Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
17. září 2010

Nemocniční muka

Ani byste nevěřili, jak mě to už v tý nemocnici sralo. jinak to vážně nejde říct. Včera Dr nadhodila, že by mě mohli na víkend pustit domů a já se přes noc rozhodla, že jestli ne, stejně půjdu na reverz.

To si snad ani nedokážete představit ten pocit zmaru, když tam jen ležíte a čekáte. ádný léčení, žádný nový zprávy, prsotě nic. Jen ležíte, koukáte, jak jsou spoluležnice nemocný a furt jim měněj kapačky, nosej léky, posílaj je na vyšetření a na vás je
 — slečno Pšánská, pro vás zase nic nemám
Peklo pekel!

Žila jsem tam takhle od pterka a šlo to. Včera ovšem nastoupila magistra Renčová, aby zaplnila třetí postel v našem modrým pokoji a to byla poslední kapka.
Jak mi ta ženská pila krev, to si nedokážete představit! Stoprocentně učitelka. V důchodu teda. Je jí 67 let.

Nejdřív jsem z ní byl jen lehece nervní. Furt si pro sebe ně co žvatlala. Ale nonstop. Prostě furt žvanila, všechno komentovala, děs! Když začala hučet meluzína a magistra si začla šeptat "D dur", začala jsem pochybovat, jestli vážně ještě ležim na plicním.

Žvanila furt dokola o tom samým a žvanila nesmysly. Nedokázala chvíli držet hubu a přišlo mi, že je snad i lehce senilní. Když ale mluvila s doktorama, nebo špízovala, co mi to vlastně je, byla až podivuhodně bystrá (nebo když odposlouchávala moje telefony... to mlčela jak pěna a špicovala uši, že bylo skoro vidět, jak ty radary natáčí!).

Ani časopis, knížka nebo sluchátka v uších jí neodradily v neustálým otravování. Dokonce i když jsem telefonovala, tak na mě uprostřed hovoru najednou zařvala
 — Můžu se vás zeptat?
???
 — Já teď telefonuju!! Tak snad potom, ne?

A tak jsem ve chvílích, kdy zrovna oblažovala mojí chuděru dvacetiletou spoluležnici, pomalu nenápadně zatahovala plentu mezi našima postelema, abych jí zamezila na mě furt čumět, a doufala jsem, že jí to i zacpe ústa.
Pomohlo to... O to víc trpěla slečna na druhý straněp okoje, ale buď jí to nevadilo, nebo neni asertivní nebo vynalézavá jako já... no její boj :D

Dostala jsem teda v nemocnici dovoleou. Dokonce mi i odmítli sundat oranžovej reflexní náramek.
 — Kdepak, vy jste furt naše!
Tak jsem ho vykroutila z ruky cestou autobusem domů. Zřejmě už nepůjde nandat. Ale to je mi upřímně řečeno úplně fuk.

Rozhodla jsem se, že se do nemocnice už nevrátím. Leda by mi zjistili něco fatálního. Jelikož předběžný cytologický výsledky byly v pohodě, tak už hrozí snad jen embolie. Jinak infekci apod. můžu řešit i doma, tak uvidíme, co se zjistí na CT.

Mám k tomu dva zásadní důvody
1) už tam fakt nechci ležet jako kokot, když se mnou nikdo NIC nedělá, to fakt můžu doma
2) magistru Renčovou. Tu ženskou už fakt nevydejchám.

A nechci už bejt na pokoji s cizíma lidma. Jsou tam samý divný a dostat se na pokoj třeba k tý, co včea na celý oddělení řvala, že se dusí a že nemůže dejchat... to by mě asi taky omyli.
Necci jí křivdit. Ale kdybych se dusila já, tak už asi neřvu. Stačí, když se jen zadejchám a popadám dech. A nemůžu promluvit. Když dokázala tak krásně řvát, to má plíce zdravý dost a vzduchu hojně.


Takže asi tak.

Jo a víte proč RTG ukazoval půl plíce plný vody a UTZ skoro nic? Že prej to mám zřejmě uložený kapsovitě na povrchu plíce. Že je RTG neprůkaznej. Skrz tu vodu to neprosvítí, ale ukáže to, že je ta půlka prostě zavodněná. I proto prej to CT, aby to přesně ukázalo uložení tý tekutiny. To je dobře. Škoda akorát, že teda zmizením těch dvou litrů žándný kila neubudou, no :D

Komentáře

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz