Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
14. října 2004

zodpovědnej den - dokončení

:)

tak sem se chvilku prospala a hned je mi líp. teplotu si radši měřit nebudu, protože bych se zase zhrozila

rozhodla sem se, že vtipnou historku o zpětným projektoru z výtvarky vyprávět nebudu.
důvod je prostý:
hlavní a vedlejší role v něm hrajou pc a několik dalších přístrojů, co nevim, jak se menujou, a tak to nechci moc rozpitvávat.

jen bych snad pro ilustraci dodala, že sme si na pomoc zavolali pána z recepce (rozuměj vrítnice, ale u nás to vypadá na vrátnici moc honosně, tak se tomu řiká recepce), jestli by jako netušil, co s tim máme dělat.
on nejenže tušil, ale asi si o schopnosti pí prof pomyslel svoje, protože se jí při odchodu zeptal:

"a zhasnout už umíte?"

takže asi tak

celá ta věc s tim, že sem promeškala dějiny ruska, mě zdeptala natolik, že ve mně pomalu zrálo rozhodnutí, že si budu muset sparvit náladu a koupit si něco na sebe.
jenže...už se mi nějak nedělalo dobře a představa, že se budu muset kodrcat buď na zličín, nebo na václavák, mi nadšení nepřidávala, takže zase nic. snad příště.

dokonce sem byla natolik znechucena, že sem se rozhodla jet rovnou domů, a kašlat na knihovnu i na fildu.
naštěstí sem so domluvila s kolegou vachkem, že se na tu fildu dojde zeptat sám a pak mi napíše sms...

...což mi připomíná, že mi nenapsal :/
ach jo
ty chlapi...na ty je teda spoleh!

no...jela sem domů.
nevim, čim to je, ale i když je totálně prázdnej vlak, všichni chtěj sedět tam, co já. takže zatimco jinde seděli lidi tak max. po dvou, u mě byly všechny místa (sou tam sedačky po dvou vždycky naproti sobě — pro ty, co nejezděj vlakem) plný.
z toho sem byla nadšená a to hlavně proto, že se mi tam nohy sotva vejdou i když naproti mě nikdo nesedí, natož, když tam seděla asi 120ti kilová dáma. no..co to budu dlouze opisovat...bylo to utrpení.

cestou z vlaku sem potkala modelku.
byla podivuhodně pozitivně naladěna. dozvěděla sem se, že už naší rodnou zatáčku opustila a žije teď v praze u chlapa :-o.
má to deset minut do práce a patnáct minut do školy. tak tomu já řikám servis.

taky mě to dovedlo k zamyšlení nad sebou. v tomhle směru se nad sebou zamýšlim už delší dobu. zatimco se všichni zařazujou do procesu, já stojím.
a znáte to...

kdo chvíli stál, už stojí opodál

modelka mi řekla, že má

"celkem slušnej měsíční příjem"

a to mě vedlo k dalšímu zamyšlení, tentokrát hlubšímu, protože to bylo o mojem měsíčním příjmu.
nj...nějakou práci by to chtělo.

ale pak mi modelka sdělila, že byt opouští v osm ráno :-o, aby se vrátila v deset v noci :-o.
džísys...do toho já nemůžu investovat...

no...doma sem pak chtěla pracovat na tom referátu o kongresu v haagu a o radě evropy, ale moc sem toho nenašla a začalo mi bejt podivně. šla sem se napít a čistě náhodou můj pohled zavadil o teploměr.
vzala sem to tedy jako signál a použila ho a zhrozila se.
ukázal mi nehorázný číslo 38,2, takže už je jasný, že fakt budu nemocná.

no..a protože s horečkou se nemá nikde lítat, ale naopak se má hezky ležet doma, plyne z toho jedno:

nepojedu do varšavy :(

nejdřív mi to bylo tak nějak líto. ale pak se mi to rozleželo a došlo mi, že se mi tam vlastně ani nechtělo.
ozvalo se ve mně totiž moje racionálnější já (ano milá obci, opravdu ho mám) a to mi řeklo, že nemá cenu jitřit starý rány a investovat do něčeho, co stejně nemá smysl.
takže ještě zbejvá napsat marcinovi, což musim udělat asi okamžitě teď.

takže já du psát.

Komentáře

Dobřes udělala ... s tím spaním. :-)
Marcinovi napiš, však nebudeš nemocná nafurt.
nevim, jaks to myslel, ale přeberu si to tak, že si rád, že mě po vyspání chytla nálada napsat další brilantní článek :)

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz