Nějak bylo, nějak bude

Z deníku Jane
30. prosince 2004

jak sem xkrát ztratila klíče od bytu

aneb - se divim, že se =M= nebojí :)

klíče už sem ztratila celkem sedmkrát. to je tolikrát, že už si ani nepamatuju, jak se mi to pokaždý stalo.

jako malá sem nosila klíče na červený šňůrce kolem krku. to se nedalo nijak ztratit. problém vyvstal pozdějc, když už sem na šňůrku byla moc velká a dostala sem první klíčenku.

často sem pak klíče hledala a mimainka mi vždycky řikávala: "dávej si je na jedno místo, pak je nebudeš muset pokaždý hledat"

snažila sem se, ale nešlo to a tak sem ve druhý třídě klíče poprvý ztratila.

dodneška si pamatuju, jaká z toho byla tragédie. táta mazal kopit novej zámek a maminka na mě řvala, že sem uplně blbá, jak můžu ztratit klíče a že klíče ztrácet nesmim, jinak nás vykradou.

podruhý sem klíče ztratila o rok pozdějc. ale nebyla to uplně moje vina. teda trochu jo, ale fakt ne uplně. já sem si je totiž zapomněla v šatne v bundě a někdo mi je z kapsy ukrad. ne, že by se tomu někomu ty klíče tak líbily, ale líbil se mu přívěsek. tehdy totiž byly moderní takový ty plastový krabičky s čudlikama, který hrály různý melodie. a přesně takovou sem na klíčích měla. komusi se zalíbila, ale nemoh si vzít jenom jí, ztopil mi jí i s klíčema.

doma zase aféra a o několik měsíců měla uplně stejnou krabičku spolužačka, ale to byla jistě jen náhoda.

po další sem klíče ztratila taky uplně nevinně. a to mě teda hodně mrzelo. měla sem totiž super klíčenku, kam se mi vešly i peníze a bylo to prostě fakt praktický. tehdy sme nějak někam s našima jeli a táta hrozně pospíchal. já si pamatuju ješě dneska, že sem si klíče dávala na palubní desku a pak asi někam zapadly. nicméně už sme je nikdy nenašli, i když se auto převrátilo vzhůru nohama.

naštěstí mě nikdo nevinil, protože maminka dávala vinu tátovi, že na nás tak spěchal a že sme jeli pozdě kvůli němu a že kdybysme pozdě nejeli, tak bych nebyla ve stresu a pamatovala bych si, co se s klíčema stalo.

pak se mi klíče ztratily už ani nevim jak. ale maskovala sem to hodně dlouho. přes celý velký prázdniny se to dalo ututlat. když bylo potřeba, vždycky doma zbejvaly nějaký klíče, který sem si mohla pučit a tak se nepřišlo na to, že vlastně nemám čim zamykat. pak ale přišel školní rok a táta byl v trapu, máma šla brzo do práce, bráchu vzala s sebou a vzala i bráchovy klíče, protože se měl vašek vracet domu dřív než my všichni, tak aby se tam dostal. a já měla ráno zamknout, protože sem odcházela poslední.

co teď?

přemejšlela sem horečně a pak sem prostě vymyslela lest.
ó ká. prostě sem lhala. řekla sem, že sem si s klíčema hrála, točila s nima na prstu — to me maminka pořád varovala, ať to nedělám, nebo mi vylítnou a spadnou — a že mi vylítly a spadly a to rovnou do potoka.

maminka mi řekla, že mi to řikala a že dobře mi tak a že sem blbá. ale byla očividně klidnější z vědomí, že klíče ležej někde v potoce a že nás tim pádem nikdo nevykrade.

o několik dní pozdějc sem dostala klíč novej. měla sem z něj takovou radost...konečně si budu zase moct otevírat vlastním klíčem!

šla sem s bobšou na procházku a klíč sem třimala v ruce. bohužel byl teplej podzim, možná ještě i léto a tak sem neměla žádnou kapsu, kam bych klíč uklidila. tak sem se s bobšou procházela, pak sem si sedla na lavičku, klíč položila vedle sebe, po chvíli sem se zvedla a odkráčela domů. teprve pár kroků ode dveří sem si uvědomila, že du bez klíče.

následoval zběsilej úprk zpátky k lavičce, ale klíč už tam neležel.

"džísys...ztratila sem klíč hned první den, co sem ho měla...naši mě zabijou!" pomyslela sem si.

to ne..takhle to nejde. poprosila sem proto při nejbližší příležitosti velkého bratra, aby mi klíč v pze nechal přidělat, protože přiznat e rodičům k další ztrátě by se rovnalo sebevraždě.

tak tohle sou asi všechny případy ztráty, co si pamatuju.

jednou se mi ještě podařilo ztratit klíče šťastně. nechala sem je zase na lavičce, ale uvědomila sem si to ještě docela včas.

bohužel, našly je nějaký dobrý duše: dvě starší pani, a snažily se mi je vrátit. jenže sme se furt míjely. vždycky když sem někam došla a ptala se lidí, jestli tam neviděli moje klíče, dostala sem odpověď, že tam akorát byly nějaký pani a ptaly se jich, jestli ty klíče, co našly na lavičcwe nejsou jejich.

konečně sem potkala mladou pani, která mi podala ucelenější informaci. pani se prej rozhodly odezdat klíče na policii.

tak sem mazala na zatáčkovskou policejní stanici a připravovala sem si, co asi pánům orgánům řeknu, když sem potkala největší drbnu z našeho bloku.

tak sem jí pozdravila a hodila pár konverzačních frází, až sme se dostaly ke klíčům. a prej ty pani potkala, samozřejmě se s nima dala do řeči a pani jí klíče ukázaly a ona si všimla, že je tam takovej specifickej klíč od vchodu, co ho máme široko daleko jenom my a tak jim povídá, že to budou určitě klíče někoho od nás z domu, ať jí ty klíče daj, že se zeptá.

"no vidíte! to sou moje!"

dala je sousedům ze sedmýho patra, protože se na ně jako na jediný dozvonila a tak sem šla domu, a jela výtahem až nahoru a neodvažovala sem se ani doufat, že bych ty klíče fakt našla.

zazvonila sem, řekla, co se mi stalo a světe a obci div se, byly to moje klíče. hurááááá! :)

a teď mi řekněte...nedivíte se, že mi =M= svěřil klíče od bytu?

když sem ho varovala, tak mi jen řek:

"tak na ně nepiš, kde bydlíme" :)

Komentáře

Když je ztratíš, tak prostě dostaneš nový. Od našeho bytu má klíče už tolik lidí, že je vcelku jedno, když je bude mít i někdo úplně cizí. U nás se stejně zamyká jenom proto, aby neutíkaly kočky. Otevřít si totiž uměj, odemknout ještě ne. :-)
V případě toho identifikovatelnýho vchodovýho klíče to možná neni zas až tak od věci, ale jinak si myslim že měnit zámek nemá cenu. Nikdy jsem to nezkoumal, ale mám pocit že neni možný aby byla každá vložka fab na světě naprostej originál. Čekal bych že třeba každá desetitisícá nebo stotisícá bude stejná, takže nebezpečí ze zráty klíče je možná stejný jako nebezpečí z používání sériově vyráběnýho zámku. Možná ale kecám.
Když mi bylo asi devět nebo deset dostala
jsem k nrozeninám super klíčenku.Jednou jsem šla ven a tam jsem si sedla na lavičku,kde
čekala na kamarádku zuzku.Najednou si ke mě sedl nějaký podivný chlap.Uvědomila jsem ¨si že jdsem doma zapoměla
dát našemu pejskovi najíst nechtělo se mi,ale,nikdo nebyl doma.šla jem tedy domů,jenomže jsem zapoměla ty klíče na lavičce.Běžela jsem tam jak splašená,když jem přiběhla nebyl tam už ani chlap ani klíče.











Dějství 2.
Bydlím v Praze a tak jsme se s rodiči rozhodli,že pojedeme navštívit mého staršího bratra,který studuje v Brně.Na nádraží bylo pochopitelně velmi rušno.Možná mi to nebudete věřit,ale v tom davu jsem uviděla toho stejného člověka co mi odcizil klíče.Okamžitě jsem to řekla taťkovi,ale ten odvětil:nevymýšlej si a běž zjistit kdy jede vlak.To je celý taťka.












Dějství třetí:
Já byla,ale odhodlána najít svoje klíče.
řekla jsem rodičům,že jdu na toaletu poněvadž
náš vlak jel až za hodinu.Sledovala jsem toho muže,ale on se mi pak ztratil vdavu.
Nastupovali jsme do vlaku a pak se stalo něco
neuvěřitelného.Přišli jsme do jednoho z kupé.
Najednou jsem uviděla moji tři měsíce ztracenou klíčenku se všemi klíči.Dodnes nevím jak je to možné,ale jsem ráda,že jsem klíčenku zase našla.

A CO VY VĚŘÍTE TOMUTO PŘÍBĚHU,KDYŽ PŘEČTETE
VĚTU POD TÍM TO ODSTAVCEM OBRÁCENĚ DOZVÍTE SE PRAVDU.

VĚTA ZNÍ:OLYB OT ÉNELŠYMYV.ILAHCEN ETSJ ES TATYCHAN.


VŠECHNY VÁS ZDRAVÍ: VĚRKA BERKYOVÁ
no kdybys napsala, že když jste jeli navštívit bráchu, někdo vás vykrad a v zámku nechal tvoje klíče, tak bych tomu věřila spíš :)
mám pocit,že se mi smůla ten den lepila na paty.Dostala jsem za tři z matiky,ale to nebylo to nejhorší.Mám bratra davida,kterému je šest a ten hraje fotbal.Mamka ho zrovna vezla na trenál a já neměla klíče,tak jsem se nemohla dostat do bytu.

Přidat komentář

  • Deníček Jane Doe používá webhosting Pueblo.
  • TOPlist

  • Bloguje.cz