Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
28. listopadu 2004

sentimentální

a vlastně o ničem


ani se mi nechce nic moc psát. jen si tak řikám, že až se =M= probere a třeba bude mít náladu sednout k pc (i když včera ho k tomu nepřiměl ani velký great cornholio — bylo mu zjevně fakt zle), tak aby měl co číst.

včera v noci už mi připadal vcelku ó ká. dokonce se přišel přitulit a koukali sme tak spolu na telku. ale ráno zase skoro 38° :(.

jediný, co si pamatuju z charakteristiky svojeho znamení je, že mám silný opatrovnický pudy a asi fakt jo. proč jinak bych nad nim furt vzdychlala, proč bych vstávala v šest ráno, abych mu podala prášky, proč bych se necpala aspoň pro svůj pocit do jeho postele, proč bych šla radši spát vedle, aby měl on dost pohodlí a bylo mu co nejdřív líp..

ráno sme vyrazili na karlák na kontrolu. chudinka měl strach, že si ho tam nechaj a když vyšla rozšafná sestra, která se smála jeho problémkům a dala mu jasně najevo, že ho tam přespávat nenechaj, hned se mu ulevilo, usmíval se na všechny strany a začal mi cosi vyprávět.

v ordinaci mu pak zase znova prořízli ránu ze včera a bylo to asi fakt sado, protože konečně přiznal, že ho to bolí (nedali mu umrtvovačku sadisti!).

myslela sem, že sednem na tram, abysme byli co nejdřív doma, ale =M= natáhnul krok a k tramu se mu ani trochu nechtělo.

asi se chce projít, řikala sem si, a bojovala sem v sobě s touhou vyhovět mu a s těma opatrovnickýma pudama, protože s osmatřicítkou by se jen tak procházet neměl.

"proč nejedem tramvají?" nevydržela sem kousek od námbří synků

"když já sem se chtěl trochu projít..." udělal tak smutný psí oči...achjooo


doma pak vysedával s hlavou v dlaních, až sem ho poslala spát.

teď spí jak děťátko a já přemejšlim, že už pojedu domů. nechci zmizet bez rozloučení, ale zase se mi ho nechce budit jen proto, abych řekla "tak já už pojedu"


"to je víkend, co?" ptal se mě ráno cestou do nemocnice

ale mně přece nevadí, že sme nebyli na kulečníku, na výstavě, v kině nebo divadle nebo palačinkárně...
já sem ráda, že můžu bejt s nim a že vim, co mu je, protože kdybych měla bejt doma a nevědět, co se děje, tak bych se zbláznila.

achjo...to je ale sentimentální zápisek...ještě sem tu chtěla vylejt pár citů, ale radši si to nechám, odnesu pár metrů a hezky mu to řeknu.

Komentáře

jane, uplne s tebou soucitim. Nevedet, co se deje a byt nekde jinde, je hrozny. Pred nedavnem lezel PiDiBi v nemocnici a ja na druhym konci republiky trnula strachem. A stravit vikend jinak, ale byt spolu, je i tak krasny (ale to obcas chlapeckove nechapou). Asi tak... :-)))
vstal, precetl, a je mu, jako bys tu byla s nim. Dokonce vypil bujon. No, jeste na dne trochu zbyva.
nepiš mi o nějakým cizím klukovi..napiš radši, jak se máš ty ;)

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz