Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
26. srpna 2010

Divoký prázdniny II.

Druhej den jsem si měla zavlat, kdy se mu pro mě podařilo vybojovat termín na CT. To bylo v pondělí. Hned v úterý jsem tam naklusala.

Dva kelímky bílý sračky, kteá byla lehce ovocně ochucená a na první lok jsem si řekla, že to neni tak špatný. Jako levný chemický práškový mlíko. Po prvním půllitru (celkem byly 2 litry) už mi z toho ale bylo šoufl a musela jsem bojovat, abych to do sebe nalila. Měla jsem na to hodinu.

Během tý doby tam byl co 10min jinej člověk a všichni vypadali fakt hrozně. Bez vlasů, vychrtlý, kruhy pod očima, starý, jedna slečna přijela i s postelí a na ní nějaký přístroje, byla samá modřina, sotva mluvila furt se třásla. Řikala jsem si, co jí asi je. Byla z infekčního.

Já tam ve vykozeným tílku, nový sukni... největší kočka čekárny :D.

Na CT jsem se i těšila. Byla jsem zvědavá na tunel, takže mě nakonec zklamalo, že to je jen takovej prstenec. Ofotili si mě, a pak přišlo druhý vyšetření — IVU. Což je totéž jako CT, ale ještě vám píchnou nějakej radioaktivní sajrat do ruky. Prej se rozleje teplo. Čekala jsem marně. Nerozlilo se vůbec nic.

Spíš mi byla pěkná zima, když mě poslali zpátky v kalhotkách do převlíkací komůrky, že si mě za chvíli nafotěj ještě jednou.

Výsledky prej za týden. hm...

Na ambulanci řikali, ž se tam mám pak vrátit, ale radši jsem tam volala, jestli je to nutný. A sestřička povídá "víte co... přijďte zístra kolem jendé. teď byste musela ještě čekat, než dorazí výsledky."

To bylo poprvý, co jsem si připustila, že asi tušej něco vážnějšího, než co mi řikaj. Nomálně do týdne, ale vyžádali si to okamžitě? Hm...

Druhej den jsme jeli na megavýlet s autoškolou do zatáčky. Chtěli jsme si natrénovat cestu a navíc jsem tam měla pas. Dovolená začínala za týden.

Byl nádhernej den, měla jsem báječnou náladu. Zpátky v praze jsme nasedli na tram směr Motol a já řikám Martinovi — Dneska je krásnej den. To přece nemůou přijít žádný špatný zprávy, viď, že ne?

Bylo dvanáct a zvonil mi telefon. Nějakej mamlásek, kterýmu jsem ani nerozumla jméno povídá — paí Pšánská, víe, že máe přijít na přeoperační viziu?
 — Cože??
 — No, že tady máte bejt za tejden na předoperaní vizitě, dal u si líp záležet na výslovnosti.
cože kurva?
 — Cože? Jaká operace?, hulákala jsem rozčíleně na celou tramvaj.
 — Já ani nevim, co mi je a vy mi voláte, že operace? J8 si dneska jedu teprv pro výsledky.

No tak dobře, že prej mám dorazit, že si o tom popovídáme. Naštvala jsem se. Jako co to je? Jak tohle můžou udělat? Co kdybych seděla v autě, byla nějakej nervák, ještě to někam napálim??
A pak mi došlo další. Jak za tejden operace?? Za tejden dovolená!!

Věděla jsem, že mám cystu nebo nádor. Poučená strýčkem Googlem jsem taky věděla, že cysta se vypustí, pak se do ní napustí cosi, co vyvolá lokální zánět, ono se to zajizví a zatáhne. Druhej den po zákroku se jde domů.
 — Ok. Jestli je to cysta, tak na to půjdu a přijela bych třeba o tejden pozdějc. Ale jestli je to nádor, tak na ně peču a nechám si to vzít až po dovolený.

Byl to nádor.
Dorazila jsem k sestřičce, ani mě neměla zapsanou, tak mě vecpala k dr Štolcovi (omlouvám se, nevim, jak se píše, možná německy), což je přednosta ambulance. Pěknej chlap, nutno podotknout.

Tak jsem tam dřepěla, pak mě vzal a řek mi tuhlectu novinu. Respektive mi to hezky nadávkoval.
 — máte tam 10 cm cystu. Je hodně velká, takže to určitě nemůžeme nechat jen tak bejt. Musíme vám to vyoperovat. A teda i s ledvinou.
Aha. varianta a), ale trochu větší hardcore, než jsem čekala.
 — Hm. S ledvinou, jo? Celou, jo?
 — No, podívejte se, vzal papír a začal črtat ledvinu s cévou a na ní nakreslil obra, teda mojí cystu. bylo to kus nad ledvinou i na ní a vedlo to až k tý cévě. Je to prej na blbým místě, nemá smysl brát jen kus.
 — Navíc se domníváme, že tam máte nádor. Ta cysta je tak velká, že nemá smysl dělat biopsii. Zřejmě bychom se netrefili na správné místo a výsledky by byly falešně negativní.
Jo takhle... takže varianta a), ale taky trochu b)
 — Aha.

pak chvíli mlčíme, načež se rozhodnu postupovat podle plánu.
 — Víte co, já odjíždim ve čtvrtek na dovolenou do Chorvatska. Těšim se tam půl roku... Co by se stalo, kdyby se to odoperovalo až pak?

DO tý doby chladnej profesionál, teď ztvrdnul a byl teda i chvilkama docela nepříjemnej. Nevim, jestli mě měl za hloupou husu, spíš s postupujícím časem nabýval přesvědčení, že nerozumim tomu, co mi řiká.
Vysvětloval mi že by t nedělal. Neřek, že nesmim jet, neřek ani že jet mám, prostě deset minut alibistickejch keců, až z něj vypadlo.
 — Heleďte. My — já, přednosta ambulance, docent Babjuk, přednosta kliniky a onkolog jsme téměř na 100% přesvědčeni, že máte nádor. A když řikám nádor, myslím zhoubný nádor.

Hm... takže teď už béčko se všim všudy. No ale stejně...
 — chápejte... já jen chci znát rizika. Co se stane, když se to posune? Navíc my nejedeme sami. Jede celá rodina i rodiče. A když nepojedu, něco jim musim říct. A CO jim mám říct tejden před odjezdem??

Zdálo se, že mě trochu chápe. Byl vstřícnější, ale stejně takovej... no na pár facek.

 — Tak já si to promyslim, preventivně oběhám ty předoperační vyšetření a dám vám vědět, kdybych se rozhodla, že odjedu. A teď už půjdu. Cítím, že mi jdou slzy do očí a já tu nechci brečet.
Nasadila jsem sluneční brýla a vykročila.

 — Počkejte, řekl uplně něžně a chytil mě za ruku.
 — Nechoďte. A brečte, to je přece normální, že lidi brečí. Já kolikrát taky brečim, když jim řikám takovýhle věci.

Konečně se choval jako člověk. Byl hodnej. Asi konečně dostal reakci, kterou čekal. Kapaly mi slzy, protože mě dojímal. Chvíli mě uklidňoval a pak jsem vyrazila do čekárny, kde na mě čekal =M=. Ještě jsem se zastavila v předpokoji, abych nabrala síly. Jak já mu to, kurva řeknu...

To be continued

Komentáře

hele jako to vubec neni fer, ty to vzdycky v tom nejvic napinavym utnes! :(
jako šeherezáda :D
jak jako není fér, to je to dramatický nadání :)))
Tvůj blog čtu pravidelně už několik let. Osobně tě neznám, ale občas mi mluvíš z duše. Píšeš čtivě a vtipně. Ráda se sem vracím, abych si přečetla, co je u tebe nového. Většinou se v komentářích nevyjadřuju - přece se neznáme. Zároveň si ale připadám jako voyeur.

Když ses teď na nějakou dobu odmlčela, myslela jsem si, že máš shon s chystáním svatby. Potom jsem se dočetla, co tě potkalo. Jsi statečná, nelituješ se, bereš to jak to je. Nevím, jestli bych to taky tak dokázala.

Chci ti říct, že je mi to líto a že mi to připadá nespravedlivé. Z toho, jak píšeš, si tě představuju jako mladou zdravou holku stojící nohama pevně na zemi. Nemůžu uvěřit tomu, že někomu jako ty (nebo já) se může ze dne na den takovýmhle způsobem změnit život.

Držím ti palce, aby tě tvůj optimismus provázel i nadále.
člověk nikdy neví, co v něm je, dokud ho něco takového nepotká. určitě nejsem samotná, kdo to takhle zvládá, ne všichni se musí hroutit, třeba bys sama sebe překvapila.

pro je strašně důležitý, že se na to necejtim sama. že mám martina, pro kterýho to musí bejt šílenej nápor. já bejt na jeho místě, tak už jsem asi dávno zhroucená.

ale tak zvládáme to. ta podpora okolí a toho nejbližšího člověka dělá strašně moc.

a díky za první komentář :) to se cení!
No on to tak úplně není první komentář. Už jsem ti sem přispěla jako \"bývalá žurnalistka\" - ta samá co se na fakultě poněkud nepovedeně vyjádřila k Martinově blogu, skrze který jsem našla ten tvůj (kterému jsem od té doby věrná). A pár let na to - letos v únoru - jsem usoudila, že bych si v rámci auto-psychoterapie mohla založit blog vlastní.

No nic, prostě jsem ti chtěla vyjádřit podporu a obdiv. Je těžký soudit, jak by to člověk zvládal, kdyby byl na tvém místě. Ale ty to zvládáš perfektně.
víš co... vyšetření sice ukázaly, že to vypadá na zhoubnou věc. ale jinej doktor řek, že by to mohly bejt i jen vrozený srůsty a na velký vizitě největší hlavou řikal, že by to moh bejt jen adenom, což je nezhoubná věc z tkáně.

já si prostě jen nemyslim, že je to zhoubný. proto se asi tak držim. nakonec ani nebde a všichni si řeknou \"ta s tim nadělala a nakonec šlo o hovno...\", nebo bude a já se z toho složim, žejo.

zatim je to takovej mezistav, tak si řikám, že nemá smysl panikařit.

jedinou takovou žurnalistku si pamatuju jestli martinu malou? nebo něco takovýho... :) ale ta zdrbla i můj :D
Ne malou, maličkou :-)
No já dneska vím, že jsem se vyjádřila trochu nešťastně. Jenže to byl takový podivný domácí úkol, měli jsme psát o informační hodnotě vybraného blogu a já tehdy ještě vůbec pořádně netušila, co to blog je a hlavně co lidi k jeho založení vede. Ve škole nám uváděli příklady samých blogů o aktuálním dění v republice a ve světě, a ve srovnání s nimi mi přišlo, že informační hodnota vašich dvou blogů je \"nulová\". Jako myslela jsem pro společnost. Nebrala jsem v úvahu komunitu vašich čtenářů, pro které vaše blogy informační hodnotu samozřejmě mají. Že jsem se spletla dokazuje přece i to, že se sem od té doby víceméně pravidelně vracím. A že jsem si nakonec založila blog vlastní, protože jsem nakonec začala pracovat někde, kde nepíšu vůbec, a chybí mi to.

Aha, tak oni tu tvou ledvinovou věc teprve zkoumají. Já už se bála, že je diagnóza jasná. No tak v tom případě držím palce, aby to zhoubný nebylo. I když pokud ti vyoperovali ledvinu, není to žádná sranda tak jako tak.
maličká, no ano :) ale skoro si to pamatuju.
no vida, kam se věci posunuly.

zkoumaj to, no. ale vyšetření ukázaly zhoubnej nádor a tak mi to i poprvý řek doktor - viz jeden z těch posledních zápisků.
ale prsotě si to tak neberu. dokud se to nevyšetří, taknikdy nevědi uplně jistě. tak můžu pořád věřit. a já tak nějak nemám pocit, že by to bylo až tak špatný.

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz