Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
30. srpna 2010

Intermezzo

Včera jsme si zase zažili pořádný vzrůšo. Někdo tam nahoře má asi pocit, že se tu s kocourkem trochu nudíme.

V pátek už mi bylo báječně. Když pominu to, že ze mě pořád lilo jako z konve a zadejchala jsem se při každý cestě na záchod. Říkala jsem si, že v pondělí už bych zvládla menší procházku. Nebo třeba do kavárny na kafe.

V sobotu mě lehce chytl záda. Děsný loupání pod lopatkou. V neděli ráno už jsem nedokázaa vstát. Přes den to trochu povolilo, ale večer totéž. Zvažovala jsem, že si zavolám nějakýho doktora domů. Přece mi musej píchnout něcom co by mi pomohlo!

Bylo mi neuvěřitelně trapně z představy, že si volám záchranku kvůli bolestem zad, tak jsem se prostě nakonec odplazila do taxíku. V nemocnici jsem pak drandila na vozíčku a to se dalo.

Jo... jeden by řek, blbá bolest zad. Daj mi injekci, na doma práška a tradá. Houbeles...

DOktorka na pohotovosti byla moc milá. Ale když mi sdělovala, že se jí něc nezdá, byla taková zmatená, taková... rozpačitá, volila strašně opatně slova... Prostě taková, jak už doktoři bejvaj, když maj nějaký blbý podezření a nechtěj vám to úplně říct.

Nelíbily se jí moje plíce. Vyzvídala, kdy mi naposled dělali rtg, a poslala mě na novej.
 — Mám se bát něčeho rakovinnýho? vybalila jsem to na ní už,p rotože lepší vědět, na čem jsem, než aby se pořád chodilo kolem horký kaše.
 — Podívejte, nic neni jisté. Nic nevíme, dokud se neprovedou další vyšetření. Ale vzhledem k vaší diagnóze to nelze vyloučit. Ale to vůbec nic neznamená. Stejně tak to může být sto dalších věcí. Bát se určitě nemusíte. Jste v nemocnici. Tady potíže řešíme. Kde jinde by se o vás líp postarali.

A tak jsme s kocourkem jeli.

TIskla jsem prsa ke studený desce a děkovala bohu, že už jsem dostala nějaou estra silnou injekci proti bolesti, protože i kdy jsem cítila, že zabírá, přece jen to bylo docela peklo tam stát, nadechnout se, tisknout se v nepřirozený poloze...

Rentgen bohužel něco prokázal. Prý tekutinu. Prý to může být cokoli. A opět vzhledem k diagnóze to nesmíme jen tak přejít.

Tekutina přece neni žádná metastáza, uklidňovala jsem se. Google na dotaz ostrá bolest pod lopatkou vyplivnul buď zablokovaný žebro nebo rakovina plic. Chápete, že dál jsem radši nic nehledala, takže jsem se ani nedostala k tomu, co by ta tekutina v plicích mohla bejt. Ale nepřišlo mi to tak fatální.

Poslala mě na urgentní příjem. Byla jsem tak vyplašená, že se ani nezeptala, co to znamená. Můžu vám říct, že jsem se docela bála, že si mě tam nechaj.
 — Jestli tu budu muset zůstat, zřejmě se rozbrečim. Varovala jsem Martina.

Uložili mě na postel, prohmatali, měřili saturaci, tlak, ekg, nabrali krev a zase napíchli kanylu. Už si jí nenechám dávat do levý ruky. Fakt mě to tam bolí.

Doktor byl mladej a děsně sympatickej. Furt na mě mrkal a dělal, jakože jsme kabrňáci, jde o prd a všechno zvládnem. No... taky mi tim odvahu moc nedodal. Zvlášť, když mě poslal na CT. Řkal, že chce vyloučit embólii. Ale já už jsem začínala vidět černě.

Ležela jsem tam, koukala do stropu a řikala si, že to přece MUSÍ bejt dobrý. Řikala to Zdenička Weinrichová! Suprkartářka, co věští k Kačence Kornový a Dáše Havlový. Co věští mýmu kamarádovi a vždycky měla pravdu!

Začínala jsem mít pocit, že jestli mi řeknou něco zlýho, nevydržim to a složim se.

Pro doktorku na CT jsem byla další maso, co jí tam poslali.
 — Už jste tady byla? No, tak to to znáte. Kvůli stejný diagnóze?
 — Ne. Podezření na nádor ledviny.
 — No tak to je bezvadný.
Bez ironie. Prostě jakoby byla ráda, že nejdu znova na to samý, že neudělali někde chybu.

Pustila mi pdo velkým tlakem vodu (?? tvrdila, že je to voda) do žíly. Příjemný to nebylo, ale vydržet se to dalo.
 — Teď vám tam pouštim jen vodu, abysme zjistili, ejstli ta vaše žíla takovej tlak zvládne.

Zvládla a tak jsem si zase zajela do prstence. Posledně mě varovali, že se rozleje teplo. Ale nepřišlo nic. Teď to přišlo a bylo to clkem nepříjemný. Mravenčení, chlad, pocit otýkání obličeje a pak to projelo dolů, až jsem mla pocit, že jsem se počůrala.

Pak mě zase odvezli nahoru. Super na tom bylo, že jsem jezdila v posteli. Připadala jsem si nesmírně důležitě :))

A pak jsem prostě čekala. Za ěpt minut půlnoc pustili paní, co byla na CT přímo předemnou. Nic jí tam nenašli.
Super. Tak teď já. Jak dlouho může tý Dr trvat popis CT?

Za předpokladu, že tam nic neni, tak chvilku ne?
S přibývajícím časem stoupala moje nervozita. Občas se otevřely dveře příjmu. Viděla jsem na chodbu a díky tomu, že jsem si vzala brýla, i na Martina, tak jsme si mohli zamávat.

Bylo mi ho líto. Já aspoň ležim v teple pod dekou. Na něj tam foukalo a netušil, co se děje.

Trvalo hodinu, než výsledky dorazily. Nic! Jen ta tekutina, malý ložicko zánětu, ale tak malý, že nemá smysl brát z toho punkci (UF!!!) nebo mě nechávat v nemocnici.

 — Ty bolesti budou zřejmě nakonec opravdu od zad. Ty vyšetření jsme jen museli udělat pro jistotu. Vzhledem k vaší diagnóze.

Nějaký zánětlivý markery mám už lepší než v pondělí, takže atb fungujou a léčí se mi to tam. Což je super, protože na urologii mi tvrdili, že v krvi nic nenašli.

Počkala jsem si na závěrečnou zprávu, výsledky krve, ekg a předpisy na léky na bolest a léky uvolňující svaly kolem páteře, aby se mi to tam konečně odblokovalo.
Myolastan se to jmenuje a je to úžasný! Už jsem si to včera vzala a najednou jsem si připadala jako pírko, ručky mi povlávaly ve větru, všechno bylo zpomalený... No super pocit. Vážně!


Konec dobrý, všechno dobré. Akorát jsem zjistila, že nejsem absolutně připravená na špatnou variantu.
Dneska musim k praktický a prej mi třeba napíše rehabilitaci!

Jo a řeknu vám... U nás by se ty akční pohotovnostní dramata točit nemohly. Za ty tři hodiny, co jsem tam ležela, se tam vystřídalo pět lidí a všechn probíhalo báječně líně a absolutně nevzrušujícně!

Komentáře

Fuj, uff:o)
On se asi málokdo dokáže připravit na tu špatnou variantu - a to i když se jedná o kraviny. Vzpomínám si, jak kamarádka hypochondricky vyšilovala, když měla jít na operaci s kolenem: že nebude moc šest týdnů vstát z postele, bude ji to bolet... Nakonec měla na koleni dvě ďubky a týden po operaci si s jednou berlí došla na zkoušku.

Ti doktoři asi musí mít odstup, jinak si nedokážu představit, jak by to dávali, kdyby prožívali každého pacienta.
uff, to mi povídej. chvílema jsem fakt měla strach. ani ne z embólie, to řikal, že bych jen ležela v nemocnici a dávali by mi prášky na ředění krve. ale z toho, že by mi brali vzorek tý vody.
von povídá
- pch... to nebolí! to je v anestezii!
ale na mě si nepřijdou. už jsem viděla v barvách tu mega stříkačk, kterou mi musej mezi žebrama propasírovat až do plic... no málem jsem se posrala. :D

ad špatná varianta - já tomu prostě odmítám věřit a asi proto jsem teĎ tak v pohodě. jestli mi to potvrděj... tak se poseru. já s tim absolutně nepočítám. nechci na to ani pomyslet, abych si to nepřivolala.
no, budu se na to muset nějak připravit, jinak se fakt složim a nazdar babi :/
Teda ty cloveka umis vydesit... No hlavne, ze je to ok, davaj na sebe pozor a zadny kavarnicky jeste!!!
Tak při čtení tohohle spotu mi docela zatrnulo, jsem moc ráda, že to dopadlo takle.
Obvykle ti sem komentáře nepíšu, ale čtu tě pravidelně už pět let a chtěla bych, abys věděla, že jsem ráda, že sis deníček nezaheslovala a že sem píšeš otevřeně i o takovýchhle věcech, protože ty k životu taky patří. Je dobrý vidět, jak se s tím pereš a nevzdáváš se. Hlavně proto, že tohle může potkat kohokoli a kdykoli.
Takže děkuju, drž se a nezapomínej na svoje heslo - Nějak bylo, nějak bude.

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz