Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
7. prosince 2004

jak sem poprvý stopovala

aneb jak sem už tehdy byla uplně blbá


to bylo v létě roku 2000. vlastně skoro na podzim.
bylo to totiž v září a ve třetím ročníku sš.

jelo se školně na cyklisťák kamsi k třeboni a kousek odtamtud má rebarbora chatu.
nástup na cyklisťák byl v pondělí a jelo se vlakem a proto sme my (rebarbora, její sestra, káka, ív, martina, ianna a já) vyrazily už v pátek.

taky vlakem.

do třeboně.

s krosnama.

a ujel nám poslední bus do....jak se to tam menuje..vždycky si to pletu..cep? asi jo. do cepu.

ono je to z třeboně asi 13 km a nám se nechtělo s krosnama na zádech a tmou na krku jít pěšky. rozhodly sme se, že budem stopovat.

mobily tehdy ještě nebyly samozřejmostí a v naší grupě byly všehovšudy tři. rozdělily sme se proto do tří skupinek, aby každá měla nějaký to spojení se světem, dkyby se náhodou něco dělo.

"tak my vyrazíme první" prohlásila sem za sebe a za káku. měla sem pocit, že to bude výhodná pozice a nějak mi nedošlo, že je to přesně naopak.

když nás míjely naše kamarádky v autech se šťastným výrazem ve tváři, postupně sme snižovaly naše nároky z ženská, nebo pár na samotnej starej chlap, samotnej jakejkoli chlap, kdokoli!!! až sme stoply dva mladý kluky v třídvéřáku.

zachovaly sme se uplně nestrategicky. sedly sme si dozadu (kam jinam), nechaly se zabarikádovat odklápěcí sedačkou a jednou ze dvou anšich krosen, která se už nevešla do kufru.

"máš mobil?" šeptala sem káce a ta s hrůzou v očích odpověděla, že "no...v krosně..."

její krosna byla ta, co se do kufru vešla.

a tak sme seděly jako pěny a chlapci se pásli na našich rozpacích. byli to podivný výrostci, co jeli na sraz sš, mohlo jim bejt něco mezi 20 a 23, měli s sebou sud piva a psa, do čehož sem vkládala naděje.

přece hodnýho psa musej mít hodný lidi no ne?

jeden z kluků nás chtěl vyhodit asi 4 km od cepu, protože potřebovali odbočit na jinou vísku, kde se pořádal jejich sraz. oddychla sem si a odpočítávala vteřiny do našeho osvobození. druhej ho ale přemluvil, že nás vysaděj až na místě a tak nás dovezli až před dveře chaty.

dobře to dopadlo. byli na nás hodný a už sme je pak nikdy neviděly.
ale rebarbora nám vynadala, že sme uplně blbý, že sme se měly nechat vyhodit u hospody, že takhle vědi, kde bydlíme, a že tam sme samý samotný holky a jestli večer řídou bušit na dveře, tak si s nima budem muset poradit samy, protože sme prostě uplně blbý.

noco..možná uplně blbá, ale hlavně, že sem to přežila. co byste tu jinak četli. žejo :)

Komentáře

jste byly fakt odvážný:o). Jestli jsi nečetla můj příspěvek v psaný listopadu s názvem Půjdeme na stopa? 2, doporučuju přečíst:o)).
něco o stopování sem u tebe četla a řikala sem si, že to u sebe taky musim napsat. ale nevim, jestli i druhý pokračování :)
hned se pudu mrknout
hlavně že to dobře dopadlo a že jste večer neměly nevítanou návštěvu, to by bylo horší...
To je jak kdyz stopovala mamina kamaradka a dostala rady jak stopovat.
1] kdyz nekoho stopne rict mu ze specha
2] rict ze ji tam nekdo ceka

Stopla si auto nejakeho chlapa myslim a kdyz ji rekl jestli ji nevadi ze pojede pomalu tak mu odpovedela, "To nevadi ja nespecham me tam stejne nikdo neceka" :D
:)))
jojo...možná byla taky neasertivní jak já :)
já si taky vždycky řikám, že už si konečně prosadim svojí a pak sem až moc vstřícná. to je podobný

jakotřeba teď, když sem byla nakoupit.
už se mi chtělo na záchod a bolely mě nohy a hlava a prostě už sem chtěla bejt doma a prodavačka se šla vybavovat někam dozadu. pak se vrátila s omluvným úsměvem a já místo, abych jí aspoň trošku uzemnila, tak jí povídám přesně to: "to nevadí...já stejně nespěchám"

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz