kravina...ale buďte sami někdy po půlnoci někde, kde to vůbec neznáte a mějte s sebou někoho, kdo začíná hysterčit a taky si k tomu představte, že ste ztratili už 20dětí, a taky to, že za váma je nějaká podivná zvěř, co jí svítěj voči, protože ty prej svítěj jedině šelmám.

seděly sme tam tak s malou míšou a ani nedutaly. nevim, co si myslela ona. ale já už sem viděla zprávy na tv nova a slyšela vrtulníky s termovizí poletující nad tamnějším krajem.

konečně šel někdo dole po cestě a nebyly to další děti ale rebarbora s pepínem, co měli sledovat to družstvo, co sme ho pak sledovaly my s malou míšou.
byli očividně uplně v pohodě, bavili se a vzhledem k tomu, jak pozdě dorazili, nedivila bych se, kdyby si bejvali udělali někde intimní přestávku.

sdělily sme jim, co se stalo. píno, odvážný to muž z vesnice, znalý poměrů v jč, nás poslal dál po cestě a šel se podívat k lesu.
za chvíli se vrátil s jasnou zprávou. děti nenašel, ale žádnou zvěř , natož divou, taky ne.
my s míšou už tahaly kapesníčky a představovaly si, co asi řeknem těm rodičům, jestli uděláme nějaký prohlášení do novin a tak, a taky jestli ještě vůbec někdy pojedem na tábor, protože buď budem otřesený zážitkama, nebo ve vězení.

když sme jako poslední dorazili na místo, kde byla ív s panem inženýrkem, světe div se....všechny družstva tam byly :-o
huráááááááááá
nebudeme volat nově, ani policii, ani vrtulníky s termovizí, nebudeme hnít bídně ve vězení! máme děti!

v táboře sme pak rozebírali zážitky.
"simvás...tady sou jediný dva vlci v republice a to ještě v zoo. bůhvíco ste to viděly" smet nás inženýrek
chvíli si z nás dělali srandu, z čehož byla malá míša celkem nafouklá
"mně je jedno, jestli tu žijou dva v zoo. prostě to vlci byli!"

já sem radši mlčela, protože se mi chtělo spát a taky čůrat, ale bála sem se jít do tmy na wc sama. co kdyby tam byli ty vlci žejo...

Komentáře

To znám. Já se pořád bojím vraha za výtahem.

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz