Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
27. srpna 2010

Divoký prázdniny IV.

Už vím, proč jsme museli vstávat — uklízení! Odpoledne měli přijet naši a my nejsme zrovna antiseptická domácnost.

Máma od začátku řešila, že na dovolenou nepojede. Táta řek, že jestli nepojde ona, on taky nikam nejede, velkej brácha mi zavolal, že stačí říct a zůstane tu, malej řek, že jestli nejedou naši, on sám nejede taky nikam.

Hrozilo, že se stane přesně to, co jsem nechtěla. Zkaženou dovolenou budem mít nejen já a kocourek, ale ještě dalších šest lidí.

Víte co... samozřejmě, že jsem chtěla, aby tady rodiče zůstali. Moc! Ale mohla jsem si to vzít na svědomí?
Nevim, jestli jsem sobecká. Ale kdybych se dozvěděla tejden před odjezdem, že můj brácha jde na operaci s nádorem... no nevim. Modlila bych se, abych i přesto mohla jet.
A myslim, že oni všichni chtěli jet taky. Jinak by přece neřikali, že stačí říct. Prostě by řekli — nejedu.

Trošku mě to mrzlo. Brácha o mámě řek, že v jinejch rodinách jsou teda jiný vztahy, čimž chtěl zřejmě naznačit, že jiná matka by prostě neváhala.
Moje máma na vážkách byla a já jí to nezazlívám ani v nejmenším.


Takže se gruntovalo, já jsem pekla a dělala chlebíčky. Máma zavolala, že prej chtěj přijet i bráchové.

Kurva.. ne, že bych je neměla ráda, ale... Je neděle. Ve středu si mám jít pro termín na fikačku. Jsem sice v pohodě, ale nepotřebuju dav lidí, který mi budou opakovat DRŽ SE. Rodiče bych ještě zvládla, ale další dva litující?
Jenže co říct...
 — To víš, že jo! Ať přijedou!
A modlila jsem se, aby to aspoň švagrovky vzdaly (povedlo se jenom u jedný).

A tak se k nám navalila horda pěti lidí, jedlo se, pilo, dělalo jakože nic. Oni se pak začali bavit o tom, co všechno maj zabalený a co si ještě musej dokoupit a jak se těšej (díky). Jakmile se konverzace dotkla mojeho problému, začal jí někdo rozpačitě stáčet jinam.

Držela jsem fazónu, byla jsem nad věcí. Až dokud mi malej brácha nedal dárek. Nečekala jsem nic takovýho ani v největším snu. Nikdy jsme spolu neměli dobrý vztahy. Cítím, že se to poslední dobou hodně zlepšuje. Ale ruku na srdce... jet já za ním, nic mu nepřivezu — a teď se stydím.

Dostala jsem krásnou propisku s nápisem Bezva sestra. A byla jsem v prdeli. A vzala jsem si jí do nemocnice.

Naštěstí už byli na odchodu. Ráda jsem je viděla, ale... Konečně. Šla jsem je ještě dolů vyprovodit. Zamávali mi, rozloučili jsme se, jen máma ještě zůstala.
 — Petruško, vážně nechceš, abych tu zůstala?
 — Neeeee...
 — Opravdu? Stačí říct a já tu zůstanu!
 — K čemu bys tu byla mami...

A to byla pravda. K čemu. Kdyby nejela ona, nejel by nikdo, tejden by tu tvrdli, pak by se strachovali, že jsem na sále, pak na jip, pak by za mnou párkrát přijeli na návštěvu... Reálně a prakticky jsem v tom neviděla žádnej smysl, i když...

Rozloučily jsme se. Zaklapla jsem dveře, opřela se o ně, začaly mi týct slzy, až jsem se nezadržitelně rozeštkala a těm zavřenejm dveřím jsem šeptala.
 — To víš, že chci, abys tu zůstala! Ale to si o to mám říct?!

To be continued

Komentáře

Já to chápu, člověku je mizerně, přitom rodině tvrdí, že je mu dobře, že nic nepotřebuje, chce je vlastně ochránit. Přitom sám potřebuje obejmout. Někomu to asi úplně nedojde. Ale to zase neznamená, že by nebyl s tebou a nebál se o tebe. Je to holt složité.
Tyjo, ten pocit chápu. Jednala bych asi podobně, neuměla nebo nechtěla bych si o to říct. Ale je to těžký - ono sice není máma jako máma, ale ta moje by pro mě dejchala a od tý doby, co jsem se odstěhovala... párkrát jsem už na něco podobnýho narazila a už by pro mě prostě neudělala to, co by udělala, když jsem bydlela doma. Prostě si odvykla, když mám bejt hnusná :(
Tyjo, ten pocit chápu. Jednala bych asi podobně, neuměla nebo nechtěla bych si o to říct. Ale je to těžký - ono sice není máma jako máma, ale ta moje by pro mě dejchala a od tý doby, co jsem se odstěhovala... párkrát jsem už na něco podobnýho narazila a už by pro mě prostě neudělala to, co by udělala, když jsem bydlela doma. Prostě si odvykla, když mám bejt hnusná :(
sakra, mně se neukládá příspěvek?
Já taky nevím, jak bych se zachovala... asi bych taky říkala, aby jeli. Ale je fakt, že já asi nemám s rodiči úplně harmonické vztahy. Dost se to v poslední době zhoršilo, a v podobné situaci by mi asi stačil Kač. Navíc, z dovolené se vrátí a zase budou s tebou, není to zas tak dlouhá doba.
já jsem tim nechtěla říct, že by si máma něco odvykala.
taky dokud je člověk doma, je to něco jinýho. ta rodina je ti nejbližší, okud zrovna nejste na kordy. ale i když jste, taková věc jako je vážná nemoc nebo operace, to všechno změní.

přišlo to prostě v blbou dobu. pro všechny. a já jim nezazlívám, že nakonec odjeli. ani v nejmenším. cítila jsem potřebu bejt u máma ten den, co mi to řekli a pár dní předtim. potřebovala jsem pohladit. chtěla jsem domů. úplně jsem se styděla, že po tolika letech s martinem a v tomhle bytě, když mi teče do bot, chci domů do zatáčky s chci mámu.

ale nesoudím rodiče za to, jak se rozhodli, a nechci, aby to tak vypadalo. a taky... já bych fakt totálně v pohodě. kdybych byla zhroucená, nepochybuju ani na okamžikt, že by tu zůstali.

a navíc víte co... nikdo to sce nevěděl opředu, ale ještěže jeli...
jeli ve čtvrtek, já týden na to nastoupila do nemocnice a jak to dopadlo, to už jste si mohli přečíst.
pustili mě a další termín mi dali na dobu, kdy už byly rodiče tejden zpátky.

stalo se to přesně tak, jak se to stát mělo.
by se asi rozbrecela a prosila bych, aby zustala... ja jsem hrdinka, ale tyhle vyhroceny chvile nedavam...
pet., kdybych tu nikoho jinýho neměla a měla na to bejt sama, tak bych taky prosila. a jsem si jistá, že by v takovým případě ani neváhali a zůstali tu rovnou. ale když tu mám Martina...

sama bych tim neprošla. to bych nedala. a bulela bych taky furt.

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz