Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
18. ledna 2009

Dneska je to třetí den. Je to sice chvíle, ale mám pocit, jak kdyby to bylo už týdny, ne-li měsíce. Každý den si sice trochu zaslzim, ale už to neni ten hrozný smutek, spíš stesk při vzpomínkách, když procházím fotky.
Včera jsem si doufám naposledy hodně zabrečela, když mi naši napsali, že Pedinka už má na zahrádce hrobeček — pod ořechem, s výhledem na zahradu, kde se opalovala a lovila myšky.

Je to smutný, ale ne tak hrozný, jak jsem se bála. Chápu, že to je prostě život a že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Že jsem jí nenechala se trápit a že až do poslední chvíle jsme pro ní s =M= dělali všechno, co se dalo. Říkala mi to i doktorka — že to, co my jsme dali do její léčby, byj en tak někdo neudělal. Nevím, jestli tím myslela různou péči, kterou jsem teda považovala za samozřejmou, nebo nekřesťanské sumy za léky, hlavně v posledním půl roce.

Snad už je tohle poslední smutný zápisek na tohle téma tady. Musim to holt někde ventilovat. Ale už se cejtim vcelku v pohodě. Dávám si dohromady její fotky, našla jsem i nějaká videa. Udělám si album, abych nedopadla jako máma, která má jedinou fotku svýho prvního kocourka a druhýho možná tak pět.

Nechci na ní zapomenout, i když je mi jasný, že vzpomínky se za léta hodně obrousí.

A na závěr — každý den několikrát musím říct, že ještěže máme Merlina. Protože zůstat úplně bez psa by asi bylo k nevydržení. To bych se na =M= nemohla ohlížet a už bych si asi nějakýho přivedla domů. Šmudlik nám ale oběma hodně pomáhá.


A konec smutku! Jdu si udělat chleba s něčím, poněvadž mám hlad jako vlk!

Komentáře

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz