Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
26. srpna 2010

Divoký prázdniny III.

V tý komůrce to na mě dolehlo.

 — Vezmeme vám ledvinu
 — Jsme přesvědčený, že tam máte zhoubný nádor
 — Po operaci budete chodit na kontroly k onkologovi a pak těch klasických pět let sledování

Vzpomněla jsem si na smyčku z Motol TV, kterou pouštěli, když jsem pila ty dobroty před CT. Mladá blonďatá ženská s malou holčičkou. Před několika lety jí našli rakovinu... nějakej metabolickej typ. Teď je zdravá!

Měla jsem přád brýle na očích a vyšla z ordinace od čekárny. Viděla jsem Martina a nemohla říct ani slovo. Sedla jsem si vedle něj, vzal mě za ruku a mlčeli jsme.

Byla jsem zřejmě trochu v šoku. A hlavně jsem nemohla promluvit, protože bych se rozbrečela. Snažila jsem se zadržovat slzy. Pak se to nějak zlepšilo.
 — Tak jdeme domů. vstala jsem a šla.

Až na schodech jsem byla schopná mu to říct, ale souvislej projev to teda nebyl.
 — Tak tam mám nádor, no.
...
 — Mám jít na operaci.
...
 — Vezmou mi ledvinu.

Hlas se mi třásl.

Popravdě si přesnej průběh těhle událostí nepamatuju. Prostě jsem vyšli ven, dojeli domů, chvíli dělali blbosti a pak si lehli do postele, objali se a prostě drželi. Myslim, že Martin i brečel.

Dovolenou mi brzo vymluvil. Vim. Na jednu stranu jich může bejt v životě ještě spousta. Ale já se těšila zrovna sem! S rodičema. A s bráchama. To už nikdy nedáme dohromady.
Navíc... nevim, co mě čeká, řikala jsem si. Třeba by to bylo posledních hezkejch 14 dní na hodně dlouhou dobu.

 — Neužila by sis to. Pořád bys na to myslela!
 — Nemyslela! Mně by to bylo prostě fuk! odporovala jsem.

Nevěřil mi a nevěřila mi pozdějc ani máma, nevěřil mi to nikdo. Ale já si ty dny do operace prožila uplně báječně. A báječnějc než jiný. Ale o tom až potom.

 — Musíme to říct našim.
A jelo se do zatáčky.

Máma byla doma sama. Byla středa a táta se měl vrátit až v pátek. Chvíli ve mně převládala taková jakože... ohleduplnost? Teď nemůžu najít to slovo. Přece jí nemůžu říct, že její dítě má zhoubnej nádor, a pak jí tu nechat samotnou, když vim, jak si všechno bere. I mnohem větší kraviny.

Ale pak převládla sobecká část mojí osobnosti. Potřebovala jsem to ze sebe vyklopit. Hned. A říct to každýmu, kdo bude poslouchat. Během následujícícho týdne jsem to fakt řekla kde komu. Zpětně jsem se za to trochu styděla. Mohla jsem být "silná" a nechat si to pro sebe. Ale asi to bylo dobře. Ulevovalo se mi čím dál víc, mávala jsem nad tim rukou jakože nic. Asi ne nadarmo sdělená starost = poloviční starost.

Máma byla samozřejmě v šoku. Neřikala dlouho vůbec nic, pak řikala, že neví, co má říct, pak se ptala, jestli se nemohli splést.
 — Ne mami, to nemohli.

Odjeli jsme, nechali jí tam. Hned ráno jsem jí volala, jak to vstřebává. I když řikala, že bezva a že spala a v pohodě, nevěřim jí to. Myslim, že to byla jedna z nejhorších nocí jejího života.
A taky si potřebovala ulevit, ale nevěděla, komu to říct. Tátu nechtěla děsit na cestách, mladšímu bráchovi už jsme to řekli a byl dost zdrbanej, staršího se bála.

Tak jsem mu zavolala. Byl to hovor na hodinu. Bavila jsem se s nim úplně otevřeně a byl to zase konečně ten můj velkej brácha, kterýmu jsem mohla vždycky všechno říct.
 — A promluvi si s mámou. Podpoř jí! Víš, jaká je...

Slyšela jsem, jak Martin vedle pláče. Položila jsem to.
 — Proč brečíš?
 — Když já jsem si čet o kambodžským králi.
A ukázal na článek v Motol Inu, jak kambodžskejm dětem operovali srdíčka a král se na ně přijel podívat.

Objal mě a regulerně začal brečet.
 — Já jsem si čet o kambodžským králi...

_____________

Měli jsme spolu pár dní komunikační problém. Já potřebuju o všem mluvit. Řikat, co mě napadá, rozebírat co mi přijde na mysl. Teď mi logicky přicházely na mysl samý věci ohledně mojeho problému, tim spíš, že jsem gůglila jako sběsilá.
Snažila jsem se řeči na tohle téma minimalizovat, nectěla jsem ho v tom máchat.

On zas křečovitě vynášel naprosto povrchní témata. Nevím, jestli s cílem mě rozptýlit, nebo jestli byl v nějaký fázi odmítání a prostě to nechtěl přijmout, tim pádem se o tom ani bavit.
Já byla v pohodě.

Prolomilo se to až, tuším, třetí den. Byli jsme se psama na nábřeží a dali se do řeči s místním psím gangem — babčama, co maj ty svoje voříšky a yorkšíráky...
Moje nejoblíbenější z nich zakončila debatu slovy
 — Hlavně to zdraví, to je nejdůležitější. Na ničem jiným vlastně nezáleží.
 — To mi povídejte...

Cestou zpátky, nebo možná až doma, teď nevím, Martin povídá
 — Kdyby tušila, viď?
To jo...

Ten dnes jsme šli spát až tak kolem třetí ráno. Řekli jsme si, jak to vidím já, jak to cítí on. Prolomili jsme to. Druhej den se samozřejmě muselo kvůli čemusi vstávat. Tak to máme vždycky.

To be continued.

Komentáře

Já pořád nechápu posloupnosti... Nejdřív jsi psala, jak jdeš na operaci a pak teprve, co ti bylo... nějak se v tom ztrácím co bylo dřív a co pozdějc. Ale to se nějak utřídí :). A co svatba, vlastně...? Asi jste ji posunuli? A teď jsi teda doma po operaci a máš před sebou ještě nějaká vyšetření? Jsem ráda, že o tom píšeš, ale je to děsivé... skoro všichni mí oblíbení blogeři (většinou teda ženský) mají nějaký zdravotní problémy. A já vlastně taky.
já jsem původně nechtěla psát, co mi je. ale pak jsem si to rozmyslela. takže jsem napsala jen o cestách do nemocnice.

to bylo tak - poprvý jsem šla 4. srpna, aby mě pak propustili domů, protože nikoho nenapadlo se zeptat jestli náhodou nemenstruuju a já jo - to je zápisek Včerejší kovbojka.

Dali mi novej termín na 19. srpna a k tomu patří zípisek Druhý pokus - den před nástupem do nemocnice.

No a pak jsou na díly Divoký prázdniny, ty jsou už chronologicky, akorát něco napíšu jakože současnýho, protože potřebuju někam vylejt, co mě zrovna trápí.
aha, tak ten článek Druhý pokus mi nějak ušel...
jo a svatba no... tu jsme posunuli. to bych si asi moc neužila.

teĎ jsem doma, zejtra jdu na stehy a 16.9. na výsledky histologie. když dobrý, tak dobrý a zřejmě konec. když blbý, což teda asi čekaj, tak onkologie a nějaký pravidelný sedánky, ale já se nepídila po tom, co to znamená. dokud nebude jasný, že to potřebuju, tak mě to nezajímá.

ale načetla jsem si, že chemoterapie na tohle nezabírá, což je na jednu stranu blbý, na drhou stranu se mi ulevilo, že tenhle největší rakovinnej strašák se mě netýká. někdy se zkouší biologická léčba - o tom jsem absolvovala spoustu tiskovek, tak toho se nebojim.
málokdy se ozařuje. to spíš až když jsou metastázy. já snad (ťuk ťuk) žádný nemám. dělaj se hlavně v pánvi a v plicích a to mám čistý. a po operaci řikali, že i uzliny vypadaly naprosto v pořádku.

a jinak - taky mě překvapuje, jak zjišťu, kolik lidí kolem mě má poblémy a fakt i tohohle nádorovýho typu. jeden by řek, že to tak častý neni, ale ono docela jo :/
fakt se začínám děsit :( kolegyně mi teď jde na operaci s čípkem... skoro člověk má kolem sebe víc nemocnejch než zdravejch :(
fakt nevíš, odkud to přijde. hlavně chodit ne preventivky a trvat i na veškerejch vyšetřeních!
já teda zřejmě neprošvihla nic, čim by se na to přišlo dřív, prej to mám tak rok. ale děsí mě to, že i kdybych byla na preventivku šla (chodim kolem února), tak se na nic nepřišlo, protože ona mi nebere krev, nebere moč... jen tlak, poslech, zeptá se, jak se cejtim a to je preventivka...

kvůli tomu už jsem se taky rozčílila, i když to vlastně je hypotetická situace. ale prostě si fakt nastudujte, co všechno se na těch preventivkách má dělat a chtějte to po těch doktorech. ono asi má smysl, proč je to tak stanovený.
Na preventivce nebere krev? Teda to je síla, že ještě dneska může existovat doktor, co si myslí, že když je pacient mladý a nemá žádné problémy, tak je automaticky naprosto zdravý!

Nečtu tě pravidelně, vlastně jsem si jenom pamatovala, že ses tady zmiňovala o operaci a pak jsem se sem vrátila asi z nějaké hyení zvědavosti - držim ti palce a myslim si, že je strašně dobře, že o tom píšeš a to nejenom proto, že to pomáhá tobě. Přečíst si o tom na blogu, i když toho člověka osobně neznáš, má mnohem větší efekt než stovka preventivních a osvětových programů.
Tak se drž!
Ahoj Jane, tvůj blog čtu už odedávna, kdysi jsme spolu prohodily pár vět o dokončování školy (obě jsme to nějak natahovaly), pak už jsme nikdy comment neposlala, ale četla i tak dál. Včera jsem přečetla články divoké prázdniny a jen tak zírám. Držím ti pěsti, ať jsou výsledky co nejlepší. Myslela jsme si, že jdeš jen na nějakou banální operaci, vůbec mě nenapadlo, že to není zase taková sranda. Je dobře, že o tom píšeš, určitě to může psychicky dost podržet někoho dalšího. Tak ať je ti teď v rámci možností dobře a rána se pěkně hojí.
no... ona to je podniková doktorka bejvalýho zaměstnavatele. a když jsem tam byla na vstupní prohlídce, tak se ptala, jestli už v pze někoho mám, že mladý a zdravý lidi ještě bere...

ono to je bohužel nějak tak, že oni maj x bod, který můžou vyčerpat třeba na odběry. ty body jsou přidělovaný na pacienty. takže ona ho neudělá mně, protože jsem mladá, a udělá ho babičce, která si svoje přidělený body vypotřebovala, ale odběr stejně potřebuje.
takhle mi to kdosi jednou vysvětloval.
systém panečku...

jenže jak se chodí jednou za dva roky, tak já mám beztak jít až únor 2011, takže se to neměli kdy zjistit. ale nasrala jsem se, že by s to asi bylo stejně nezjistilo.
a to bych jí pak žalovala za zandbání péče asi. nebo nevim.
jsem teď na doktory obecně nakrknutá :)

hoa, díky. kéž by banální operace, no. čuměla jsem jak puk. a řekla jsem si - stárnu.
ale i to je blbost. i děti mívaj různý svinstva. a tak snad to bude v okeji.

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz